The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Hejnová (* 1934)

• narodila se 11. listopadu 1934 v Praze

• 28. října 1939 se jako dítě účastnila demonstrace proti německé okupaci

• strýc Josef Šperl byl členem protinacistického odboje a v roce 1942 zahynul v Mauthausenu

• strýce Václava Kubíčka udal vltavotýnský konfident a kolaborant Emil Pisinger

• její nejlepší kamarád Petr Neumann byl jako šestiletý zavražděn ve vyhlazovacím táboře Treblinka

• 14. února 1945 zažila bombardování Prahy

• konec války strávila v Týně nad Vltavou

• až do roku 1950 byla aktivní skautka

• v srpnu 1968 protestovala proti sovětské okupaci

• 17. listopadu 1989 byla na Národní třídě

• v roce 2024 žila v Praze

„Když mu bylo šest let, nesměl nastoupit do školy. Jezdil na Hagibor, kde měli nějaký program pro děti. Tam taky bylo jediné dovolené hřiště,“ vzpomíná Hana Hejnová na svého nejlepšího kamaráda z dětství. Péťa Neumann v roce 1942 nastoupil do vlaku, který ho už nikdy nepřivezl zpátky, a Haně po něm zbyla jediná fotografie. „Na válku mám jenom vzpomínky, o koho jsem přišla.“  

Z demonstrace proti německé okupaci jsem měla noční můry 

Hana Hejnová, dívčím jménem Šperlová, se narodila 11. listopadu 1934 v Praze. Maminka Růžena Slepičková byla rodačka z Hluboké nad Vltavou, tatínek Jaroslav Šperl pocházel z šumavské rodiny cirkusových hudebníků – sám hrál na klarinet, zatímco jeho otec dělal kapelníka. Po jeho smrti se s mladším bratrem Karlem dostal do Prahy díky nejstaršímu Josefovi, který jim pomohl se usadit a najít si práci. „Josef byl velice obětavý člověk a všechno dělal pro rodinu,“ vzpomíná pamětnice na nejstaršího strýce, který se prý za první světové války nechal po návratu z fronty zraněný znovu uschopnit, aby tam mohl doprovázet mladšího Karla a starat se o něj. Už tehdy se Josef Šperl projevil jako hrdina, proto není divu, že se s vyhlášením německé okupace zapojil do domácího odboje.

Ani Jaroslav a Růžena Šperlovi se nechtěli se zřízením Protektorátu Čechy a Morava smířit a 28. října 1939 se i s dcerami Danou a Hanou zúčastnili demonstrace, při níž byl zastřelen Václav Sedláček a smrtelně zraněn student Jan Opletal. „Pamatuju si, a to mě pronásledovalo ještě opravdu dlouho po válce, jak nás vytlačovali policajti s přilbami a na koních, naštěstí Češi, směrem k náměstí Míru.“ Zážitek to byl pro malé dítě tak děsivý, že pamětnice ještě dlouho trpěla opakující se noční můrou: „Tenkrát jsme bydleli v Čáslavské ulici, náš dům měl u vchodu obklady z červené žuly. A já měla sen, jak mě jeden z těch policajtů zatlačuje a já jsem přesně v té chodbě najednou ztratila možnost se pohnout a úplně jsem ztratila hlas. No a vtom jsem se celá hrůzou zpocená probudila. Tenhle sen se mi opravdu vracel řadu let.“ A to byl teprve začátek okupace, další traumata na dětskou duši bohužel teprve čekala. 

