The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Hochová (* 1955)

• narodila se 13. dubna 1955

• její rodiče pracovali pro vojenské instituce

• odmalička plavala

• vystudovala střední ekonomickou školu

• později vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu UK, katedru plavání

• na katedře působila i jako vědkyně

• založila Baby Club Juklík

• zasloužila se o rozvoj kojeneckého plavání v Česku

• v roce 2024 žila v Praze

Jana Hochová, rozená Jukličková, se narodila 13. dubna 1955 do rodiny rozpočtářky a elektro projektanta. Oba rodiče pracovali pro vojenské instituce, matka vytvářela rozpočty pro Vojenské stavby a otec projektoval ve Vojenském projektovém ústavu. Ačkoliv oba rodiče byli spíše technického zaměření, svým dětem dávali v koníčcích volnost. Vedli je ale ke sportu, který malou Janu bavil od dětství. Nejraději ze všeho plavala. Na trénincích klasického plavání jí ale nevyhovoval jejich trenér. “Sice nás připravil na závody, ale pak nás tak psychicky zdeptal, že jsem na závodech vždycky zaplavala výrazně horší čas než na tréninku,” vzpomíná na své plavecké začátky. Rozhodla se proto zkusit trochu jinou disciplínu, i když vodě zůstala věrná. “Říkala jsem si, že bych mohla zkusit rychlostní potápění. Byla tam fajn parta a bylo to pohodovější,” popisuje atmosféru na trénincích nové disciplíny. V rychlostním potápění nejspíš i díky lepšímu kolektivu dosahovala mnohem lepších výsledků než v klasickém plavání.

Měli jsme v domě odposlouchávací zařízení

Plavání se věnovala po celou dobu studia na základní škole. Na druhém stupni také zažila vpád vojsk Varšavské smlouvy. Rodiny se okupace dotkla o něco víc kvůli práci rodičů. “Když jsem se ráno vzbudila a pustili jsme si rozhlas, tak jsme nechápali, proč takovou depresivní hru pouští hned po ránu,” vzpomíná Jana Hochová na 21. srpen 1968. Její otec měl v práci pohotovost. “Mířila na ně děla,” shrnuje stručně, jak v prvních dnech okupace vypadal třeba Vojenský projektový ústav. Rodina navíc bydlela v podnikovém bytě, ve stejném domě tak bydlela spousta vojáků. “Bylo u nás tabu o tom hovořit, protože jak tam bydlelo hodně vojáků, stalo se i to, že do zdi navrtali odposlouchávací zařízení. Když jsem se pak ptala maminky, proč se u nás o tom nemluvilo, říkala, že to bylo z toho důvodu, aby nás ochránili,” vysvětluje pamětnice to, co jako dospívající dívka moc nechápala. Kromě téhle nepříjemné zkušenosti se jí ale v dětství komunistický režim příliš nedotýkal. Dětskýma očima vnímala hlavně to, jak režim občas nepřál jejímu koníčku. “Nemohli jsme vyjíždět na závody, jenom na vrcholové. Na mezinárodní někam na Západ ne,” vysvětluje. 

Po základní škole absolvovala střední ekonomickou školu. I když ji to pořád táhlo ke sportu, vybrala si školu, na jejímž konci si mohla být jistá aspoň nějakým stupněm ukončeného vzdělání. Po maturitě se ale ekonomického směřování vzdala. I díky podpoře tělocvikářky na střední škole získala sebevědomí, že by mohla zkusit sportovně zaměřenou vysokou školu. “Šla jsem studovat na Fakultu tělesné výchovy a sportu (FTVS). Bylo to něco úplně jiného, musela jsem si dostudovat nějaké předměty a samozřejmě hodně sportovat, abych přijímačky udělala,” vypráví o své cestě za vysněným povoláním. Nešlo to ale tak jednoduše, první rok se Jana Hochová na FTVS nedostala, rok proto pracovala, a pak se na školu přihlásila znovu. Během studia na vysoké škole potkala i svého budoucího manžela. “Byla jsem na tréninku rychlostního potápění a nějaké ucho mi překáželo v mém plavání. Říkala jsem si: ‘Kdo to tady je, co tady dělá a proč mi zavazí v mé tréninkové dráze?’ A to byl můj budoucí manžel,” popisuje po letech se smíchem originální seznámení s budoucím manželem. Na fakultě ale poznala i dalšího osudového muže, který měl vliv pro změnu na její profesní život. Vedoucím katedry plavání byl totiž její tchán, docent Miloslav Hoch. A i když Jana Hochová po dokončení studia šla učit na střední odborné učiliště, později se přihlásila do výběrového řízení na katedru plavání. Po svém tchánovi převzala štafetu v podobě výzkumu kojeneckého plavání. “On si dělal dlouhodobý pětiletý výzkum, kdy zjišťoval, jestli u miminka existuje plovací reflex. Byl ve sporu s antropologem docentem Štěpničkou,” vysvětluje Jana Hochová stručně výzkum svého tchána, na který později navázala. “Sice se za vědce nepovažuju, ale nějakou vědeckou činnost jsem dělat musela. Zpracovávaly se diplomové práce a sledovalo se, jaký vliv má plavání na děti,” popisuje svou předrevoluční činnost.

