Milan Hlobílek

* 1932

  • „Statek Němci na konci války opustili a všechno se vyrabovalo. Traktory odvezli neznámo kam, živý inventář vybili, co se dalo, ukradli. Potom u nás fronta stála čtrnáct dní a tehdy někdo dodělal zbytek. Prostě to vykradli. My jsme bydleli naproti kostela, fronta šla směrem z Milotic a Němci si na věži kostela udělali kulometné hnízdo, které Rusi odstřelovali. Než se zastříleli, tak nám rozmlátili byty, rozstříleli všechny okna. Po válce jsme se vrátili a všechno dali dohromady. Dalo to spoustu práce.“

  • „To byl rozhodující rok 48, kdy se k moci dostali komunisté. Pamatuji si, jak jsme měli výmlat a stál tam příslušník komunistické strany a počítal pytle. Byl dost omezený, protože se pořád nemohl dopočítat. To byla taková zkušenost s horlivými komunisty, kteří byli omezení, ale měli moc a tu tvrdě prosazovali. Jak pak došli k moci, tak nám před volbami rozparcelovali celých osmdesát hektarů. Otec žádal o nějakou půdu, tak mu pár hektarů nechali a rok na tom hospodařil, abychom se vůbec uživili. Ostatní obhospodařovali jiní sedláci. Samozřejmě to po roce sebrali všem a byl konec.“

  • „Dostal jsem dopis od otce, abych nejezdil domů, že nás budou stěhovat, ale neví, kdy a kam. Asi za čtrnáct dní jsem dostal další dopis, ve kterém mně napsal, kam nás vystěhovali a kam mám přijet. Ze školy jsem přijel na zastávku Haluzice, kde mě otec čekal. Šli jsme domů přes kopec. Bylo to zjara a vycházeli jsme pozdě odpoledne. Došli jsme do Jestřabic a otec říkal, že půjdeme ještě jednou tak daleko. Šli jsme a už se stmívalo a byli jsme skoro v lese. Ptal jsem se, kde bydlíme, a otec odpověděl, že tady. Ptal jsem se, proč se tam nesvítí, a otec odpověděl, že tam není elektřina, jen petrolejky. Místnost byla asi dva schodky pod úrovní terénu a měla hliněnou podlahu, dvě malá okénka, v levém rohu kamna, jednu trojdílnou skříň, stůl, dvě židle, dvě postele a lavici. Ptal jsem se, kde budu spát a proč mi nevzali postel. Při stěhování, když otec mou postel nakládal, tak mu příslušník řekl, že postel nemá brát, že se o mě postarají. Tak jsem tam spal na lavici a pak jsem si stloukl postel a nacpal ji slámou. To bylo zoufalý.“

  • Full recordings
  • 1

    Zlaté Hory, 15.06.2017

    (audio)
    duration: 03:33:39
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Kdo jim vrátí, co jim komunisté sebrali?

Milan Hlobílek v PTP
Milan Hlobílek v PTP
photo: archiv pamětníka

Milan Hlobílek se narodil 29. prosince 1932 v obci Mistřín (dnes je součástí Svatobořic). Jeho otec se svým bratrem tam vlastnili jedno z největších hospodářství na Kyjovsku s čtyřiaosmdesáti hektary zemědělské půdy. Jako bývalým československým legionářům jim ho v roce 1941 znárodnil nacistický režim a rodinu později vystěhovali. V roce 1949 zase hospodářství znárodnil komunistický režim. Obě rodiny pak v roce 1951 vystěhovali na odlehlou samotu Dvorek v obci Jestřabice. Milana Hlobílka vyloučili společně s dalšími dětmi tzv. kulaků ze zemědělské školy. Jako tzv. zelené barony je pak poslali na práce do státního statku v zapadlé osadě Studnice na Osoblažsku. Později při nástupu na vojnu Milana Hlobílka zařadili do Pomocných technických praporů, kde mladí muži místo vojny sloužili jako levná pracovní síla a pro změnu se jim říkalo podle barvy jejich vojenských výložek černí baroni. Plné nápravy se však nedočkal ani po pádu komunismu. Jejich tehdy již zcela zdevastované hospodářství ani polnosti totiž nespadaly do restitučních nároků. V roce 2016 byly zbytky rodného hospodářství pamětníka strženy a dnes na jeho místě stojí benzinová stanice, autoopravna a budova Sboru dobrovolných hasičů Mistřín a jejich bývalé polnosti vlastní stát. V roce 2017 žil Milan Hlobílek v panelovém bytě ve Zlatých Horách.