Pavel Höchsmann

* 1927

  • „Tak jak jsem vám říkal, tak se potom ke mně přidali dva angličtí stíhači. Já jsem viděl, že letí kolem mě, tak jsem mával, že nemíním bojovat. A když letěli blízko mě, tak jsem jim ukazoval, že chci dolů. A tak jeden letěl přede mnou na letiště a druhej letěl za mnou a ten mě jistil, kdybych náhodou měl nějaké úmysly, tak že by mě sestřelil. Ale ten první mě vedl na letiště. Já bych tam možná netrefil, až bych viděl svrchu, že je tam nějaké letiště, tak bych tam přistál.“

  • „Já jsem se nikdy do žádného souboje netlačil. Vždycky jsem spíš hleděl někde zatočit, jako by se nechumelilo. Nikdo mě nesledoval, protože na to nebyl čas. To bylo to štěstí. Pak jsem třeba na boku vystřílel munici, protože kdybych se vrátil s nevystřílenou municí, tak mně řekli, že jsem zbabělec, že jsem nebojoval. To už je ta mela, jak se říká. To už bombardéry odletěly a stíhači se melou.“ – „Měl jste někdy prostřílené letadlo?“ – „Jo, taky. Nejvíc jsem měl šestatřicet průstřelů. A to většinou trupu a nějaké byly i do křídel. Jenomže to je takhle. Když dostanete příležitost vystřelit na protivníka, tak to jsou zlomky vteřiny. On letí třeba tady a vy tady, vy máte rychlost a on má rychlost. Takže vy ho dostanete na mušku a na to tata je pryč. To je ohromná rychlost. To jsou zlomky, a když toho nevyužijete, tak je pryč. To je ohromná rychlost. To není, že si v klidu zamířím a teď ho zastřelím. Kdepak. To jsou takové náhody.“

  • „Potom mě přidělili k nějaké peruti (stíhací eskadře- poznámka autora). Nevím, jestli to byla třiapadesátá nebo dvaapadesátá. Takový mladý kluk se o takové věci ani nestaral. Jednoduše jsem byl přidělen k jedné peruti do Francie. Poslali nás tam tři. Všechno to byly polní letiště asi dvacet kilometrů od kanálu (La Manche), aby nebylo daleko do Anglie. Bylo to u nějaké vesnice Viviers? Nebo tak nějak. Pak se lítalo jako doprovod bombardérů. To jste se také dostal do nějakých střetů. Přiletěli Spitfire nebo Hurricane a už byl boj. Vždycky jsem střílel do vzduchu. Nikdy ne na letadlo. Nebyl jsem tam sám, tak jsem dělal, že bojuji. Střílel jsem do prázdna, aby bylo všechno pryč, vystřílené. Messerschmitt měl dvoucentimetrový kanon středem motoru a čtyři kulomety na křídlech.“

  • „Útoky většinou probíhaly zezadu, protože to nevidíte. To je nejhorší, to vás sestřelí. Jak se vám dostanou za ocas, tak je po vás. Pustí do vás kanón i kulomety a rozstřílí vás na cucky, když mu to přesně vyjde. Když zjistíte, že na vás někdo útočí, tak musíte utéct. Jak? Okamžitě zvratem kolmo k zemi a pryč. To už za vámi neletí. Dvě stě, tři sta metrů nad zemí se srovnáte a letíte zase zpět. Nebo taky neletíte. A já jsem neletěl. Letěl jsem dál. To všechno mně nebylo nic platný, protože mně nic nikdo neuznal. Nebyl jsme totiž plnoletý. A žádná armáda nemůže vzít do stavu mladšího než plnoletého. Dopadlo to tak, že jsem schválně přistál na letišti v Anglii. Ale ne hned napoprvé. Možná to bylo až při sedmém osmém letu. Podle situace jaká byla. Budu teď říkat naše stíhačky, ale to nebyly moje, jako Německé. Když jsem viděl, že jsou všechny naše stíhačky zaměstnané, tak honem pryč.“

  • „Když se potom přesvědčili, že jsem Čech, tak potom přišel i velitel české eskadry major (Miloslav) Mansfeld, aby mě vyzkoušel. Říkal jsem takové detaily, že se přesvědčili, že jsem Čech a ne Němec. Pak už mě nechal. Dali mně anglickou uniformu, ale bez všeho.“

