The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sonja Hefele (* 1949)

Vyrůstala u uranových dolů. Pro spolužáky byla vždy jen německou krysou

  • narozena 5. února 1949 v Karlových Varech

  • otcem byl Erich Christl, narozený v Lokti u Sokolova, za války sloužil na německé lodi a na jejím konci padl do zajetí

  • matkou byla Ilse Sterlich ze slezského Opolí

  • děda z otcovy strany Alfred pracoval v elektrárně, nejspíš proto se rodina vyhnula odsunu

  • vyrůstala v Lokti, Novém Sedle a Horním Slavkově

  • otec musel pracovat v uranových dolech

  • jako Němka prožívala Sonja na škole podle svých slov peklo

  • v roce 1964 rodina dostala povolení emigrovat do Německa

  • Christlovi se usadili v Augsburgu

  • v roce 1970 se vdala za Wolfganga Hefeleho

  • celkem třikrát se před rokem 1989 vrátila do Československa, dvakrát v roce 1985, kdy podnikla do rodné země jízdu na motorce

  • po roce 1989 podporovala německo-české vztahy, iniciovala partnerství Liberce s Augsburgem

  • v roce 2021 obdržela Medaili města Liberce

  • v roce 2022 žila v Augsburgu

Když už ji měli na základní škole urážet, mnohokrát si přála slyšet běžné nadávky, jako třeba ‚blbá kráva‘. Jenže spolužáci jí pokaždé spílali do německých krys. „Když jsem poprvé přišla do školy, začalo mi peklo,“ přiznává Sonja Hefele.

Pocházela z německé rodiny, která neskončila po druhé světové válce v odsunu. V padesátých letech žila s rodiči v Horním Slavkově, kde otec pracoval v uranových dolech a malá Sonja vyrůstala ve stínu pracovních táborů. Až v roce 1964 po mnoha žádostech mohla rodina z Československa odjet. Zatímco rodiče jásali, patnáctiletá Sonja Hefele brečela, když měla známé prostředí opustit. Po emigraci se usídlili v Augsburgu, kde žije dodnes. Věnovala se česko-německým vztahům a v roce 2021 obdržela od primátora Medaili města Liberce v oblasti demokracie a lidských práv. Mluví velmi dobře česky. Při vyprávění svého příběhu si jen zřídkakdy vypomohla německým slovíčkem.

Sonja Hefele, dívčím jménem Christl, se narodila 5. února 1949 v Karlových Varech v německé rodině. Otec Erich Christl přišel na svět 7. července 1927 v Lokti, německy Elbogen, v okrese Sokolov. Matka Ilse Sterlich (narozena 17. prosince 1927) pocházela z Opolí, historické metropole Horního Slezska. Erich Christl během druhé světové války sloužil jako strojní inženýr v námořnictvu na německé minolovce. „Celkem pětkrát s ním vybouchla loď, ale měl velké štěstí a vždy přežil,“ vypráví Sonja Hefele.

Musela se vdávat v černém

Po jednom zranění se zotavoval v lazaretu nedaleko Berlína. Ve stejné nemocnici pracovala i tehdy mladá Ilse Sterlich, jež ze Slezska utekla před postupující sovětskou armádou. „Tam se seznámila s mým otcem. Dal jí adresu svých rodičů pro případ, aby jí pomohli, kdyby se něco stalo,“ vysvětluje pamětnice, jak její matka doputovala do Lokte za Erichovými rodiči Alfredem Christlem a Albinou Christlovou.

Erich musel po uzdravení zpět na loď. Nakonec ho zajali spojenci. „Jelikož měl v pase jako místo narození Loket, Američani ho předali Čechům. Někdy v dubnu 1945 skončil na loketském hradě v městském vězení. A protože dědeček pracoval v Sokolově v elektrárně a byl jediným, kdo jí rozuměl, podařilo se mu otce z vězení dostat,“ líčí Sonja Hefele průběh událostí před svým narozením.

Rodiče se vzali v roce 1948. „Vždy když maminka o svatbě mluvila, byla strašně smutná. Jako by jí něco scházelo, což jsem dlouhou dobu nechápala. Až krátce před svou smrtí mi vysvětlila důvod. Vždy si přála mít svatbu v bílých šatech, ale tehdy se Němci nesměli brát, jen když měli nějaký důvod. A tím jsem byla já,“ usmívá se Sonja Hefele.

