Jan Hauer

* 1947  †︎ 2022

  • „Můj táta nepřestal pátrat po svých dětech a jako vůbec po své rodině, co zůstala v lágru. Nevěřil tomu, že by zemřeli. A v 68. roce jsme se dostali přes – dneska už to můžu říct, už ten člověk nežije – přes Čedok v Pařížské ulici přes pana doktora Pipku do Rakouska vlastně s tím, že táta měl povolení jezdit po různých lágrech v Evropě. A jelikož byl starý, tak potřeboval někoho s sebou a to jsem byl já. No, a tak jsme objížděli lágry v Evropě, různé všelijaké instituce. Táta hledal, hledal a stejně se ničeho nedopátral. No, a pak už jsem zůstal vlastně v Německu s tátou dva a půl roku. Táta měl tenkrát německé papíry a dostal reisegewerbeschein, jako tu živnost, živnostenský list. A jezdil prodávat po Německu. A s tím jsme se vlastně v tu dobu tam v Německu živili. Cestovali jsme s našimi příbuznými, měli jsme takové busy, v tom jsme měli udělané spaní a všechno. Takže jsme jezdili po Německu s příbuznýma od města k městu, vesnice od vesnice, jako to bylo dřív kdysi s koňmi, s vozy. Ale teď už to bylo s auty, že jo. No, a jezdili jsme prodávat různé věci, já nevím, táta prodával přehozy přes gauče, různý textil a takovéhle věci.“

  • „Pro ty chlapy – jak bych to řekl, ty zvyky – měl větší cenu kůň než ženská, víte? Ale opravdu, nelžu slovo. Když měl koně, zaprvé ten kůň mu táhnul maringotku, nebo já nevím, co všecko. Když ho šel prodat, tak na něm vydělal velké peníze. Vyhandloval jiného koně a ještě dostal velký příplatek. Takže v tu dobu ten kůň měl pro něj obrovskou cenu. Když ta ženská nechodila zrovna krást, že nedonesla třeba slepice, husy a takovéhle věci, tak byla bezcenná. To byla jenom matka jeho dětí a to ho nezajímalo. Opravdu to tak bylo. Pro ty ženské to byla tenkrát strašná doba, si myslím. A ti chlapi, co si pamatuju už já z dětství, mastili karty pod stromem a ženská se musela starat. Bylo to opravdu takové jiné. Potom když přišli komunisti, ti chlapi chtěj nechtěj museli jít do práce.“

  • „Potom když přišli komunisti, ti chlapi chtěj nechtěj museli jít do práce. Protože buď jim dali příživnictví, nebo je poslali budovat Varšavu. A oni než aby šli do Varšavy, tak radši něco udělali, sehnali si někde nějaké razítko, nebo něco, že pracují, a přitom chodili prodávat látky. A proto je taky třeba zavřeli. Můj táta když chodil s těmi látkami a někdo ho udal, tak pak dostal 22 měsíců. Že se obohacoval na úkor státu a takovéhle blbosti, že jo. Zatajování přebytků a tak. No, a oni měli ještě fabriku, co si pamatuju, kam jezdili pro látky. A to už nevím, kde to bylo, to už bych vám dneska lhal. A v té fabrice byly látky na vývoz do Anglie a na těch krajích bylo normálně vyšité Made in England. To šlo na vývoz do Anglie a oni to prodávali Angličani jako naše. Třeba tady ty esterházy nebo to pepito, to bylo strašně oblíbený tenkrát mezi lidmi. A potom černé látky, ty byly zase oblíbené v Maďarsku. To jsme jezdili s tátou na Slovensko a černé látky, ty tam prodával úplně jak z praku. A teď když oni ho s tím chytli, tak mu našli ty látky. A on teda nikdy táta neřekl, odkud to koupil, on řekl, že to koupil na ulici, nebo já nevím – v Kotcích, že to koupil. No, a pátrejte. Policajti nevypátrali stejně nic. No, ale dostal třeba 22 měsíců.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 16.03.2017

    (audio)
    duration: 01:53:09
Full recordings are available only for logged users.

Je důležité vědět, kdo jsou naši předci a odkud pocházeli

Jan Hauer
Jan Hauer
photo: PB 16.3.2017

Jan Hauer se narodil v roce 1947 v Olomouci jako druhý ze čtyř dětí Antonína a Beatrice Hauerových. Rodiče se seznámili na sklonku války v Praze poté, co oba přišli kvůli nacistům o své rodiny. Pamětníkův otec byl na základě udání uvězněn v Olomouci gestapem, jeho první žena a čtyři děti byly deportovány do Osvětimi, kde zahynuly. Jeho druhá žena, tedy pamětníkova maminka, si prošla internací v Letech u Písku a v Terezíně. Ani po válce neměla rodina klid, rodiče byli coby Sintové na indexu, do křížku se zákonem se dostávali především kvůli podomnímu prodeji látek, oba byli odsouzeni k trestu odnětí svobody. Příbuzenstva pana Hauera se týkal i zákon o trvalém usídlení kočujících osob z roku 1958. Než byl rodině přidělen byt, bydlel pan Hauer s otcem a sourozenci v maringotce v ulici Na Děkance v Praze. Zatímco tatínek pana Hauera byl rozený obchodník, jeho syn se naučil od dědečka brusičskému řemeslu. Po škole pracoval v klepárně koberců, rozvážel uhlí na Žižkově, jezdil s autojeřábem, až na deset let zakotvil na Vinohradech jako brusič nožů a opravář deštníků. Dalo by se říci, že celoživotním koníčkem pana Hauera je pátrání po předcích. Už v roce 1967 odjel na dva roky do Německa jako doprovod tatínka při pátrání po válečném osudu jeho první rodiny. Vedl korespondenci s archivy a matrikami napříč střední Evropou a sbíral dobové doklady a fotografie svých předků. Jan Hauer zemřel na konci srpna roku 2022.