The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Hamr (* 1937)

• narozen 21. července 1937 v jihočeském Řípci

• rodiče obhospodařovali rodinný statek s 20 hektary

• otec František Hamr starší za války dělal starostu, zachránil prvorepublikové lípy

• spolu s ostatními sedláky otec zakoupil traktor a další mechanizaci

• po znárodnění byl otec pamětníka v 50. letech pod tlakem donucen vstoupit do JZD, splátky za úvěry mu však zůstaly

• v roce 1952 šel pamětník do učení na betonáře, část vyučování trávili prací na Prefě v Liticích nad Orlicí

• jako syn kulaka se nedostal na mistrovský obor, později vystudoval průmyslovku

• pracoval u Jihočeských stavebních hmot, později na Rašelině Soběslav

• jeho vášní byla filatelie

• je vdovec, má dvě dcery

• v roce 2025 žil v Soběslavi

Jeho rodina přišla o polnosti, otci vyhrožovali Jáchymovem. I proto se do politiky jako dospělý nepletl. František Hamr mohl převzít rodinný grunt s dvaceti hektary a hospodářskými zvířaty, ale udělalo to za něj jednotné zemědělské družstvo (JZD). Otec, bývalý sedlák a vážený starosta obce, pracoval na rodinném statku až do své smrti jako zaměstnanec. Původně betonářský učeň, František Hamr, mohl nakonec přeci jen vystudovat vysněnou průmyslovku. 

Stín nad prosperujícím gruntem

František Hamr se narodil 21. července 1937 v Řípci. Rodiče František Hamr a Marie Hamrová společně obhospodařovali 20 hektarů. Maminka Marie, za mlada Štěpničková, se narodila v roce 1912 a pocházela z Horusic, z chalupnické rodiny, takže si tzv. přilepšila přivdáním se do selského. Otec pamětníka František se narodil v roce 1907, během dospívání v 17 letech přišel o otce a než do gruntu přišla nová žena, hospodařil tam svou matkou. Ta svou půlku později převedla na nastávající nevěstu, uzavírala se ovšem předmanželská smlouva. Pamětník má ještě dva sourozence, Josefa a Miroslava.

Statek byl poměrně rozsáhlý. „Měli jsme pár koní, několik krav a celkem 20 hektarů,“ popisuje František Hamr rodinný grunt. „Na obytné stavení navazovaly maštale a chlívy, vedle stála řezárna, kde se míchala řezanka pro dobytek, vedle stodola, kolna, dřevníky, prasečák, ubytování pro čeledíny a sýpka.“ Měli čeledína Oldu a děvečku. „Olda šel po válce do pohraničí, kde se snažil zařídit na svém. Ale neuměl hospodařit, uměl jen tu hrubou práci, ne organizaci, ona to není zas taková sranda. Tak se zase vrátil,“ vzpomíná František Hamr. Na statku měli vozy na hnůj, tomu se říkalo koše, dál například žebřiňák na obilí a seno. Dva roky po válce v roce 1947 vyhořeli a otec provedl rozsáhlé investice, protože věřil, že bude hospodářství moci rozvíjet. Přikoupil sekačku, obracák a pohrabáč. Sedláci z Řípce se dokonce spojili, aby společně vytvořili družstvo a zakoupili traktor. Netušili, že samostatného hospodaření je před nimi již jen pouhých pár let. V blízké budoucnosti budou natlačeni do JZD, kdy o majetek přijdou, traktor převezme traktorová stanice, ale splácení úvěrů jim zůstane…

A už jsem dostal pohlavek

Zatím je však František malý chlapec vyrůstající obklopen velkou a semknutou rodinou. Babička měla tři sestry a všechny byly jeptišky. Jedna z nich žila na Strahově u Premonstrátů a babička tam za ní Františka občas brala. „Učesali mě a oblékli, že mě odvedou za opatem,“ vybavuje si František Hamr jednu ze svých nejranějších vzpomínek na návštěvy v exotickém prostředí. „Řekli mi, jak mám opatovi políbit ruku a takovéhle věci, a pak jsme spolu setrvali v nějakém rozhovoru, ptal se mě, jak se mám a tak. Na závěr mi nabídl bonbóny z takové velké krabice. Řekl mi: ‘Vezmi si tři hrstě.’ A já mu řekl: ‘Pane opate, dejte mi je vy.’ A on mi říká: ‘Vždyť se nestyď a vezmi si.’ A já mu říkám: ‘Já se nestydím, ale vy máte větší ruce.’ A už jsem dostal pohlavek,“ směje se pamětník.

