Pavel Hlavoněk

* 1954

  • „Soud? Já jsem tam nesměl mluvit, protože to byl přidělený právník, to byl komunista, který mně řekl, že nemám mluvit. A když jsem řekl, že chci něco říct, tak vyskočil bachař na mě: ,Drž hubu!‘ Takhle na mě začal. Já říkám: ,Já bych se potřeboval vyjádřit.‘ ,Drž hubu, nikdo se tě neptal!‘ No a potom, když jsem šel, tak mě tam mlátili normálně pendrekem. Skončilo to divadlo. To byla fraška divadelní. To bylo na Obvodní soud Praha 1. Ovocný trh. Jo, tam to bylo.“

  • „Pak mě odvezli do Horního Slavkova. A já jsem říkal: ,Co to je za divný kriminál?‘ Protože to byl kriminál, kde vybrali 40 muklů z republiky, kteří měli většinou politický paragraf. A to byla přízemní budova, na oknech mříže, ale na těch mřížích byla přidělaná drátěná skla, aby nebylo vidět ani dovnitř, ani ven. A pozor, nebyly tam pryčny, byly tam normálně válendy! A bylo tam povlečení, takové ty zelené houně, jaké dávali různě v kriminálech. Já jsem říkal: ,To snad není možné!‘ A všichni bachaři, co tam byli, tak měli tituly. Pedagog nebo něco takového, a vůbec tam neřvali. Chovali se k nám normálně jako k lidem. Já jsem říkal: ,Co to je? To padne komunismus nebo co?‘ A to bylo zvláštní, protože když jsme šli ven, kdy nás převáděli... Tam už jsem musel pracovat. Samozřejmě já jsem pracoval, tam se vyráběly pracovní rukavice a já jsem vyráběl taky, na šicím stroji, akorát že byla zmetkovitost byla 100 %. Takže takhle to bylo. A když jsme procházeli přes ten buzerplac, tak všichni ostatní muklové byli zalezlí, co tam byli v tom Horním Slavkově, a nesměli se ani dívat z oken. Já jsem říkal: ,To jsme nějací exoti nebo co?‘ No, pak tři dny předtím, než mě vyhodili, tak mě zařadili na nějaké oddělení, které bylo výstupní nebo něco takového, takže takovýmhle způsobem...“

  • „Ta kobka byla přesně takhle široká, jak jsem udělal, a byla dlouhá dva metry osmdesát. V rohu byla díra. Oni tomu říkali italský záchod, retich nebo co. Díra jako záchod. No a to bylo všechno. Byl tam takový úzký stolek a k tomu jedna železná židle. To bylo všechno. Nic víc tam nebylo. Na oknech, protože to bylo v suterénu, tak na oknech byl děrovaný plech, silnostěnný děrovaný plech, a za tím byly mříže, aby se člověk nemohl dostat ani k oknu. Přitom když se otevřelo okno, tak tam nic nebylo. Tam byla chodba, čili tam nebylo ani denní světlo. Denní světlo jedině na vycházce. No, takže takhle nějak to bylo. Já jsem říkal, že to je jak ve středověku v hladomorně. Když byly Vánoce, tak to byly dva knedlíčky, trošku zelí a nějaká příchuť masová. To bylo všechno. Jinak tam nebylo... Tam třeba na sobotu, na neděli dali čtvrtku toho chleba a jak se říkalo, černé kafe, ale to byla černá špína. To se nedalo. To bylo hořké, odporné, hnusné. Takže to se nedalo ani pít. V sobotu, v neděli kolikrát byl jenom chleba a voda. Tak jak to bylo v hladomorně za feudalismu. Takže jak jsem říkal, komunismus je nejhorší v tom směru, že feudalismus a otrokářský řád – z toho vybrali to nejhorší a nazvali to komunismem. Nevím, co bych k tomu dodal dalšího.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 27.11.2025

    (audio)
    duration: 01:59:58
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Z feudalismu a otrokářství vybrali to nejhorší. A nazvali to komunismem

Pavel Hlavoněk, 1985
Pavel Hlavoněk, 1985
photo: Archiv pamětníka

Pavel Hlavoněk se narodil 22. dubna 1954 v Brně Marii, rozené Konečné, a Jaroslavu Hlavoňkovým. Vyrůstal v komunisticky orientované rodině, s rodiči se však brzy začal názorově rozcházet. V roce 1972 se vyučil frézařem – nástrojářem v brněnské Zbrojovce, následně rukoval na vojnu do Liptovského Mikuláše. Do roku 1977 pracoval pro armádu jako technik u protivzdušné obrany, následně přesídlil do Prahy, kde se nechal zaměstnat v telefonní a telegrafní ústředně (MTTÚ). Kvůli otevřené kritice režimu byl v srpnu 1980 zatčen a následně odsouzen za údajné pobuřování, rozvracení republiky a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví ke třem letům vězení. Trest si odpykal v kriminálech na Ruzyni, Borech, Mírově a Horním Slavkově. Po propuštění z vězení nemohl najít stálé zaměstnání ani bydlení, až do sametové revoluce vystřídal celou řadu manuálních pozic. Neustále se potýkal s šikanou ze strany Státní bezpečnosti (StB) i s tlakem ke spolupráci. V roce 1985 podepsal Prohlášení Charty 77. Po roce 1989 pracoval na Jihomoravském ředitelství spojů. V roce 2025 žil v Brně.