The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Hnatyšanová (* 1941)

• narozena 16. prosince roku 1941 ve Zlíně, s rodinou žila v obci Spytihněv

• otec vlastnil zámečnickou dílnu s pěti zaměstnanci

• po komunistickém převratu otci dílnu znárodnili, dál musel splácet peníze, které si na její zřízení půjčil

• absolvovala potravinářskou průmyslovou školu v Bzenci

• kvůli svému původu nemohla studovat vysněnou školu

• po maturitě odešla na umístěnku pracovat do mrazírny do Prahy

• později působila ve Výzkumném ústavu potravinářském

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila v Praze

• během sametové revoluce se účastnila demonstrací

• v roce 2024 žila v Praze

Dětství strávila v době, kdy komunistická moc připravila její rodinu o v podstatě veškerý majetek. Otcovu dílnu znárodnili, přesto musel dál dlouhé roky splácet peníze, které si na její zařízení půjčil. Další příkoří  rodině učinila nedlouho poté měnová reforma. Když přišla šedesátá léta a s nimi naděje na změnu, měla Marie Hnatyšanová i její rodina radost. Jejich naděje se však brzy rozplynuly a nastalo dlouhé šedivé období.

Podnik znárodnili, ale rodiče museli dál splácet dluhy

Marie Hnatyšanová, rozená Tomaštíková, se narodila 16. prosince roku 1941 ve Zlíně. S rodiči a bratrem žila v nedaleké obci Spytihněv. Její matka působila jako učitelka na základní škole, otec se vyučil u Bati a později měl vlastní zámečnickou dílnu s pěti zaměstnanci. „Vyráběli kovové postele, a to hlavně pro nemocnice,“ popisuje Marie Hnatyšanová. Na rané dětství ve válečné době nemá vzpomínky, vybavuje si ale, jak jako dítě běhala s kamarády venku a hráli si. Její bezstarostné dětství ukončil komunistický převrat v únoru 1948. „Nejprve ty menší provozovny zůstaly neznárodněný, ale potom znárodnili i tatínkovu dílnu. On tam sice pořád byl zaměstnanej a mohl ji vést, ale naši ještě dlouho spláceli to, co si půjčili, i když už podnik byl vlastně státní,“ vypráví. Navíc matka, která byla věřící a odmítala se svého přesvědčení vzdát, musela opustit své místo učitelky.

Mimo jiné musela rodina opustit svůj dosavadní domov. „Protože my jsme bydleli v domě po babičce a ten dům měl mamince připadnout, byla sepsaná i poslední vůle. Ale po tom osmačtyřicátém roce všechny tyhlety věci padly a ten dům získal maminčin bratr,“ vysvětluje a dodává, že rodiče následující roky jen horko těžko sháněli stavební materiál pro svůj nový dům. „Třeba sehnat cihly, cement nebo prostě tyhlety věci, který k tý stavbě jsou potřeba, byl veliký problém.“

Marie Hnatyšanová po základní škole nastoupila na potravinářskou průmyslovou školu v Bzenci. Ačkoliv chtěla studovat medicínu, jak si přál i její otec, neměla jakožto dcera nestraníků a bývalých živnostníků šanci dostat se na svou vysněnou školu. Po dostudování dostala umístěnku do mrazírny v Praze, a tak musela opustit svou rodinu a odejít tři sta kilometrů daleko. V hlavním městě se brzy seznámila s budoucím manželem, vdala se a po dvou a půl letech od jejího příchodu začala pracovat Výzkumném ústavu potravinářském. 

Po invazi se všechno šíleným způsobem zkomplikovalo

Během svého působení v ústavu si Marie Hnatyšanová stále víc uvědomovala problematičnost komunistického zřízení. Ačkoliv v zaměstnání panovala příjemná atmosféra, pracovní podmínky ztěžoval nedostatek valut na nákup kompletních výrobních linek. Stávalo se tak, že například nezbývaly finanční prostředky na obalový materiál. 

Když začalo v 60. letech postupné uvolňování režimu, Marie Hnatyšanová už měla s manželem dvě dcery. Tehdy všichni doufali ve zlepšení životních podmínek v republice. Ze začátku to tak skutečně vypadalo, měli více svobod a možností. Pak ale přišel rok 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy vtrhla do Československa. „Chvíli to sice trvalo, než došlo zase k utužení. Zase nastala cenzura, všechno se schvalovalo. Takže to jsme byli velice zklamaný, protože to nám bylo kolem těch 20, 25 let, byli jsme rozjetý a teď se všechno zase zarazilo a zkomplikovalo šíleným způsobem na dlouhý léta,“ vzpomíná na nastupující normalizaci.

Marie Hnatyšanová si vzpomíná, že v následujících letech často opakovala dcerám, ať si dávají pozor na to, co říkají, a že nesmí nikde vyprávět, o čem se doma baví. Lidi znovu ovládl strach a nechtěli se proti režimu příliš stavět, i když na něj měli vlastní názor. Její dcery přesto nemohly jít studovat obory, které by chtěly. Dlouhé období normalizace všechny utlumilo, Marie Hnatyšanová už nevěřila, že by mohla nastat změna. Sametová revoluce ji překvapila, ale měla obrovskou radost, že se dění rozhýbalo. V dalších týdnech se účastnila demonstrací. V roce 2024 žila v Praze, užívala si svou rodinu, a ačkoliv ne všechno, co se odehrálo po sametové revoluci, se jí líbilo, je ráda, že může žít ve svobodě.