Sonja Hefele

* 1949

  • „V Horním Slavkově jsme taky měli výborné učitele. To vím až dneska, tehdy jsem si to vůbec neuvědomovala. Například jsme měli manžele Kučabovy, oba profesoři z Univerzity Karlovy. Nesměli učit, a tak přišli do Horního Slavkova a tam učili na základní škole a pan Kučaba nás učil pracovní výchovu – a ten člověk neuměl rozlišit šroub od hřebíku. On byl humanista. Rozuměl starověkému Řecku a Římu a vyprávěl nám. Celou antiku jsem se naučila od něho. Vůbec jsme to neměli v učebnicích, ale on nám to všechno o starém Řecku a Římu vyprávěl, protože nic jiného neuměl, jenom tohle. A například jeho manželka byla taky profesorka na Karlově Univerzitě a byla bioložka, ale nesměla učit – a učila nás sport a kreslení a takové věci. Taky jsme s ní chodili ven malovat na zahradu nebo do lesa a ona nám vyprávěla o jejím oboru. Takže jsme měli opravdu výborné učitele.“

  • „Potom byl otec v uranových dolech. Nechci říct, že šlo přímo o nucenou práci, ale neměl žádnou jinou možnost, protože můj otec nebyl moc diplomatický a sem tam řekl něco, co bylo nerado slyšeno a musel jít do uranových dolů.“ – „To bylo v Jáchymově?“ – „Nejdřív v Jáchymově a potom v Horním Slavkově. A Horní Slavkov byl takovým zlatokopeckým městem. Byla tam spousta lidí ze všech možných zemí. Hodně Slováků, spousta Rusů, ale také Němci, Maďaři. Taková směs lidí, dneska už si nedovedu vůbec představit, že se v takové společnosti dá dobře žít. Ale žilo se dobře. Udělali si to tak, jak mohli. Problém byl, že v uranových dolech, hlavně v Horním Slavkově, prakticky jsme žili v sousedství uranových dolů, pracovali političtí vězni, ale taky takoví jako můj otec, který nebyl přímo vězeň, ale musel tam pracovat, neměl jinou šanci. Byla to taková směs lidí. Na druhé straně tam byl vězeňský tábor, kde byli potom i lidi, kteří něco provedli. Jak se jim říká? Nejsou političtí vězni, ale...?“ – „Kriminálníci?“ – „Ano, kriminálníci. A ti byli v takovém lágru. A my jako děti jsme tam chodily a dávaly jsme jim chleba, byli tam samozřejmě psi. Pro nás to tam byl jeden velký hrací areál.“

  • „Oni tam pracovali v podmínkách, ve kterých nikdo nechce. Neměli ani pořádné chráněné oblečení. Nebylo to jednoduché. A každý měl strach, že už nepřijde nahoru. Například si pamatuju, že první dva roky, co jsem chodila do školy, ono to asi bylo i dřív, ale to nevím, aktivně až v první, třetí třídě, že vždycky kolem poledne nebo brzkém odpoledni, na silnici byly takové rozhlasy, a vždycky zněla taková pohodová hudba a potom se četla jména těch, kteří už nepřijdou. A například moje kamarádka, taky Němka, Eda se jmenovala, bydlí teď v Belgii, její otec tam zahynul. Slyšeli jsme to na silnici. To jsou takové momenty, které nezapomeneš.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 11.05.2022

    (audio)
    duration: 01:42:01
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Vyrůstala u uranových dolů. Pro spolužáky byla vždy jen německou krysou

Pamětnice v Čechách na svém prvním kole v halence z Německa, rok 1959 nebo 1960
Pamětnice v Čechách na svém prvním kole v halence z Německa, rok 1959 nebo 1960
photo: Archiv pamětnice

Sonja Hefele se narodila 5. února 1949 jako Christl v německé rodině. Otec Erich Christl pocházel z Lokte u Sokolova, matka Ilse Sterlich ze slezského Opolí. Poznali se v nemocnici nedaleko Berlína. Christlovi nebyli odsunuti pravděpodobně proto, že otec Ericha Alfred pracoval v elektrárně u Sokolova. Sonja vyrůstala postupně v Lokti, Novém Sedle a Horním Slavkově v blízkosti pracovních táborů. Erich zde dělal v uranových dolech střelmistra. Rodina často žádala o povolení emigrovat do Německa, dostala ho však až v roce 1964. Československo opustili v listopadu poté, kdy museli zaplatit školné za Sonju. Usídlili se v Augsburgu. Patnáctiletá Sonja Hefele změnu prostředí oplakala, přestože na české základní škole byla jako Němka častým terčem šikany. V roce 1970 se vdala za Wolfganga Hefeleho. O dva roky později se s manželem poprvé do rodné země vrátila. V roce 1985 absolvovala po Československu desetidenní jízdu na motorce. Pracovala jako tlumočnice, překladatelka a novinářka v místním rozhlase. Po roce 1989 podporovala německo-české vztahy a kulturní spolupráci obou zemí. Setkala se i s Václavem Havlem. V roce 2021 iniciovala partnerství mezi Augsburgem a Libercem. V roce 2021 obdržela Medaili města Liberce. V roce 2022 žila v Augsburgu.