The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sylvia Hauznerová (* 1943)

• narozena 21. března 1943 do židovské rodiny emigrantů v Tel Avivu

• po válce roku 1946 s matkou přesídlila do Československa

• po rozvodu rodičů se v roce 1947 s matkou přestěhovala do Prahy

• roku 1960 dokončila gymnázium a nastoupila na zdravotní školu

• po ukončení studia se roku 1964 přestěhovala do Karlových Varů a pracovala v lázních jako zdravotní sestra

• roku se 1965 vdala za Alexandra Žuravského a brzy porodila prvního syna

• po manželově emigraci do Francie čelila tlaku ze strany StB, mimo jiné aby se rozvedla

• roku 1969 došlo na rozvod a v krátké době Alexandr Žuravský tragicky zahynul

• roku 1973 se vdala za Petra Hauznera a o rok později porodila druhého syna

• v listopadu 1989 se účastnila shromáždění u hlavní pošty v Karlových Varech

• roku 2025 žila v Karlových Varech

Pevné rodinné pouto, sounáležitost a vzájemná pomoc v těžkých časech. Možná, že jen díky této podpoře měla sílu procházet životem. Opakované útoky na její židovský původ, nenávistné komentáře, posměšky spolužáků. I přes to všechno byla vedena k tomu, aby chodila s hlavou vzhůru. Bolestné ztráty nejbližších mužů, nátlak a vyšetřování Státní bezpečnosti, probdělé noci. I navzdory osudu je Sylvia Hauznerová plná optimismu a radosti ze života.

Příběh začal ještě před jejím narozením

Sylvia Hauznerová se narodila během druhé světové války v Tel Avivu do rodiny s židovskými kořeny. Její maminka Ilsa, rozená Schicková, pocházela z Karlových Varů. Narodila se 30. května 1923 jako druhé dítě Charlotě a Ernstu Schickovým. Měla ještě staršího bratra Ericha, který trpěl epilepsií. Babička Charlota Schicková, rozená Becková, vlastnila v Karlových Varech ve Vřídelní ulici dům Viener cafe a před válkou pracovala ve spořitelně. Její mladší bratr Fritz Beck ve svých devatenácti letech padl v první světové válce. Dědeček Ernst Schick byl obchodník a pocházel z Vídně. Nějaký čas žil v Chebu, poté se přestěhoval do Karlových Varů. 

Otec Ludvík Fischer, narozený 16. listopadu 1914, pocházel ze Senice nad Myjavou. Za druhé světové války bojoval na západní frontě. Měl dvě sestry, dvojčata Editu a Juditu. Obě skončily v Polsku – v koncentračním táboře Auschwitz I. a Auschwitz II-Březinka – později v Německu – v koncentračním táboře Ravensbrück a Neustadt-Glewe – odkud se po válce vrátily domů (zdroj: databáze United States Holocaust Memorial Museum). 

Pronásledování Židů je donutilo k útěku

Život v předválečných Karlových Varech plynul v poklidné atmosféře lázeňského města. Přátelská rodinná setkání, kavárny, procházky po lázeňských parcích a návštěvy synagogy. Rodinu Schickových však z poklidného života vytrhl šířící se nacismus. Norimberské zákony cíleně diskriminovaly Židy omezováním jejich práv, svobod i zabavováním majetku. Když se začalo pronásledování Židů uplatňovat v praxi i v protektorátu, rozhodla se rodina emigrovat do Palestiny. Roku 1939 se prarodiče pamětnice, maminka a její starší bratr usadili v Tel Avivu. 

Krátce po příjezdu dědeček zemřel na mozkovou mrtvici – v důsledku velkého vyčerpání ze snahy dostat rodinu do bezpečí. Maminka, které v té době bylo pouhých šestnáct let, se tak musela starat o rodinu. V kibucu (osadě živící se komunitním zemědělstvím) pomáhala sklízet ovoce a zeleninu a později pracovala v továrně na výrobu těstovin. Babička se doma starala o nemocného Ericha. 

Útěk do Palestiny jim nezaručil život v míru. Válečné nepokoje probíhaly i v Africe. Začátkem dubna 1941 začala německá a italská vojska obléhat libyjské přístavní město Tobruk. V říjnu téhož roku dorazil na pomoc i československý prapor vedený podplukovníkem Karlem Klapálkem. Se zásobovacím oddílem do Tobruku přijel také Ludvík Fischer ze Senice nad Myjavou. Seznámil se zde s Ilsou Schickovou a brzy svůj vztah zpečetili sňatkem. V dubnu 1942 byl v Tobruku československý prapor vystřídán Jihoafričany a opustil přístav. 

