Natália Hejková

* 1954

  • „Rok 89 mě zastihl dvakrát v autobusu. Jednou do Maďarska a jednou do Polska, jely jsme hrát. A s námi jel v autobuse šéf komunistické strany SCP Ružomberok a to bylo tak nepříjemné, protože jsme se nemohly v tom autobusu radovat, že co se všechno děje. Rok 89 je pro mě nejsilnější zážitek života, i když jsem se ho nemohla nijak účastnit, protože vždycky, když byla nějaká akce, stávka, tak jsme byly v tom autobusu. Ale u televize jsem seděla od rána do večera, dojímá mě i teď, že ty rozhodující momenty, to jsem se vždycky rozplakala, že to není možné. A vždycky jsem si vzpomněla na toho otce a bylo mi líto, že se toho nedožil. Je to fakt něco tak dojemného, a když jsem poprvé uviděla v televizi, že chtějí zrušit vedoucí úlohu strany, tak jsem říkala, proboha, ještě ne, svalí se to na opačnou stranu. Fakt, ty momenty si pamatuju úplně přesně a je to pro mě největší zážitek, že se vůbec něco takového stalo. A jsem za to vděčná všem, kteří se toho zúčastnili a kteří to za nás udělali.“

  • „Šedesátý osmý rok je jedním z těch roků, který si úplně jasně pamatuju, to jsou takové ty momenty, kdy člověk prožije dějiny a zůstane mu to úplně jasně zafixované. Jak si pamatuju dodnes, když zastřelili Kennedyho, tak si pamatuju, jak to oznamovali, anebo si pamatuju moment, kdy Gagarin vyletěl do vesmíru, tak sousedka volala: ‚Chlap letí ve vesmíru!‘ a já jsem se ptala: ‚Co je vesmír?‘ Tak přesně takovým způsobem si pamatuju na rok 68. Hlavně u otce, to byl takový moment, kdy asi cítil, že by se mohlo něco změnit, že přijde nějaká jiná éra. Protože ta rodina to stále cítila, že se snažila uniknout před komunismem po VŘSR, a přišla do Československa, kde se to po roce 1948 vrátilo tam. Pravděpodobně cítil, že teď by mohlo nastat něco nového.“

  • „Basketbal mi byl asi určený sudičkami. Protože vyzkoušela jsem všechny možné sporty, fakt, od hraní fotbalu na ulici s chlapci až, já nevím, po skoky do vody, chodila jsem i na skoky do vody. S tím jsem ale rychle skončila, protože se mi jedno salto nepodařilo a zjistila jsem, že když člověk špatně spadne na tu vodu, že to hrozně bolí. No a když mi bylo čtrnáct let, přišla kamarádka s tím, že chodí na basketbal, a tak jsem si řekla, že to zkusím, samozřejmě. Sport určitě, to mi bylo dané a pak se ukázalo, že to budou hry. V době, kdy jsem se rozhodovala pro basketbal, tak jsem hrávala tenis, sice na slabé úrovni, ale hrála, a hry, to znamená, že proti vám někdo stojí a musíte nad ním vyhrát. To mě určitě bavilo. A basketbal vyhrál nad tím tenisem asi také proto, že to byla skupina lidí, kteří vám ten život obohatí. Se kterými pravděpodobně můžete být kamarád, můžete s nimi manipulovat, to je jedno, ale ten kolektiv, to bylo zábavnější než být sama. Basketbal také možná proto, že je to sport, který dokáže trošku – v té době dokázal trošku – eliminovat, i když někdo nebyl fyzicky super super, ale je to hra a můžete použít i hlavu. Že můžete někoho oklamat nebo nad ním vyhrát tak, že vymyslíte něco, co nečeká. Takže to bylo asi to, co mě na tom basketbale zaujalo.“