Válku prožili obyvatelé Řípce v relativním ústraní vesnického života před válečným lomozem. Mohli zažívat proto až úsměvné historky. „Ve vesnici se měla stavět požární nádrž v místě, kdy byly vysázeny na návsi lípy na počest Masaryka a Beneše. Obyvatelé chtěli pochopitelně lípy zachovat. Pamětníkův otec byl tehdy starosta a lípy se nakonec podařilo uhájit: „Vždycky, když tam přijel člověk, co to měl na starosti, mým úkolem bylo běžet za starým pytlákem, že potřebujeme zajíce. Tak jsem přinesl zajíce, otec ho vykuchal, matka ho dala na smetanu a pán odjížděl spokojený. Lípy přežily.” 

Život by jednodušší

V roce 1943 nastoupil František Hamr do první třídy. Měli dvojtřídku, pana řídícího Kohouta a paní učitelku, kteří se starali o pět ročníků. „Byl to takový jednodušší život, než dnes. Když se něco dělo, pan řídící potkal tátu, já doma dostal vejprask a bylo to,“ vzpomíná František Hamr na dobu, která se mu zdála méně komplikovaná. V roce 1952 šel do učení na betonáře, část vyučování trávili prací na Prefě v Liticích nad Orlicí, kde si podle svých slov vydělal i dobré peníze: „Učili jsme se, jak uhladit beton, nebo třeba přivezli beton a oni z něj dělali ztužidla. To se dávalo na nosníky a to se dávalo na hurdisky, my to vybetonovali a uhladili,“ popisuje detaily obsahu vyučování betonářského učně. V Liticích poznal poslední pétépáky. „Neměli pro nás práci, něco se tam předělávalo, tak jsme chodili do lomu a tloukli jsme tam kameny. Tam jsme poznali pétépáky, byli to normální klucí, my s nimi měli v závodní jídelně večeře.“

Na dvouletý mistrovský obor se jako syn kulaka nedostal, tak si v roce 1955 dal přihlášku na průmyslovku v Táboře. „Vzpomínky na ní mám hezký, vždyť jsme byli mladí. Ale problém byl, že jsme neměli peníze.“ Peníze z Prefy mu i celé rodině tehdy citelně chyběly. Ještě než rodinu zlomili do JZD, tak byl díky práci na Prefě prakticky živitelem rodiny, protože všechno, co rodina vyprodukovala a prodala, padlo na pokuty – mléko, obilí, prase, vejce...

Dali jim 24 hodin

V roce 1955 už otec s matkou nevydrželi tlak a do JZD vstoupili. Předcházela tomu komunistická demonstrace síly a moci, vyeskalování dlouho bobtnajícího konfliktu. „Jednou jsem se vrátil z práce z Prefy domů, matka brečela, že otce odvezli. Šuškalo se, že odvezli i další sedláky. Lítal jsem po Soběslavi, až jsem je našel na nádraží, kdy je propustili od soudu. Otec mi vyprávěl, co se dělo. Zatkli je a u soudu prokurátor přečetl obžalobu, kde jim hrozilo pět let Jáchymova natvrdo. Okresní tajemník KSČ ale teatrálně přerušil jednání a dal jim 24 hodin na rozmyšlenou, jestli půjdou do JZD nebo jestli budou pokračovat v odporu. Všichni tedy kývli na JZD.“

Museli do JZD odevzdat polnosti a koně. Ale statek, budovy jako takové, jim nechali. Ne všichni měli to štěstí, sedláka Jana Dvořáka vystěhovali i s rodinou, údajně pro výstrahu. Pamětníka samotného by zajímalo, jak se o tom rozhodovalo, koho vystěhují a koho ne, ale dokumenty k tomu nenašel.

Věci nechali jen tak povalovat

„Nevím, jak to rodiče prožívali, měli co dělat, aby uživili rodinu. Nejvíc to prožívala babička, matka otce, která po smrti svého manžela, mého dědečka, na gruntě hodně hospodařila. Pořídili tehdy spoustu věcí a teď viděla, že jezeďáci se o to nestarají, nechají náčiní a vozy jen tak povalovat. To ji hodně trápilo,“ vzpomíná František Hamr na klíčovou událost v rodině. 

Po průmyslovce šel František Hamr pracovat do Veselí nad Lužnicí do Jihočeských stavebních hmot. Věnoval se tam technickému rozvoji armovny. Ve volném čase chodili tzv. po muzikách, kde poznal svoji budoucí ženu Marii. Neměla už rodiče, bydlela u svého strýce. Snažil se ji mámit, jak říká, ale zjistil, že na nějaké „kecičky“ ji neužije. Jednou ji však dovezl na motorce domů a díky tomu s ní začal chodit. Dva roky poté narukoval na vojnu do Kolína. „Já jsem si s tou dívenkou mého srdce začal psát dopisy a psal jsem si s ní denně. Moje milá Marušenko, začínalo to,“ začíná číst pamětník z jednoho dopisu. „Já jí psal, co se dělo u mě a ona zase, co u ní.“ Nakonec se neplánovaně brali ještě během vojny, protože tak dostali šanci na byt. „Tak mě požádala o ruku a vzali jsme se,“ směje se pamětník. 