Strýce odvleklo gestapo, teta po roce dostala urnu s popelem

Josef Šperl byl členem Petičního výboru Věrni zůstaneme a také se podílel na ilegální činnosti pracovníků Léčebného fondu veřejných zaměstnanců. Pamětnice vzpomíná, jak se strejda Josef jednoho dne roku 1941 objevil ve dveřích se slovy, že na něj doma čeká gestapo a ať se postarají o jeho ženu Hedviku a syna Mirka. Potom ho už nikdy neviděla. Podle dostupných záznamů předali zatčeného strýce do věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín a později ho převezli do koncentračního tábora Mauthausen, kde v průběhu roku 1942 zemřel. „Jeho manželka Hedvika dostala z Mauthausenu urnu údajně s jeho popelem. Samozřejmě nikdo nevěří, že by posílali jeho popel, ale přesto tedy s tím, že ať už je to kdokoli, je ta urna uložena na vinohradském hřbitově,“ vypráví Hana Hejnová o ztrátě v rodině. Josefa Šperla dnes připomíná jeden z kamenů zmizelých, které byly na památku zavražděných zasazeny v Libické ulici na pražském Žižkově. Malou Hanu ale tehdy nacisté připravili o někoho ještě mnohem bližšího – nejlepšího kamaráda Petra Neumanna. 

Péťu jsem doprovázela před barák, než ho odvezli pryč

Neumannovi byli židovská rodina, která bydlela ve stejném domě v Čáslavské ulici. Pocházeli z Liberce, do Prahy se přestěhovali po záboru Sudet. Pamětnice k nim chodívala na návštěvy a s o dva roky mladším Péťou se stali nerozlučnými kamarády. Žlutou hvězdu začal nosit, když mu ještě nebylo ani pět let. „Mám vzpomínku, že jsem s Péťou,“ vypráví Hana Hejnová, které tehdy bylo asi sedm nebo osm let. „Oni měli tenkrát dovoleno hrát si jen na Hagiboru. A já jsem tam jednou byla s ním, i bez té hvězdy. Protože nesměl jít se mnou na hřiště, šla jsem s ním na to jeho.“ 

V roce 1942 dostali všichni Neumannovi předvolání do transportu. Petr, jeho rodiče Gertruda a Valtr a prarodiče Rudolf a Ernestina. „Jeho maminka si dávala hrozně záležet na tom, aby mu dobře prošila popruhy na ruksaku, aby mu nesklouzly z ramen. Měl tam svoje hračky, byl tenkrát opravdu hodně malý,“ vzpomíná dojatě pamětnice, která svého kamaráda tehdy doprovázela před dům, aby se s ním rozloučila. 

Z dochovaných záznamů lze zjistit, že Petra Neumanna spolu s rodiči deportovali 30. července 1942 do Terezína, odkud je 8. října odvezli do vyhlazovacího tábora Treblinka. Prarodiče Rudolf a Ernestina Neumannovi odjeli již 10. června 1942 transportem AAH přímo do pracovního tábora Ujazdów u Sawinu. Nikdo z nich nepřežil a pamětnici zbyla po malém Péťovi jediná společná fotografie. Tím však mizení blízkých neskončilo – o rok později zatklo gestapo dalšího strýce, tentokrát z matčiny strany.

Za protiněmecký vtip do koncentráku

Do Týna nad Vltavou k maminčině sestře Marii jezdila pamětnice každé léto. Její manžel Václav Kubíček tam byl poříčním správcem a právě on se stal jednou z mnoha obětí místního kolaboranta a konfidenta Emila Pisingera. Tento majitel elektrozávodu, příležitostný básník a člen Národní obce fašistické působil v době okupace v Týnu jako předseda správní komise. Jeho zásluhou bylo popraveno pět zaměstnanců okresního úřadu, kteří 27. května 1942 s nadšením připili na zdraví atentátníkům na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Udělali tu chybu, že k přípitku pozvali i svého nadřízeného. 

„Byla to zrůda, které se báli i vlastní sourozenci,“ vypráví pamětnice. Je trochu s podivem, že si na člověka, který byl takovým zapáleným přisluhovačem nacismu a který ve městě dokonce založil pobočku českých fašistů Vlajka, nedal Václav Kubíček pozor. Pisinger ho udal pro špatný vtip vyprávěný v hospodě a strýce odvezli 7. ledna 1944 do Buchenwaldu. Sice se mu podařilo přežít, vrátil se ale s podlomeným zdravím a brzy poté zemřel. Jeho udavač ho dlouho nepřežil – 7. února 1946 byl Emil Pisinger odsouzen mimořádným lidovým soudem a oběšen.