Ilse se musela vdávat v černých šatech, což jí manžel již mnohem později v Německu vynahradil opakováním ceremoniálu v bílém.

Jak je možné, že rodinu nezařadily české úřady do odsunu z Československa? „Někdo zůstat směl. Můj dědeček si myslel, že ho neodsunuli proto, že byl antifašista, pracoval v odboji proti nacistům a henleinovcům, s nimiž měl vícekrát problém,“ osvětluje pamětnice. Pravděpodobně získal výjimku z odsunu i jako potřebný specialista a pracovník v místní elektrárně.

U lágrů žila pestrá směsice lidí

V Lokti nebydleli dlouho. Brzy se přestěhovali do Nového Sedla, kde Alfredu Christlovi přidělili byt. Sonje byly čtyři roky, když s matkou přesídlila za otcem do Horního Slavkova. Pracoval tam v uranových dolech. Do roku 1960 dělal střelmistra.

Horní Slavkov zažil po válce turbulentní časy. Za prvé kvůli odsunu německého obyvatelstva, za druhé pro objevení zásob uranu. Kvůli těžbě strategické suroviny zde postupně vznikly čtyři pracovní tábory: Horní Slavkov (později přejmenován na Prokop), Ležnice, Svatopluk a tábor XII. (Paměť a dějiny. 2007/01. Praha: ÚSTR, 2007. ISSN 1802-8241). Jednotlivé tábory se lišily velikostí i podmínkami, ve kterých vězni žili.

Trestanecký tábor Horní Slavkov byl původně určený pro německé válečné zajatce a jako pracovní lágr sloužil od července 1949.

„Žila tam různá směsice lidí. Dnes si ani nedovedu představit, že by se v takové společnosti dalo dobře žít. Ale dalo,“ zdůrazňuje pamětnice. „Prakticky jsme bydleli v sousedství uranových dolů, kde pracovali političtí vězni, ale taky lidé jako můj otec, který nebyl přímo vězněm. Pracovat tam však musel, protože jinou možnost neměl. Byl tam i vězeňský tábor s normálními kriminálníky,“ vysvětluje a dodává: „Jako děti jsme tam chodily a dávaly jsme jim chleba, pamatuji si psy.“

Všudypřítomný strach jako děcko velmi dobře vnímala. „Každý se bál, že už nevyfárá nahoru. Když už jsem chodila do školy, tak si pamatuji, jak vždycky pouliční rozhlas někdy kolem poledne vyhrával takovou pohodovou hudbu a pak se četla jména těch, kteří už nepřijdou,“ podotýká. Takhle se dozvěděla i o smrti otce své kamarádky, která v roce 2022 žila v Belgii. „A když muži vyfárali, nešlo se domů, ale do hospody. I můj otec, který v té době určitě byl alkoholik,“ myslí si.  

Ve škole začalo peklo

Přesto na své dětství vzpomíná ráda. Změna nastala se školou. „Předtím jsem si hrála s německými dětmi a bylo všechno v pořádku, ale od té doby jsem začala být jiná, protože jsem byla Němka,“ říká.

V Horním Slavkově se díky těžbě v padesátých letech rapidně zvýšil počet obyvatel. „Ve starém městě a se sídlištěm mohlo žít kolem deseti tisíc obyvatel, z toho minimálně šest set Němců, možná i víc. Samozřejmě by se mezi nimi našly i německé rodiny, kde mluvili strašně česky, ale přesto nechtěli být Němci. Žila tam velmi zajímavá směs, opravdu všechno,“ podotýká.

Jako malá mluvila především německy. Třeba její děda se česky nikdy nenaučil. „A otec mluvil takovou hornickou češtinou,“ poznamenává.

Ilse Christl navíc nikdy neměla českou státní příslušnost. „Ještě dnes ji obdivuji, že zvládla odolávat a vždy byla bez státní příslušnosti. V tehdejší době šlo o absolutní novum. Pořád se musela hlásit v Sokolově, někdy v Karlových Varech a občas musela jet dokonce do Prahy. Neměla to jednoduché,“ říká Sonja Hefele o matce. Ta pracovala nejprve v bufetu na nádraží a poté v Krásně ve fabrice na motory.