  • „The most interesting story is that of my great-aunt who ended up living in Prague. I and my sister considered her our grandma because we had none other. She escaped through a fictional marriage with some Romanian and through Romania, she got to Prague in some steerage. So this our great-aunt, we called her grannie, or, alternately, grannie Nata, to differentiate, got to Prague this way and I’m named after her so I’m Natalia. Maybe I inherited a bit of her bellicose character. She not only moved to Prague where she got married, she married a Russian emigre again, she was called an ‘aventuriste’ by her family, she was the youngest of those six sisters and when she was seventeen, she left the family house and went to work as a nurse for the White soldiers in the civil war after the Revolution (of 1917) and she ended up losing an eye in the civil war. So, she only had one eye but she was still optimistic and tough. And it showed when we played cards when I was a child. It usually ended up with both of us crying, she cried, I cried because we had argued that she is cheating and she took offense that she cannot be cheating, no way, that she doesn’t see because she only has ne eye. My mom always came to calm us down and she would say “Let it be, let her have her way, she is an old person.” And I said to mom “Let her have her own way, she’s a child.” It was interesting indeed. And she did not end up only with the White Army but during the Prague Uprising [of 1945], she was obviously one of the first people who went to the barricades, along with her husband, although it can’t be really said that she’d carry the standard first, but her husband was an engineer, not sure what was his field of expertise, and they summoned him, there was a gossip going around that the Prague Castle is all… so he went to do some research whether it’s true or not, one has to survey it. And at that occasion, they ended up on the barricades and he fell and she was seriously injured but she survived. They were hit by a grenade.”

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 14.12.2018

    (audio)
    duration: 02:04:09
    media recorded in project Tipsport pro legendy
Full recordings are available only for logged users.

Basketbal mi byl asi určený sudičkami

Maturitní foto
1972
Maturitní foto 1972
photo: Postbellum

Natália Hejková se narodila 7. dubna 1954 ve slovenské Žilině jako druhá dcera inženýra a učitelky. Už od dětství bylo jasné, že pro sporty jeví značné nadání. Zkusila snad všechny disciplíny od fotbalu, přes skoky do vody až po tenis. Když ale ve čtrnácti letech objevila basketbal, bylo rozhodnuto! Po střední škole se nastoupila na práva v Praze, kde se ale okamžitě přihlásila do basketbalového klubu Slavia VŠ Praha, v jehož dresu pak hrála dalších sedm let. Když studia dokončila, dostala nabídku přesídlit jako hráčka do slovenského SCP Ružomberoku. Protože v té době v Československu neexistoval profesionální basketbal, zaměstnali ji v papírnách, kde si chodila polovinu pracovní doby ´odsedět´ a druhou pak strávila na tréninku. Ve třiceti třech letech dospěla k závěru, že nastal čas ukončit hráčskou kariéru. Nechala se proto zaměstnat jako hlavní kontrolorka v jedné projektové organizaci a paralelně začala trénovat dívčí oddíl. V roce 1986 spadlo ružomberské ženské družstvo z první ligy do druhé a Natália Hejková dostala první příležitost dočasně trénovat tento ženský klub. Pod jejím vedením se mu opět začalo dařit a tak pozici trenérky definitivně obhájila. Její úspěšné působení v Ružomberoku trvalo dalších šestnáct let. Po třech letech od jejího nástupu vyhráli poprvé Československou ligu a pak dokonce dvakrát Euroligu. Po odchodu z Ružomberoka roku 2003 přišla nabídka z maďarského MKB Euroleasing Šopron, kde strávila tři roky. Třikrát se jí podařilo dostat klub do Evropské ligy a třikrát se stal vícemistrem Maďarska. Odtud se roku 2006 přesunula do Spartaku Moskevská oblast, který pod jejím vedením získal dva ruské tituly a dva z Evropské ligy. Další štací bylo v roce 2008/2009 Dynamo Moskva a v roce 2011 španělská Valencie, kde ale pobyla jen krátce. 2012 byla angažována na post hlavní trenérky do ZVVZ USK Praha, kde působí dodnes. S reprezentací Ruska získala jako asistentka trenéra Igora Grudina titul mistryň Evropy na ME 2007 v Itálii a bronzovou medaili na LOH 2008 v Pekingu. Za svoji dlouholetou práci byla odměněna titulem „Nejúspěšnější slovenské trenérky basketbalistek ve 20. století“, 2018 se stala členkou síně slávy slovenského basketbalu, v roce 2019 pak členkou síně slávy FIBA.