Z prosluněné pláže rovnou do Československa

Sylvia Hauznerová se narodila 21. března 1943. Na Tel Aviv vzpomíná jako na prosluněné chvíle strávené na pláži, kde rostly hrozny. Popisuje Bílou čtvrť, kde s rodinou bydleli, a také to, že z balkonu bylo vidět na Středozemní moře. Zatímco matka chodila do práce, aby uživila celou rodinu, malá Sylvia trávila čas ve školce. Děti z různých zemí ji naučily základy několika jazyků. Mluvila německy, anglicky a hebrejsky, doma však pouze česky a německy. Její vzpomínky na Tel Aviv nejsou jen zalité sluncem, vypráví i o náletech a o tom, jak se schovávali do sklepů. Vždy když vyšli ven, radovali se, že je světlo a teplo. 

Po skončení války se otec vrátil do Československa. Roku 1946 se na cestu domů vydala i malá Sylvia s maminkou. „Pamatuji si velkou loď, schody a Araba s kufrem na hlavě. Celá loď se houpala a já se bála nastoupit. Držela jsem mámu křečovitě za ruku, až jsem jí utopila prsten,” vzpomíná Sylvia Hauznerová. Lodí dojely do Neapole, přesedly na vlak a dorazily až do Chebu. Zde na ně čekal otec a jeho sestry, které se vrátily z koncentračního tábora.  „Po příjezdu do Chebu jsem slyšela, jak lidé říkají, že všechny Židy a německy mluvící by měli pověsit. V tu ránu ze mě nedostali ani slovo německy. Rozuměla jsem, ale nemluvila,” říká pamětnice.

Do Karlových Varů přijela 21. března 1946, v den jejích třetích narozenin. O rok později se domů vrátila i babička se strýcem Erichem. Společně bydleli v jejím domě ve Vřídelní ulici, který po válce dostali zpět. 

Život v poválečných Karlových Varech se pomalu vracel do normálu. V ulici žilo víc Židů, společně se scházeli a slavili svátky. Obnovila se Židovská obec a v jednom z domů i synagoga. Tu původní během protižidovského pogromu nazývaného jako „Křišťálová noc“ 10. listopadu 1938 německá vojska zničila. 

Po rozvodu se stěhovali na Bílou horu

Manželství rodičů malé Sylvie však dlouho nevydrželo a rok po návratu domů se manželé rozvedli. S maminkou se odstěhovala do Prahy, kde bydlely na Bílé hoře. Zde také chodila do školky i školy. I přesto, že již válka skončila, se ve škole stále setkávala s projevy antisemitismu. 

„Hlavu vzhůru, ramena dozadu, choď vzpřímeně. Vím, co říkám, jednou si na to vzpomeneš, buď na to hrdá,” říkala jí učitelka Věra Tůmová, mladší sestra Milady Horákové. „Byla bezvadnou pedagožkou. Když nějaký kluk neuměl psát, sedla si k němu do lavice a vedla mu ruku, milovali jsme ji, měla sametový hlas, na který se nedá zapomenout,” vzpomíná Sylvia Hauznerová. 

Doma o procesech mluvili, ale venku se mlčelo

Kruté politické procesy v padesátých letech, kdy byla Milada Horáková odsouzena k trestu smrti, měly dopad i na Věru Tůmovou. Už nemohla dál učit a pracovala jako uklízečka. Po smrti své sestry a na její přání adoptovala a vychovala neteř Annu Horákovou, později Kánskou. „Doma u rádia jsme poslouchali i procesy s Rudolfem Slánským, ale ve škole i venku se o tom mlčelo,” vzpomíná Sylvia Hauznerová.

Matka se vdala a nový otec Alfons Šefčák byl na devítiletou Sylvii moc hodný. Bydleli na Bílé hoře, v pěkném dvoupokojovém bytě s kuchyní, koupelnou a topením. Brzy se jim narodila dcera Dagmar. Nedlouho poté Alfons Šefčák, také bývalý voják ze západní fronty, dostal legionářskou nemoc a zemřel na prasklou aortu.

„Na Silvestra jsme u něj s maminkou ještě byly. Ráno potom přišel telegram, že zemřel. Hned druhý den za námi přišel předseda národního výboru a říkal: ‚Nějaký Židi a nekomunisti nebudou bydlet v bytě 2+1 s koupelnou. Vám bude stačit byt bez koupelny.‘ Bylo to kruté, otec ještě nebyl pohřbený, a my jsme se musely do měsíce vystěhovat,” vzpomíná Sylvia Hauznerová.  