Do první třídy tak šla s velice špatnou češtinou. Brzy zjistila, že v dětském kolektivu se jedná o cejch. „Vícekrát jsem si přála, abych taky byla ‚blbá kráva‘ nebo něco takového, ale vždy jsem byla ‚německá krysa‘.“

Rodiče jí radili, ať takové řeči neposlouchá. „Ale pro dítě to bylo těžké.“ Musela se vypořádat i se šikanou. „Ve třídě jsem nebyla nikdy opravdu začleněná. Třeba mi vysypali tašku, sešity, nebo je zahodili a neměla jsem úkoly a měla jsem potom problémy,“ vypráví o životě na okraji. „Tohle buď vede k agresivitě, nebo do deprese. U mě spíš do deprese, ale třeba Veronika byla hrozně agresivní,“ zmiňuje kamarádku.

Před vyvoláním se třásla strachy

Rodiče jí vždy zdůrazňovali, že si musí dávat pozor na pusu. Železné pravidlo znělo: Co slyšíš doma, na veřejnosti říkat nesmíš! „Měla jsem opravdu celou dobu strach, abych neřekla něco špatného. Třeba při občanské výchově jsem se vždy vnitřně třásla strachy, že mě učitelka vyvolá a budu muset něco říct. Nikdy jsem nevěděla, co můžu a co nesmím. Jako dítě jsem tohle nebyla vůbec schopná odhadnout,“ říká a připomíná příhodu z přelomu padesátých a šedesátých let, kdy za nimi z Německa poprvé a naposledy přijel děda z matčiny strany.

„Ve škole nám předtím říkali, že všichni, kdo nás přijedou navštívit ze západního Německa autem, tak není jejich. Mají ho půjčené, aby nám v Čechách ukázali, jak se jim vede dobře. Prý to jde poznat podle SPZ,“ líčí propagandistickou historku.

Když pak na dědově autě opravdu zmíněnou značku spatřila, hned se ho vyptávala, jak se věci mají. Vnučce se vysmál a ukázal papíry. „Když jsem druhý den ve škole řekla, že auto je jeho, musela jsem do ředitelny a dva dny do školy nesměla. Jen za to, že jsem to řekla před třídou,“ vzpomíná již s úsměvem.

Návštěvu prarodiče si pamatuje i z radostnějšího důvodu. Poprvé v životě ochutnala banán. A příbuzný dovezl i punčochy, bílou halenku a sukni. „Taky přivezl kávu a spoustu koření, což mě jako dítě vůbec nezajímalo, ale pamatuji se, že maminka z toho měla ohromnou radost,“ utkvělo jí v paměti.

Jinak ve škole v onom roce 1960 prý prožívala peklo největší. „Asi proto, že v tomhle věku už víc vnímáte věci kolem vás. V tom roce taky najednou hodně lidí zmizelo, byli zatčení a prostě už nebyli. Přišli si pro ně v noci a zatknuli je. Předtím se to dělo určitě také, ale jako mladší jste to tolik nevnímali,“ přemítá.

Profesoři z Univerzity Karlovy učili antiku

Krom trýznitelů však ve škole potkala i lidi, na které nedá dopustit. Patří k nim učitelka češtiny Hana Mráčková. „Byla Židovka a asi by měla důvod Němce nenávidět, ale mě se vždy zastala. Říkala, že Němci nemusí být fašisti a fašisti zase nemusí být Němci. Ale společnost takhle ještě dlouho nevnímala. Samozřejmě to lze pochopit, protože co se stalo ve druhé světové válce, nelze omluvit. To je závaží, se kterým musíme i další generace žít,“ myslí si.

Ve škole zažila i paradox. Přestože pobývala na periferii, vzdělávali ji mimo jiné experti patřící ke špičkám ve svých oborech. Třeba profesoři, kteří museli opustit univerzitní půdu. „To vím až teď. Dva manželé nesměli učit, přišli do Horního Slavkova. On nás učil pracovní výchovu, přitom neuměl rozlišit šroub od hřebíku. Byl humanista, expert na staré Řecko a Řím. Celou antiku jsem se naučila od něho, přitom jsme tohle vůbec neměli v osnovách,“ usmívá se Sonja Hefele.

Rodiče tancovali, ona plakala

Někdy v době okolo narození Sonjy Ilse zjistila, že její rodiče žijí v Augsburgu. „Od té doby se táta s mámou snažili vystěhovat do Německa. Mamince se po rodičích hrozně stýskalo. Každý rok několikrát žádali o povolení, ale nikdy ho nedostali,“ povídá pamětnice.

