Marie Hanušová

* 1951

  • „Potom [v listopadu 1989] začaly ty demonstrace. Nejprve to bylo na Václavském náměstí, jsme se scházeli, tam zpívala paní Kubišová slavnou Modlitbu pro Martu a vystupoval tam poprvé Václav Havel, budoucí prezident, a to byly nádherné okamžiky. Pro mě to bylo takové rozporuplné v tom, že dítě v nemocnici na operaci, a teď tyhlety krásné chvíle, tak já jsem tam vždycky po té demonstraci šla. Oni mě k němu nepouštěli, protože já jsem ho nesměla navštívit, tak jenom jsem seděla za těmi dveřmi, abych mu byla blízko v téhle době. Napřed byly demonstrace na Václaváku, pak už nás bylo strašně moc, tak jsme chodili na Letnou a tam docházelo k takovým těm nádherným okamžikům, kdy pan páter Malý organizoval třeba vjezd sanitek, že když se někomu udělalo špatně, tak on jenom takovým klidným, mírným hlasem řekl: 'Teď bych vás jenom poprosil, abyste udělali každý krok dozadu, aby mohla projet sanitka.' A celá ta Letná se rozestoupila a ta sanitka projela a bylo to úžasné.“

  • „Měli jsme spolužáka Ludvíka, který s námi chodil na základní školu a potom na střední chodil do Plzně na nějakou průmyslovku. A měl strýčka v Kanadě a o prázdninách 1968 ho strýček pozval do Kanady, aby se naučil anglicky a aby poznal svět a tak dále. Takže tam měl na prázdniny odjet. Odjel tam. A 21. srpna byl Ludvík nahoře v baráku a strejda volá: 'Ludvíku, pojď honem dolů, pojď se na něco podívat!' A v televizi šly záběry z Prahy, jak tam tanky najíždějí a všechno to, co se tam dělo před rozhlasem a tohle všechno. A Ludvík říká: 'Co to je za film? Co jsi to pustil, strejdo?' A strejda říká: 'To není film. To je přímý přenos z Prahy. Což pro tebe, Ludvíku, znamená, že tam se teď nemůžeš vrátit, až se to uklidní.' Jenomže ono se to neuklidnilo a neuklidnilo a mezitím Ludvík dospěl a dospěl do věku, kdy měl nastoupit na povinnou vojenskou službu. Ale protože byl v Kanadě, tak nenastoupil a byl tady u nás v Čechách odsouzen. Byl odsouzen na tři roky vězení. Což znamenalo, že sem nemohl přijet, protože v tu ránu by ho na letišti zatkli a šel by do vězení.“

  • "V době normalizace jsme nemohli cestovat nikam do ciziny, ale protože jsme cestovat chtěli, tak jsme cestovali po České republice. A vzhledem k tomu, že jsme byli studenti, neměli jsme moc peněz, tak jsme jezdili stopem. A jednou se mi s kamarádkou podařilo stopnout jednoho pána, který byl Čech, měl tady maminku, ale žil v Itálii už dlouhá léta. A on se nás ptal, jak se tady cítíme a co s námi udělal vstup vojsk. My jsme říkaly: 'Tak do školy chodíme, cestujeme si po republice, snažíme se nějakým způsobem žít.' A on říkal: 'Já vám něco povím. Vám vzali vnější svobodu. Vy nic nesmíte. Vy nic nesmíte říkat, nikam nesmíte jezdit, nic nemůžete dělat, co byste chtěli, atd. Ale to, co vám nevzali, to je vnitřní svoboda. To je to, co si myslíte, to, jaké jste, to, o čem jste přesvědčené. A tohle je pro vás strašně důležité. Když už vám vzali tu vnější svobodu, tak si nenechte vzít tu vnitřní."

  • Full recordings
  • 1

    Klatovy, 13.01.2025

    (audio)
    duration: 20:53
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Okupantům jsme chtěli vysvětlit, že nás nemusí zachraňovat

Marie Hanušová jako dítě
Marie Hanušová jako dítě
photo: Archiv pamětníka

Marie Hanušová, rozená Korcová, se narodila 28. ledna 1951 v Bezděkově u Klatov. Jako studentka střední školy zažila okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Absolvovala Střední všeobecně vzdělávací školu a poté vystudovala Pedagogickou fakultu v Plzni. Pracovala jako grafička v Kabinetu didaktické techniky na Vysoké škole zemědělské v Praze a u toho studovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ještě během studia začala pracovat na Katedře psychologie a tam zůstala až do důchodu. Několik let také zastávala funkci podnikového psychologa na Státním statku Praha-západ. Po revoluci si navíc zřídila živnostenský list a začala poskytovat psychologické poradenství. Stále pracuje, vyučuje na Univerzitě třetího věku. V roce 2025 žila v Praze