V nelehké situaci se s matkou ocitly v dvoupokojovém bytě bez koupelny a s toaletou na chodbě. Topilo se v kamnech a kůlna byla za domem na dvoře. Po otcově smrti matka nastoupila na jeho místo a díky znalosti cizích jazyků pracovala pro zahraniční obchod až do důchodu. 

Neustále čelila útokům na svůj původ

Do školy chodila Sylvia Hauznerová na Břevnově, poté na jedenáctileté gymnázium. Vzpomíná na skvělého pedagoga Otakara Laxara, jenž pocházel z učitelské rodiny s dlouholetou tradicí – až k době J. A. Komenského. „Slyšel jsem to poprvé a naposled! Opisovat úkoly, to jo,” reagoval Otakar Laxar na posměšky spolužáků na její židovský původ. 

Maturitní zkoušku pamětnice úspěšně složila roku 1960, a protože ji bavilo pomáhat lidem, pokračovala ve vzdělávání na zdravotní škole, později na medicíně. Zde však musela studium ukončit, protože se starala o nemocnou matku, které se po návratu z Tel Avivu zhoršila psoriáza. V tu dobu již pracovala v IKEMu. 

Tehdy třiadvacetiletá Sylvia Hauznerová se roku 1964 přestěhovala do Karlových Varů. Bydlela s babičkou v jejím domě ve Vřídelní ulici a pracovala jako zdravotní sestra v lázních. Matka s mladší dcerou zůstaly v Praze. 

Dům, co nám komunisti sebrali, pak zbourali

„Co nám nevzali Němci, sebrali pak komunisti. Nikdy jsme nedostali vyrovnání,”  vypráví pamětnice. I přesto, že se dům po válce Charlotě Schickové vrátil, v roce 1948 ho zabavili komunisté.  V domě mohli dál bydlet, ale platili nájem. Stát se však o dům nestaral, ten chátral a roku 1966 se museli vystěhovat. Později došlo k jeho zboření. Na jeho místě je dodnes prázdná proluka. 

Po příjezdu do Karlových Varů nastoupila Sylvia Hauznerová do lázní jako zdravotní sestra. Zde se také poznala se svým budoucím mužem Alexandrem Žuravským. V minulosti sloužil na vojně v Pardubicích u výsadkářů jako parašutista. Po vojně jezdil se sanitkou v lázních a zde se také poznali. Roku 1965 se vzali a o rok později se jim narodil syn Petr. 

Manželova emigrace mi ztížila život

Rodinné štěstí však netrvalo dlouho. Roku 1967 odjel Alexandr Žuravský na pozvání skákat s padákem do Francie. Rozhodl se emigrovat, téměř rok žil v táboře a poté odcestoval do Ameriky. 

„Že se Alex nevrátí, jsem nevěděla. Říkal, že přijede za čtrnáct dní, ať mu uvařím bramborový guláš. O tom, že emigroval, jsem se dozvěděla až z dopisu, který poslal z Ameriky. StB ho zabavila a mně začal kolotoč,” vypráví Sylvia Hauznerová.

Výslechy StB na mně zanechaly své stopy

Domovní prohlídky na sebe nenechaly dlouho čekat. Z postýlky jim tehdy přihlížel i roční syn Petr. Počítali květináče s kytkami, ručníky, obrazy, všechno. Prohledali celý byt, ale padák, který hledali, nenašli. „Ještě jsem ani neměla rodinné přídavky a oni po mně chtěli platit. Říkali mi, ať rovnou zapomenu na to, že někdy dostanu výjezdní doložku do ciziny,” vzpomíná Sylvia Hauznerová. 

Nátlak Státní bezpečnosti bohužel pro pamětnici domovní prohlídkou neskončil. Důstojníci pro ni přijeli do práce a odvezli ji na výslech. Nemohla se ani převléknout a v pracovní uniformě musela nastoupit do auta. Každý z přihlížejících pochopil, co se děje. Odvezli ji na vyšetřovnu za Thermal, kde za zamřížovanými vraty musela odevzdat občanský průkaz. Ponurá místnost a výslech zanechaly na Sylvii Hauznerové své stopy. Téměř tři roky nemohla v noci spát a snažila se hrozný zážitek vytěsnit. 

V nelehkém období měla velkou oporu v rodině. Maminka, babička a teta Edita jí pomáhaly nejen finančně. O tom, že by odešla za manželem, přemýšlela, když byl synovi rok. Pouto k rodině bylo však natolik silné, že pouhá představa, že už je nikdy neuvidí, ji v tom zastavila. 