Až přišel rok 1964 a s ním i vytoužený souhlas. „Moji rodiče nikdy nevěděli, proč ho najednou v tomhle roce dostali,“ přiznává. Prý možná díky otcovým konexím, neboť byl vášnivým šachistou a královskou hru hrával s vysoce postaveným soudruhem, jenž se snad mohl přimluvit.

I po téměř šedesáti letech si přesně vybavuje, jak se jednoho listopadového dopoledne otevřely dveře do třídy a ředitel s dalším člověkem v dlouhém koženém kabátě přerušili hodinu ruštiny. „Trochu to vypadalo jako ve filmu. Musela jsem jít ze třídy ven a tam mi řekli, že do školy už přijít nesmím,“ nechápala, co se děje. Domů přišla s brekem. „Pak přišli moji rodiče s dopisem, kde bylo ono povolení. Začali tancovat, jak byli šťastní. Já však byla strašně nešťastná,“ nechtěla opustit v patnácti letech svůj dosavadní svět.

Jak emigrace proběhla? „Když jsme balili, u nás doma sedělo tak deset lidí a dávali pozor. Opravdu skoro každý kapesník se musel zabalit a zaplombovat,“ vybavuje si. S sebou si nesměli vzít třeba určité věci osobní povahy. Například děda se musel rozloučit se svým křeslem. „Hodně mu to vadilo,“ vzpomíná Sonja. Ona si zase mohla zabalit jen jednu knihu. Babičku od Boženy Němcové. Ta jí v Německu dlouho udržovala český jazyk živý.

Samotný odjezd se neobešel bez dramatických okamžiků. Prarodiče odjeli napřed vlakem do Chebu. „Moji rodiče nemohli, protože museli neustále něco podepisovat. Já jsem musela na SNB podepsat, že jedu s mými rodiči dobrovolně,“ líčí.

A když už rodina stála oblečená a chystala se také na vlak, objevil se další zádrhel. „Najednou zase někdo přišel, že musíme zaplatit za moje vzdělání. Přiznám se, že jsem se nikdy nezeptala kolik, ale vím, že rodičům peníze nestačily a museli si půjčit od přátel,“ prozrazuje. Než vše vyřešili, vlak jim ujel. Na vlak do Chebu je pak hodil rodinný přítel autem.

Cenzoři černili dopisy

Na podzim 1964 se tak ocitli na druhé straně železné opony. „Mně se však přestal točit svět. Nevěděla jsem, co přijde. Začátky byly i velmi těžké. Dostali jsme dvě stě marek – a to bylo vše. Musely stačit pro šest lidí, babičku, dědečka, rodiče a dvě děti, tedy pro mě a moji mladší sestru Sigrid, které tehdy byly čtyři roky. Nejdřív jsme také museli bydlet v táboře. Moji rodiče začínali od nuly a neměli čas se o nás starat, měli úplně jiné starosti, ale nemohli jinak, aby to nevyznělo vůči nim špatně,“ popisuje těžké začátky. V Augsburgu získali byt až v příštím roce.

Sonja začala pracovat v NCR Company a za hodně vděčí jedné jeptišce, která jí pomáhala učit se německy. Dokonale rozhodně neuměla. Ze stesku si stále dopisovala se svou kamarádkou z Čech. Jenže úřadovali cenzoři. Přes hranice putovaly jen dopisy se začerněnými pasážemi.

Její rodiče se do Československa vrátili v roce 1968 a shodou okolností zažili vpád vojsk Varšavské smlouvy. „Dostali strach, hlavně moje maminka. Hranice byly zavřený. Češi je pak dovedli někudy přes pole přes hranice. Moji rodiče tohle Čechům nikdy nezapomněli, že jim pomáhali, aby se zase mohli dostat zpátky,“ zdůrazňuje Sonja Hefele. Tehdy měla při poslechu rozhlasu opět velký strach, aby rodiče v Československu neuvízli znovu.   

Manžela zaujal morbidní šarm

V roce 1970 se Sonja provdala za Wolfganga Hefeleho. Do listopadu 1989 se do Československa vrátila celkem třikrát. Poprvé dostala vízum až v roce 1972, kdy přijela s manželem. „Jemu se tady hrozně líbilo. Nazýval to tady jako morbidní šarm,“ usmívá se Hefele, která se tehdy po letech setkala se svou kamarádkou. Shledání nedopadlo podle představ. „Ten zážitek asi bolel obě. V té době měla stejně jako já jedno dítě a najednou řekla, že musí domů prát pleny, což jsem nechápala. Zeptala se mě, jestli mám automatickou pračku. Došlo mi, že mám úplně jiný život,“ připouští.

