Marie Hnatyšanová

„Moji rodiče si pak museli postavit dům. Protože my jsme bydleli v domě po babičce a ten dům měl mamince připadnout, tak byla sepsaná i poslední vůle. Ale po tom osmačtyřicátém roce všechny tyhlety věci padly a prostě ten dům získal maminčin bratr, čili to bylo v rodině, protože pracoval v zemědělství a tam byly k tomu i nějaké ty stáje a prostě tohleto takto získal. My jsme se museli odtamtud vystěhovat, takže to bylo kolem padesátýho roku. Naši začali shánět materiál, protože tenkrát vůbec nic nebylo. Takže, to už si pamatuju teda tyhlety věci, prostě třeba sehnat cihly nebo sehnat cement nebo prostě tyhlety věci, který k stavbě jsou potřeba, byl veliký problém.“

„Přišel rok 48 a chvíli ještě potom ty menší provozovny zůstaly jako neznárodněný, ale potom přišlo, že asi, kdo měl 10 zaměstnanců, tak znárodňovali tyhle malinký. A potom třeba pět, tak prostě znárodnili jeho a on [otec] tam sice pořád byl zaměstnanej a jako to vedl. Ale naši ještě dlouho spláceli to, co si půjčili, a už to bylo vlastně státní. No, ano, už to bylo státní.“