V té době na ni StB vyvíjela tlak, aby jako právoplatná občanka Československa nezůstala vdaná za emigranta. Požádala tedy o rozvod, který proběhl velmi rychle. Dne 6. ledna 1969 její muž v Americe tragicky zemřel. Pracoval v továrně na plasty, kde vybuchl stroj, který obsluhoval. Střepiny ho zasáhly do srdce a ani šest hodin trvající operace mu nezachránila život. 

O smrti svého muže se pamětnice dozvěděla z dopisu od faráře, který poslal vysvětlení, co se stalo. „Potom mi v jednom týdnu přišel rozvodový i úmrtní list. Tak jsem nevěděla, jestli jsem rozvedená, nebo vdova,” vzpomíná Sylvia Hauznerová.

Tanky se sjížděly ze všech stran

Okupaci Československa vojsky armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožila s dvouletým synem Petrem a svou mladší sestrou Dagmar, která u ní byla na prázdninách. Tou dobou bydlela ve Dvorech, nedaleko vojenských kasáren. Skrze otevřené balkonové dveře uslyšeli hukot a dunění, a když vyšli na balkon, viděli, jak se sjíždějí tanky ze všech stran. Vyděsilo je to, protože nevěděli, co se děje. Až soused jim řekl, že jde o okupaci vedenou Sovětským svazem. Sylvia Hauznerová rychle běžela do samoobsluhy naproti domu koupit bochník chleba, máslo a cukr. Svého bratra a bratrance poslala s lístkem na sunar do lékárny, aby měla malému Petrovi na kaši. 

„Když ruské tanky najely na dvorský most, zřítil se. Nefungovala elektrika, plyn, neměli jsme vodu. Květák k večeři jsem si musela uvařit v práci,” vypráví pamětnice. „Když mě rozbolel zub, musela jsem jít pěšky ze Dvorů na polikliniku. Procházela jsem mezi tanky a nebyl to příjemný pocit. Na to se nedá zapomenout. Trvalo to dalších dvaadvacet let, všechna ta ‚norma‘, člověk raději mlčel a dával si pozor, co říká,” vzpomíná. Srpnové události velmi těžce nesl i její otec a babička, která zažila první i druhou světovou válku, emigraci, perzekuci ze strany komunistického režimu, ztrátu domova i blízkých.

Stranickou průkazku nikdy nechtěla

Dne 1. června 1973 se Sylvia Hauznerová podruhé vdala. S manželem Petrem Hauznerem sdíleli stejné hodnoty. Nebyl členem komunistické strany a jeho bratr v minulosti emigroval do Kanady. Po roce se jim narodil syn Jiří. 

Když synové vyrostli, dostala pamětnice nabídku vstoupit do komunistické strany, aby mohli studovat, ale odmítla. Svůj nesoulad s režimem vyjadřovala i tím, že se nikdy nezúčastnila prvomájového průvodu. Radši zůstávala ve službě v práci. 

Oba synové se učili dobře a neměli se studiem problémy. Starší Petr úspěšně absolvoval gymnázium a poté nastoupil na ČVUT. Mladší Jiří vystudoval v Praze obor tiskař. Ani jeden z nich nechodil do Pionýra ani do SSM. 

Zakázanou literaturu nám syn vozil z Prahy

Listopadové události prožila Sylvia Hauznerová v Karlových Varech. Starší syn Petr byl tou dobou na vojně, mladší studoval v Praze. „Bála jsem se o ně a říkala si, ať to všechno dobře dopadne,” vzpomíná pamětnice. Sama chodila na karlovarská shromáždění u hlavní pošty. Její spolupracovníci vyhazovali stranické průkazky a ve vzduchu byla cítit svoboda. Doma si na zeď pověsili podobiznu Václava Havla a mladší syn Jirka z Prahy vozil domů režimem zakázanou literaturu – Vladimíra Škutinu a jeho knihu Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu, Černé barony a další. 

Sylvia Hauznerová pracovala v lázních až do svého odchodu do důchodu. V době natáčení (2025) stále žila v Karlových Varech a těšila se ze dvou vnoučat.  I přes její životní osud ji neopouštěl optimismus a radost ze života. Dobré rodinné vztahy byly podle ní nejdůležitější oporou v těžkých časech. Možná právě proto se v životě řídila heslem: „Nemusí být člověk bohatý, hlavně aby byl zdravý, měl dobrou rodinu a vážil si života.”