Sylvia Hauznerová

* 1943

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Byl to otřes. Bydleli jsme ve Dvorech, bylo pěkné počasí, sestra u mě byla na prázdninách. Chodila na zdravotní školu, syn ležel v postýlce. Uslyšeli jsme ohromný hluk. Vyšli jsme na balkon a viděli tanky, bylo to nepříjemné. Bydleli jsme mezi kasárnami, vzadu ve Dvorech, a u dostihového závodiště byly další. Všude jezdily tanky a my jsme nevěděli, co se děje. Pod námi bydlel soused, který jezdil služebním autem pro krajský národní výbor a věděl, co se stalo. Vysvětlil nám, že přijeli Rusové. S tanky najeli na Dvorský most a ten s nimi spadl. Jeden tank se tam utopil a my neměli vodu, plyn, elektřinu. Bratrovi a Honzovi Tichému jsem dala lístek na sunar, aby ho vyzvedli v lékárně a já měla večer pro syna na kaši. Naproti našemu domu byla samoobsluha, rychle jsem koupila bochník chleba, máslo, kilo cukru a květák. Ten jsem si odnesla do práce, abych ho uvařila k večeři, protože doma nebylo na čem. K tomu mě ještě rozbolel zub, měla jsem zánět nervu. Ze Dvorů jsem šla pěšky až na polikliniku na zubní pohotovost. Byl tam naštěstí doktor Bureš a ošetřil mě. Celá jsem se klepala, když jsem procházela kolem tanků. Bylo to hrozné.“

  • „Přijeli si pro mě do práce [StB] a primář jim říkal: ‚Prosím vás, proč ji nenecháte alespoň převlíknout? Proč ji vezete v sesterské uniformě?‘ Jejich auto každý poznal. Když přišli k nám do bytu, začali počítat majetek, [chtěli všechno] zaplatit, včetně ručníků. Tak ten druhý… Říkala jsem jim: ‚Tak to ne.‘ Ještě jsem neměla ani rodinné přídavky. Teprve jsem šla do práce. V tu dobu mi finančně pomáhala maminka. Babička, která vlastnila dům – komunisté ho zabrali – měla nejnižší důchod. Tak člověk poznal i tu druhou, nehezkou stránku. Chodit na výslechy k StB nebylo dobré.“ – „Jak na to vzpomínáte, jak to probíhalo?“ – „Přijeli pro mě do práce a odvezli mě [na vyšetřovnu], bylo to ještě za Thermalem. [Prošli jsme] zamřížovanými vraty, odevzdal se občanský průkaz. Výslechová místnost nebyla vůbec příjemná, bylo to hrozné. Snažila jsem se to co nejrychleji vytěsnit, protože se mi o tom dva tři roky zdálo. Pak mi pomáhala maminka, když přijela, Honzova Edita mi pomáhala. Takže to bylo dost nepříjemné. To víte, narodit se v Izraeli, být Židem, manžel emigroval do Ameriky… Víte, co to pro ně bylo?“ To bylo něco pro ně.

  • „Doma jsme mluvili česky, někdy německy, aby člověk nezapomněl. Babička ještě uměla francouzsky. Já jsem ty jazyky znala. Když jsme se vraceli zpátky domů do Čech [z Tel Avivu], přestoupili jsme v Chebu. Na nádraží jsem slyšela nějaké lidi, jak říkali: ‚Všechny Židy a německy mluvící lidi by měli pověsit.‘ V tu ránu ze mě nedostali jiný jazyk než český. Bylo to nepříjemné. Rozuměla jsem, ale nemluvila.“

  • Full recordings
  • 1

    Nové Sedlo, 04.03.2025

    (audio)
    duration: 01:38:41
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Full recordings are available only for logged users.

S antisemitismem jsem se setkala už ve třech letech v Chebu ve vlaku

Sylvia Hauznerová, maturitní fotografie, 1960
Sylvia Hauznerová, maturitní fotografie, 1960
photo: Archiv pamětníka

Sylvia Hauznerová se narodila 21. března 1943 v Tel Avivu. Pocházela z židovské rodiny a kvůli narůstajícímu předválečnému tlaku proti Židům se její širší rodina včetně babičky a strýce rozhodla emigrovat do Palestiny. Její otec Ludvík Fischer bojoval na západní frontě. Do svých tří let prožívala pamětnice klidné dětství s matkou, babičkou a strýcem na prosluněných plážích Středozemního moře. Na jaře roku 1946 se vrátila s matkou zpět do Čech. Poválečné Karlovy Vary a dům ve Vřídelní ulici, který babička získala zpět, se staly jejich domovem. Krátce po návratu se však rodiče rozvedli a malá Sylvia se s matkou odstěhovala do Prahy, na Bílou horu. Zde chodila i do školy. Vzděláním ji provázela skvělá pedagožka Věra Tůmová, mladší sestra Milady Horákové. Matka se později provdala za Alfonse Šefčáka a přivedla na svět druhou dceru. Nedlouho poté její muž zemřel a oni se museli, coby Židé a nekomunisté, složitě prodírat životem. V roce 1960 dokončila pamětnice gymnázium a nastoupila na zdravotní školu. Studovala i medicínu, ale nakonec se vrátila k babičce do Karlových Varů, aby o ni pečovala, a pracovala jako zdravotní sestra v lázních. Zde poznala svého budoucího muže Alexandra Žuravského a roku 1966 se jim narodil syn Petr. O rok později její muž odjel do Francie a odtud emigroval do Ameriky. Nátlak Státní bezpečnosti (StB), domovní prohlídky a vyšetřování zanechaly na pamětnici své stopy. Bylo nežádoucí, aby jako právoplatná občanka Československa zůstala provdaná za emigranta. Kvůli tlaku StB se proto rozvedla. Koncem šedesátých let její muž v cizině tragicky zahynul. Roku 1973 se provdala za Petra Hauznera a narodil se jim syn Jiří. I přesto, že jí nabízeli vstup do KSČ, členkou strany se nestala. Listopadovou sametovou revoluci prožila na karlovarských shromážděních u hlavní pošty, ale i v obavách, aby všechno dobře dopadlo. Oba synové úspěšně vystudovali. Sylvia Hauznerová až do svého odchodu do důchodu pracovala v lázních jako zdravotní sestra. Roku 2025, v době natáčení, žila v Karlových Varech.