Sověty jsme vítali naněkolikrát

Blížící se konec války předznamenalo spojenecké bombardování. Když se 14. února 1945 rozezněly nad Prahou sirény a vzápětí začaly na město dopadat bomby, třásli se Šperlovi strachy ve sklepě. Jejich dům nakonec zasažen nebyl, teta Hedvika s Mirkem ale přišli o střechu nad hlavou. „Zachránila se tím, že si v posledním momentu řekla, že nakonec do toho krytu dneska půjde. Takže ji to akorát odhodilo, ale kdyby zůstala v kuchyni, tak by byla zasypaná,“ vzpomíná Hana Hejnová. 

Strach z dalších náletů nakonec přiměl matku, aby se s dcerami přestěhovala do Týna nad Vltavou, kde setrvaly až do konce války. „Tatínek zůstal a jednou za měsíc za námi jezdil. A byla velká klika, že náhodou to zrovna vyšlo na tu sobotu 5. května.“ Květnové povstání tak rodina prožila společně v Týnu. „Nechodili jsme ven. Až z tlampačů jsme se dozvěděli, že přicházejí Rusové. Přišli ale až devátého, po tom podpisu. Nevěděli jsme, že válka skončila oficiálně už osmého,“ říká pamětnice, která se prý až zpětně dozvěděla, že ještě dřív byla u Týna americká armáda, která se ale musela nuceně stáhnout. Vítání Rudé armády bylo prý trochu fraška. „Když přijížděli Sověti, naněkolikrát na nás vždycky volali z tlampačů ‚Pojďte vítat na náměstí!‘ Přišli jsme, načež nás zase poslali zpátky. Až se to konečně povedlo, že opravdu přijeli. No nadšení jsme byli, to jsme ještě měli důvod k nadšení,“ vzpomíná již s příměsí hořkosti, která se přidala o pár let později.

Návrat do Prahy se Haně Hejnové vryl do paměti. „Jeli jsme na náklaďáku na dřevoplyn. To byla kuriozita, ale dostat se takhle časně po revoluci do Prahy jinak nešlo. Pamatuju si, jak jsme sjížděli k Pankráci a tam byla potrhaná dlažba, kterou opravovali Němci bíle označení na zádech.“ Čáslavská ulice byla stranou velkých bojů, a tak dům našli v pořádku. „Celý dům byl ověšený, jen náš byt vypadal jako kolaborantský, protože tam nebylo vůbec nic,“ směje se při vzpomínce na holá okna pamětnice. „Tak jsme hned zdobili, dali jsme tam panenku v národním kroji.“ Brzy pak přišlo léto a s ním prázdniny, které mohla konečně poprvé strávit na skautském táboře. 

Skaut povolený, skaut zakázaný

Ačkoli byl Junák jako organizace zrušen rozhodnutím K. H. Franka v roce 1940, řada oddílů v činnosti tajně pokračovala dál. „Za války jsem chodila do tzv. turistického oddílu, což byl takový utajený skaut,“ vzpomíná Hana Hejnová. Po obnově Junáka skautovala již oficiálně v Druhém dívčím oddílu Praha, s kterým také v červenci roku 1945 odjela na svůj první stanový tábor na Střelu. „Měly jsme krásný pokřik, ten by se líbil Havlovi,“ vzpomíná s úsměvem: „Druhý dívčí oddíl Praha s radostí vždy provolává – české zemi, čestné práci, tomu, kdo se k pravdě vrací – zdar!“ Mnoho potravin jim na tábor dodala mezinárodní organizace UNRRA. „Dostávaly jsme to, co jsme dřív neznaly. Arašídové máslo a různé pochutiny. Tím jsme se tam velmi dobře přiživovaly.“ 

Skautskou činnost pamětnice provozovala až do druhého zákazu Junáka v roce 1950, pak definitivně skončila. Až o mnoho let později zjistila, že její kamarádka Eda Valentová tajně pokračovala dál. „Nějak si vybrali… Prostě chtěli mít jen spolehlivé lidi a ta moje kamarádka byla dcera toho spisovatele Edvarda Valenty.“ 

