Vladimír Herman

* 1955

  • „Nás bylo tak patnáct až dvacet v Meziříčí takového už dost tvrdšího ražení. Už skoro, skoro bych řekl, jako už skoro chartisti. A my jsme se navštěvovali, opisovali jsme různé ty články z toho, já nevím, jak už to bylo, prostě, já toho mám ještě doma hromady. To jsme si rozšiřovali mezi sebou, no.“ – „A šířili jste to nějak dál mezi ostatní lidi?“ – „Ne, to já jsem měl strach. Já jsem jenom tomu, komu jsem důvěřoval, jsem to dával. Ale jako, tak asi sto lidem jsem to dal.“ – „Jak to vlastně probíhalo tady to šíření a vůbec celá ta v podstatě ilegální činnost? V tom smyslu, chytili vás někdy nebo znáte nějaký příběh ze svýho okolí, že by někoho přitom chytli?“ – „No, hm. Měl jsem štěstí párkrát. To jsem byl zrovna u Čechury, když tam vpadli estébáci. A já jsem se schoval pod postel, jako že. To mně prošlo. Párkrát jsem tam i spal pod postelí, než jsem se odvážil jít ven. Oni ho kolikrát vzali na výslech, bezdůvodně, že. Ale že by někoho chytili... To, to ne, to ne. My jsme byli dost opatrní.“

  • „No, domluvili jsme se, že půjdeme druhý den, protože oni okamžitě zabásli Zukala, preventivně. Tak jsme řekli, že půjdeme protestovat druhý den na náměstí. To už se to začlo mezi lidma šířit, takže tam už přišlo tak pět set lidí. Šli jsme z náměstí. Tam vystoupila Zukalova manželka a řekla, že Vítka preventivně zatkli bezdůvodně policajti a že ho drží na fízlárně. Tak jsme z toho náměstí všichni šli k té fízlárně a tam už nás bylo tak osm stovek. A teď jsme žádali, ať ho pustí jako. A to jsme tak skandovali, tleskali a pískali. Oni ho fakt pustili! Já jsem na to hleděl. Tak to jsem si říkal, že už, že už to asi vyhrajem.“

  • „Oni byli oblíbení! Chodili do hospody, ti vojáci tam z toho vojenského prostoru to měli kilometr. Chodili do JZD a tam si dělali zabijačky, to byla úplná hrůza. A hned tam všichni s nima pekli, jako ti komunisti. Předseda JZD, tam se zabíjely prasata, chlastalo se, to prostě tak bylo. Tady nebyly problémy. I my jsme jako kluci tam pak chodili v těch čtrnácti rokách, za rok jsme tam chodili za tyma vojákama. No ale to prostě ve mně zanechalo jako definitivní, definitivní jako odpor k tomu komunismu.“

  • Full recordings
  • 1

    Prlov, 03.07.2019

    (audio)
    duration: 59:33
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Každý si musí projít životem po svém

Vladimír Herman se narodil 18. listopadu 1955 do učitelské rodiny. Jeho otec Arnošt Herman působil jako ředitel základní školy v Bynině, kde rodina také žila. Vladimír do svých třinácti let nevnímal, že žije v totalitě. Jeho otec byl přesvědčeným komunistou, ale po nocích tajně poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Vladimír to chápal jako pokrytectví a začal na režim pohlížet kritičtěji. Již na základní škole objevil západní kulturu. Nadšeně poslouchal Black Sabbath, Deep Purple a Pink Floyd. Když byl v roce 1970 přijat na vsetínskou strojní průmyslovou školu, kde se setkal s podobně smýšlejícími vrstevníky, došlo mu, že s komunistickou stranou se nikdy nesmíří. Zásadním zlomem bylo pro něj setkání s valašskomeziříčským disidentem Jaromírem Čechurou. Společně s ním a dalšími lidmi množili protikomunistické letáky a přepisovali samizdatové texty. Po roce 1977 distribuoval Vladimír Herman i kopie Charty 77, kterou měl ovšem strach podepsat. Signoval až Několik vět. Jako velký fanoušek západní hudby pořádal ve Valašském Meziříčí a přilehlých vesnicích rockové diskotéky. V roce 1989 se s manželkou Marií zúčastnil Festivalu československé nezávislé kultury v polské Vratislavi. Během sametové revoluce se zapojil do vzniku valašskomeziříčského Občanského fóra. Ihned po vzniku Občanské demokratické strany v roce 1991 se stal jejím členem. Po několika letech však stranu pro vlastní nespokojenost s nepoctivostí, skandály a s pocitem, že staré struktury jsou stále prorostlé celou státní správou, dobrovolně opustil.