Ladislav Hladík

* 1927

  • „Tak nach... do Šlapanic k doktorovi, tak tam šli a zašli si stěžovat, že jim je špatně, a víte, co jim řekl ten doktor? ‚Vy Češi, vy šrat křidu a pit benzin! Ven! Ven! Naše lidi umírat na fronta, vy můžete taky!‘ A takhle je vyhnal.“

  • „Ten voják, kterej nás hlídal, tak ten přišel blíž a říkal: ‚Já vidět, kto dělat a kto nedělat, a kto nedělat, tak sapsat a šest punkt a kárnej tábor!‘“

  • „Ty Němci první, co sem přišli v tom březnu toho sedmnáctého, tak se ubytovali většinou tady v hotelu a tak dále... školu ještě nechali stranou. Přitom ty, co byli v hotelu, tak tam chodili na jídlo. To byli většinou důstojníci a teďka tam chodili naše lidi, takoví mladíci. A seděli tam u stolu a hráli tam karty a němečtí důstojníci v tu dobu poslouchali projev Goebbelsův, to byl ministr propagandy. Jak tak poslouchali, tak to zase rušilo tyhle český mladíky. Tak šli to rádio stáhnout. Samozřejmě ty důstojníky to naštvalo a šel k němu, chytl ho za límec, vyvedl ho před hotel na náměstí a tam ho kopl do zadku... a on utek, a když to viděli ti druzí, asi tří, tak taky utekli.“

  • „Ten výpravčí z těch Řečkovic, to byl milionovej chlap, že nám ten vlak zastavil, ale já když jsem stál u toho vlaku, tak jsem si říkal: Když se nedostanu domů teď, tak možná nikdy. Když jsem viděl tam tu situaci, to bombardování, jak ti obyvatelé prchali z Brna před těma náletama...“

  • „A my jsme jim z tý cihelny kopali takový klikatý uličky na nošení munice z tý cihelny, a jak jsme zjistili, cihelna byla skladiště plný munice. Měli jsme z toho velikej strach, protože když tam přelétávaly ty letadla, tak ty Němci zásadně seděli na těch kanonech a zaměřovali, ale nestříleli, asi měli strach, že kdyby vystřelili, tak to budou bombardovat. To by bylo pro nás hrozný, protože kdyby oni bombardovali tu cihelnu, tak by nás už asi nikdo nenašel.“

  • „Začali se tam objevovat němečtí vojáci, ne tuhlety žlutohnědý, a chodili v maskách. Bylo nám to divný. Oni tam pozavírali všechny okna a pak jsme se dověděli, že to pozavírali a napustili nějakým neznámým plynem, že to zaplynovali, a nechali nás tak asi půl hodiny nebo možná tři čtvrtě hodiny venku ležet. Potom zotevírali okna, ještě tam běhali v maskách, a potom nás naháněli do školy. Já naštěstí jsem dostal pokoj po zdravotních sestrách a tam už byla pěkná postel, přikrývka a tak dále, to jsem měl pěkný. Někteří se dostali na ty normální pokoje. Když jsme tam byli, tak jsme koukali, že na dveřích na záchodech a všude byly cedulky ‚Fleckfieber‘, což jsme zjistili, že ‚Fleckfieber‘ je skvrnitej tyfus.“

  • Full recordings
  • 1

    Přibyslav, 14.11.2019

    (audio)
    duration: 02:37:15
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Přibyslav, 27.11.2019

    (audio)
    duration: 50:12
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Těžký život zákopníka

Ladislav Hladík v osmnácti letech (1945). Ten samý rok mu přišel povolávací rozkaz k nástupu na opevňovací práce
Ladislav Hladík v osmnácti letech (1945). Ten samý rok mu přišel povolávací rozkaz k nástupu na opevňovací práce
photo: archiv Ladislava Hladíka

Ladislav Hladík se narodil v květnu 1927 v Dobré u Přibyslavi, kde v roce 1941 dokončil měšťanku a nastoupil do učení. Na sklonku války, začátkem února 1945, ho povolali na opevňovací práce na Moravu, kde působil jako zákopník v Podolí a později v Černých Polích poblíž Brna. Spolu s dalšími utekl z brněnského předměstí Řečkovice a s německými vystěhovalci se vrátil vlakem 21. dubna 1945 domů. Po roce 1946 odešel do Jablonce nad Nisou, kde se oženil. V podniku Tesla přispěl k automatizaci provozu. Od roku 1956 nastoupil do Agrostroje v Přibyslavi, kde posléze pracoval jako vedoucí strojní a elektro údržby až do roku 1987. Od svých dvanácti let až do současnosti se věnuje fotografování a zaznamenal mnoho významných historických momentů v Přibyslavi. Podílel se na činnosti místního ochotnického divadla a v roce 2014 obdržel cenu města. V době natáčení žil v Přibyslavi (2019).