Sametovou revoluci jsem prožila se studenty

Revoluční rok 1989 prožila sice už jako vyučující, ale v obklopení studentů byl pro ni přechod k demokratickému režimu přeci jen intenzivnější. “Byla to bomba. Vím, že jsem šla k fakultě a nikdo před ní venku nestál a já jsem si říkala, že se ti naši studenti snad učí a nic se u nás neděje. A vtom vyběhla kolegyně a říkala: ‘Pojď, v jedničce,’ což byla největší tělocvična v Tyršáku, ‘máme shromáždění, utíkej, utíkej,’” vybavuje si pamětnice první dny po zásahu proti studentům na Národní třídě. Mimo Prahu se ale ještě dlouho nic netušilo, proto i Jana Hochová jezdila s kolegy do regionů. “Měli jsme na starost Karlovy Vary, tak jsme tam jezdili a dělali osvětu. Moje kamarádka se mi starala o děti a já jsem v uvozovkách jezdila dělat revoluci,” vzpomíná na konec roku 1989. 

Nadšení ze svobody ale brzy vystřídalo zklamání. Navzdory tomu, že se konečně otevřela možnost čerpat pro výzkum i z jiných zdrojů než z východu, Jana Hochová musela akademickou půdu opustit. “Lidská závist je hrozná a každý si tam myslel, že z toho mám miliony. Došlo k tomu, že jsem musela odejít,” vysvětluje svůj konec na fakultě. Kojeneckého plavání se ale vzdát nechtěla, založila proto Baby Club Juklík, kde se na plavání miminek specializovali. Začátky byly těžké. Jana Hochová dlouho hledala prostory, které by pro plavání malých dětí vůbec byly vhodné. “Byla to daleká cesta, než jsme se tomu začali věnovat na širší bázi. Sháněla jsem lékaře, který by s námi spolupracoval, což bylo asi nejtěžší. V tu dobu sem přicházelo hodně materiálů z Ruska, které byly otřesné. Dělalo se to tam hodně drasticky vůči dětem a bylo těžké lékaře přesvědčit, aby se přišli podívat, jak to děláme my, že je to o něčem úplně jiném,” popisuje své začátky mimo akademickou půdu. Nakonec ale její činnost pár lékařů zaujala a začali s ní spolupracovat. Díky přístupu k zahraničním materiálům a metodikám věděla, že její snahy míří správným směrem. Pod záštitou Ministerstva školství začala školit budoucí lektory a obor kojeneckého plavání se i díky ní v Česku úspěšně rozvíjel. I když po čase shodou náhod o Baby Club Juklík přišla, nezlomilo ji to. Školení lektorů a plavání miminek se věnovala dál. “Řekla bych, že máme jednoznačně pozitivní vliv na zdravější generaci, protože se snažíme vzbudit v nich lásku k pohybu a vodě. Voda je médium, ve kterém se člověk může pohybovat od narození až do vysokého věku. A vždycky má pozitivní vliv na zdraví toho jedince,” hodnotí v závěru vyprávění své celoživotní poslání. Sama je důkazem tohoto tvrzení. Ačkoli už by si dávno mohla užívat důchodu, v roce 2024 dvakrát týdně chodila konzultovat metodiku pro lektory v centru Anahita. Žila v Praze.