Podruhé se do Československa vrátila v roce 1985. Tehdy již osmým rokem učila na škole ve Schrobenhausenu nedaleko Augsburgu a jako vášnivá motorkářka naplánovala výpravu do rodné země s několikačlennou skupinou.  

Nejprve však musela na československý konzulát, který sídlil v Bonnu, kde chtěla zařídit potřebná lejstra. „Dostala jsem vízum na dvacet čtyři hodin, abych dojela do Prahy a tam si to zařídila. Takže jsem jela na motorce přímo do Prahy,“ culí se.

Po anabázi na ministerstvu zahraničí nakonec dostala zelenou. Úředníkovi však musela nadiktovat přesný plán cesty. Jelikož žádný itinerář připravený neměla, místa z Česka i Slovenska náhodně diktovala z mapy visící ve velkém sále na stěně za úředníkem. „Museli jsme pak jezdit po těchto místech, protože nám určili hotely na přespání. To znamená, že v malém Československu jsme museli za den ujet mezi sto padesáti, dvě stě kilometry. Jak to nebylo plánované, tak jsme jezdili pořád cikcak. Ale bylo to moc hezký, měli jsme strašně krásné zážitky,“ usmívá se pamětnice. Spanilá jízda trvala deset dnů. „Největší rozdíl mezi silnicemi v NSR a v Československu? Tady nebyl skoro vůbec žádný provoz. Mohli jsme jezdit jako závodníci.“

Prezident Havel jí namaloval anděla

V roce 1987 začala pracovat jako česko-německá tlumočnice a překladatelka pro město Augsburg, kde rovněž působila jako novinářka v místním rádiu.

Když v Československu v listopadu 1989 padl komunistický režim, přijela za ní bývalá učitelka Mráčková. V kontaktu spolu byly již před rokem 1989, kdy své bývalé žačce pomáhala s češtinou.   

„Její otec byl zavražděn nacisty, nevěděla, kde má hrob. Našla jsem ho a jely jsme spolu na místo masového hrobu,“ prozrazuje pamětnice s tím, že ji opět začala učit česky a až do její smrti několik let před rokem 2022 spolu udržovaly velmi úzký kontakt.

Češtinu potřebovala. Zabývat se totiž začala česko-německými vztahy. Podporovala vzájemné kulturní výměny a česko-německé porozumění „Měla jsem velké štěstí, že jsem se seznámila s Jiřím Grušou a Františkem Černým,“ připomíná českého básníka a politika Jiřího Grušu (1938–2011), jenž v devadesátých letech zastával post velvyslance v Německu a poté ve Vídni. V Berlíně ho v roce 1998 nahradil právě František Černý (narozen roku 1931).

V polovině devadesátých let pořádala v Tančícím domě v Praze výstavu za přítomnosti českých a německých umělců. „Dům už stál, ale ještě nebyl zcela hotový, uvnitř jen hrubě. Když jsme měli přípitek, z dolního balkonu se jeden pán ptal, co tam děláme. Máme tady vernisáž, odpověděla jsem. Proč nejsem zvaný, opáčil on. A nemohla jsem tomu věřit, šlo o vašeho prezidenta, který tam bydlel,“ vzpomíná na nečekané setkání s Václavem Havlem. „Řekla jsem mu, ať přijde nahoru, a on, že zůstane tam, ať mu víno podáme dolů,“ prozrazuje Sonja Hefele.

S Václavem Havlem se pak potkala ještě dvakrát. „Vždy náhodou. Mám však od něj doma obraz. Namaloval mi andělíčka s balónkem. Strašně moc si ho vážím,“ říká Sonja Hefele, která je čestnou prezidentkou Německo-české společnosti v Augsburgu.

Švábské město se v roce 2001 stalo i její zásluhou partnerským městem Liberce. V září 2021 při dvacátém výročí uzavření spolupráce obdržela od primátora Medaili města Liberce v oblasti demokracie a lidských práv za založení kulturních dnů Liberce a Augsburgu s názvem Dialog, jejichž první ročník se konal v roce 2005.     

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj

  • Witness story in project Příběhy regionu - Liberecký kraj (Hynek Preisler)