Rodiče Hany Hejnové sice nebyli novým komunistickým režimem perzekvováni jako otec Edvardy Valentové, převrat a temná 50. léta prožívali ale stejně velmi špatně. „Matka vždycky volila lidovce a otec sociální demokraty. A hrozně se namíchl, když se socdem spojila s bolševiky. Tatínek byl takový ten poctivý sociální demokrat, který ještě v těch letech vzpomínal na Masaryka. Měl takovou venkovní nástěnku, kam dával Masaryka. Naštěstí to zakryl rantl, protože tatínek byl velice nerozumný,“ směje se Hana Hejnová. Tehdy jí ale do smíchu nebylo. „Utkvěly mi v mysli doby, kdy se jednalo o Miladu Horákovou. Jednak už jsem to byla schopná chápat a za druhé vím, jak rodiče byli vyděšení. Seděli u rozhlasového přijímače a odháněli nás, abychom to se sestrou neslyšely.“ Tehdy nic dělat nemohla, později se o to alespoň pokusila.

Musela jsem být u všeho

Po dvou letech na obchodní škole nastoupila do zaměstnání, v roce 1954 se vdala za Ladislava Hejnu a postupně se jí narodili dva synové. Ačkoli byl manžel oddaným členem komunistické strany, invaze vojsk Varšavské smlouvy ho v srpnu 1968 šokovala. Dokonce natolik, že sedl do nového Trabantu a vyrazil se podívat k budově rozhlasu. „Naštěstí nerozstříleli ani jeho, ani toho Trabanta,“ říká k tomu Hana Hejnová. Ani ona nechtěla jen nečinně sedět, a tak se sestrou vyrazila promluvit si s okupanty. „Naivně jsme si myslely, že jim to v těch tancích musíme vysvětlit. Tak jsme začaly a oni nevěděli nic lepšího, než že jeden z nich vzal samopal a namířil na nás. Tak jsme utekly,“ vzpomíná pamětnice. „Musela jsem být u všeho, jako v tom devětatřicátém.“

Ladislava Hejnu v roce 1970 ze strany vyhodili, což nesl velice špatně. V tu dobu se začal vyhrocovat jeho vztah se starším synem Petrem Hejnou. Manželství nakonec skončilo rozvodem, takže listopadovou revoluci prožila pamětnice již sama, o to víc naplno. Dokonce se i účastnila demonstrace na Národní třídě. 

„Toho 17. listopadu jsem se napřed dívala, takhle nad schody, na to shromáždění na Albertově. Pak jsem z těch schodů sešla dolů. Byť už jsem byla tenkrát dost stará, tak jsem se k té mládeži připojila. Šli jsme na vyšehradský hřbitov, tam jsem se přeci jenom bála v tom úzkém vchodu, tak jsem na ně počkala. Když se obrátili, tak jsem se vlastně ocitla v čele. No tak jsme šli, vždycky nás někam navedli, až jsme došli na nábřeží a tam nám z Národního divadla mávala Regina Rázlová, což mě překvapilo, ale byla to ona. A pak nás plánovaně, protože se chtělo odbočit na most, zavedli na tu Národní třídu. Tam to bylo zatarasené a u mě se přeci jenom objevil pud sebezáchovy,“ přiznává pamětnice, která se v tu chvíli rozhodla jít informovat sestru, s kterou vše prožívaly společně. To ji nejspíš zachránilo před pozdější řeží, jak sama dodává. „U Národního divadla to už bylo zavřené, ale dostala jsem se ven kordonem policajtů. Pustili mě, i když měli vlčáky, takže jsem se vyhnula tomu mlácení.“ 

Celou sametovou revoluci prožila venku mezi lidmi. „Jak bych tam mohla nebýt?“ usmívá se Hana Hejnová. „Lidi mě varovali. Sama jsem si nebyla jistá, jak to dopadne. Milice už byly zorganizované. Ale stálo mi to za to, i při tom určitém ohrožení,“ uzavírá své vyprávění pamětnice, která v době natáčení v roce 2024 žila v Praze.