  • „Pět kilometrů od Drážďan bylo v lese polní letiště. Budovy v lese a všechno z vrchu maskované sítěmi. Když měl být nálet, tak všechno po silnici zavezli do lesa a sítě to chránily. Z vrchu to nebylo poznat. Všechno bylo maskováno jako les. Akorát když se začal výcvik, tak se to vytáhlo na louku a byl normální letový den nebo teorie a takový věci. Trvalo to jen tři měsíce. A to proto, že tam brali jen takové, kteří měli letecký plachtařský diplom. Nemuseli se totiž zabývat polovinou teorie a už se šlo hlavně na motorové létání. Byl to dvouplošník Jungmeister a ještě nějaký italský dvouplošník. Prostě co sehnali. Němci měli k výcviku i československá letadla.“

  • „Bylo to škaredé. Byly tam vykopané bunkry a do nich jsme zalezli. Jenom jsme slyšeli výbuchy. Bunkr byl dobrej, betonovej a pod zemí. Kdo stačil, tak utekl. Ti, co nestačili, tak většinou dostali zabrat, padl nebo byl zraněný. Byla tam i děvčata, ty wafky, pomocnice letectva. Ty tam byly taky dvě mrtvé při náletu. To jsou takové nepříjemné věci. Jenomže na ty si člověk tak zvykne, že vám to vůbec nepřijde, že je to taková samozřejmost. To je na tom to nejhorší, že člověk si zvykne i na šibenici.“

  • Full recordings
  • 1

    Mohelnice, 23.02.2018

    (audio)
    duration: 04:53:05
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Olomouc, 07.05.2018

    (audio)
    duration: 03:08:22
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Zamával křídly a s německým letadlem přistál na anglickém letišti

Pavel Höchsmann v PTP
Pavel Höchsmann v PTP
photo: archiv pamětníka

 Pavel Höchsmann se narodil 30. září 1927 do české rodiny v Duchcově (německy Dux). V roce 1937 se Höchsmannovi přestěhovali do Mohelnice. Po mnichovské dohodě jako jedni z mála Čechů zůstali v Němci obsazeném městě. Jenže po vydání tzv. Ahnenpassu pro potvrzení „árijského původu” německé úřady zjistily, že v jeho krvi částečně koluje německá krev. Nejprve proto musel do Hitlerjugend. V rámci jednoho z jeho kroužků složil pilotní zkoušky na kluzáku. Po vyučení ho na rok poslali k Říšské pracovní služby (Reichsarbeutdienst, RAD) do Hirschbergu (dnes Jelenia Góra v jihozápadním Polsku), která sloužila pro mladé muže jako příprava ke vstupu do wehrmachtu. Na základě pilotních zkoušek prý Pavla Höchsmanna krátce po dovršení sedmnácti let povolali do německé Luftwaffe a po zrychleném výcviku u Drážďan na konci roku 1944 zařadili do stíhací eskadry. V Messerschmittu se pak údajně účastnil náletů na Anglii. Jenže za nacisty bojovat nechtěl a tvrdí, že během třetího náletu přistál na letišti u města Coltishall, kde také působili čeští letci 68. noční stíhací perutě RAF. Necelý rok tam prý sloužil v pozemním personálu, což je ale dle vyjádření odborníků zabývajících se RAF velmi nepravděpodobné. Později i v poválečném Československu musel narukovat na vojnu. To už ale v zemi vládla komunistická strana, a tak ho jako „politicky nespolehlivého” poslali na práce v Dole Prezident Gottwald v Horní Suché u pomocných technických praporů. Po návratu domů pracoval až do penze v MEZu Mohelnice. V roce 1953 v Mohelnici spoluzaložil paraoddíl a uspořádal letecký den. StB mu ale další činnost v oddíle následně zakázala. Ke skoku z padáku se pak dostal až po dlouhých šestapadesáti letech, dva roky po dovršení osmdesátky. Seskok pak ještě čtyřikrát zopakoval. „Naposledy” 5. října 2013 ve svých šestaosmdesáti letech, čímž vytvořil český rekord jako nejstarší parašutista. V roce 2018 žil stále v Mohelnici.