Vojnu mu o tři měsíce protáhli, protože museli držet pohotovost – americký imperialista chřestil zbraněmi. Pohotovost vypadala tak, že u brány byly seřazené tanky, a když se v noci vyhlásil poplach, tak musel velitel roty být do pěti minut připraven s rotou vyrazit. „Vyjížděli jsme do tzv. záložního prostoru. Spali jsme oblečení a obutí, to jsme jen vyskočili, vzala se maska a utíkalo se do tanku,“ popisuje pamětník a na otázku, zda se bál, jen rozhodí rukama. „Ale ne... ti nás strašili furt.“ Víc mu prý vadilo, že zařizovali byt a manželka se musela o vše postarat bez jeho pomoci. Strávili spolu pak celý život, narodily se jim dvě dcery, Marie v roce 1962 a Drahuška v roce 1973.

Odpoledne už tudy jezdily tanky

Uvolnění během Pražského jara vnímal, ale nesliboval si prý od toho vůbec nic. „Věděl jsem, že ať to dopadne, jak to dopadne, budu dělat na Rašelinách, že mám dvě dcery a manželku, o které se budu starat. O politiku jsem se nikdy nezajímal, i když mě lákali do KSČ a k policii a tak dále.“

Na samotnou okupaci v srpnu 1968 nikdy nezapomene. „Ráno jsem byl na šestou v práci, přiběhl kolega a křičí: ‘Jsou tu Rusové,’ a já mu na to říkám: ‘Prosímtě, ti tu jsou už dávno,’ “ směje se i dnes František Hamr, ale hned zvážní, jako tehdy. „Odpoledne už tudy jezdily tanky směrem na Tučapy. Pak se psaly nějaké rezoluce, že to odsuzujeme, podepsali jsme to všichni, včetně partajníků, až na dva. Pak se to odvezlo do Prahy a tím to skončilo - co se dalo dělat? Nedalo se dělat nic. Rusové tady zůstali.“ Dopis, který hromadně všichni podepsali, nakonec nikomu nepřitížil a zapomnělo se na to. Dílem a kouzlem absurdity doby i proto, že někteří členové komise, jako např. ředitel nebo ekonomický náměstek, ten odsuzující dopis tehdy sami taky podepsali.

Zařídit se po svém

Za normalizace se zařídil po svém. Byl nadšeným filatelistou. Dokonce byl jeden čas předsedou filatelistů. Specializoval se na sbírání popřevratových razítek. Co tento záhadný pojem znamená?

„V roce 1918 se vznikem republiky se znárodňovala poštovní razítka, která byla dvojjazyčná, třeba Wittingau-Třeboň,“ vysvětluje František Hamr. „Poštmistři byli hrdí, že je republika, tak ty německé nápisy vylamovali nebo různě zaškrabávali atd. V Čechách bylo zhruba 2000 pošt, na Slovensku asi 800, existoval jejich soupis. A když začaly vycházet první známky, tak byly stříhané. Banky a pojišťovny si známky, které používaly, nechávaly perforovat, protože měly té pošty hodně, a tak aby ušetřily to stříhání. Tohoto jsem měl poměrně velkou a cennou sbírku, postupně jsem se dokonce specializoval jen na jednu známku, patnáctihalířovku.“

Aby si lidé věřili

Koncem 80. let se jako člen pracovní skupiny z pracoviště Rašelina Soběslav podíval do Sovětského svazu, protože odsud dováželi stroje. „Přistáli jsme v noci, byli jsme ubytovaní v hotelu Rusíja. Otevřu ledničku na pokoji a zůstaly mi dveře v ruce,“ popisuje dojmy z návštěvy “východního bratra” František Hamr. „Na záchodě jsem zase objevil štěnice. A tak dále. Po cestě se mnou pak vedl referent pro zvláštní úkoly rozhovor o tom, s kým jsem se potkal a co jsme spolu projednávali.“

Když přišel rok 1989, měl ohromnou radost. Ještě zažil, když jeho dcera chtěla jít na vysokou školu, že jej zastavila na ulici paní, která byla z uličního výboru, a chválila mu dceru, že ji zná a že ji doporučila na studium. „To mě štvalo, kdo mi má co mluvit do toho, co budou studovat moje děti. Tak jsem byl rád, že tahle doba už byla pryč,“ vybavuje si František Hamr. V restituci dostali polnosti zpátky, na statku nyní žije vzdálenější rodina.

V roce 1997 šel do penze ze závodu Rašeliny. A v tomtéž roce mu zemřela matka i žena. Z pocitu zmaru jej dostaly jeho dcery. „Řekly mi: ‘Tati, ten život nemůžeš takhle zabalit.’ Tak jsem se dal k turistům a tam jsem poznal svoji dnešní přítelkyni,“ uzavírá František Hamr, pro něhož je nejdůležitější, aby lidé nelhali, nekradli a věřili si.