Janka Hamplová

* 1928

  • "Jak byla ta úplně první linie, s tím jsem sama měla zkušenost. Ale naštěstí jsem se ubránila. Jak couvali chlapi, vojáci, kteří už byli na frontě, kteří věděli, co oni dělají, říkali: 'Holky, nebojte se, oni vás nesmí zastřelit, tak se braňte.' Řekli nám co máme dělat, třeba kopnout mezi nohy a utéct. Tak jsem se nebála. Ale přišel major. Byl vysoký, že do dveří nevešel. Mně bylo necelých šestnáct. A říkal: 'Líhej.' Já jsem řekla, že ne. On zase: 'Líhej.' Já: 'Ne'. Vzal pistoli, položil mi ji na čelo a zase: 'Líhej.' Tak jsem ho začala kousat do ruky. Když viděl, že se mnou nic nesvede, asi násilím nechtěl, protože mohl přijít o místo, když byl major, tak potom toho nechal. Jenže nemohl odejít, protože jeho pomocník z druhé strany zamkl dveře a zahodil klíč pod lůžko. To jsem byla u paní učitelky, ona byla invalida, tak musela, chudáček, stará paní, invalida, vlézt pro ten klíč, aby mně mohla odemknout. A první bylo: 'Ubránila ses?' Já na to: 'Jo. Chválabohu.' Ale ji ten voják okradl. Sebral jí hodinky, peněženku, co viděl pěkného, vzal."

  • "Jim to bylo opravdu jedno. Sousedka měla manžela, on musel vzít svíčku a svítit jim. Díval se na to, jak mu znásilňují ženu. To bylo opravdu hrozné. No a my jsme právě ještě s jednou tetou, ona byla starší a rozumnější, lítaly od baráku k baráku a schovávaly jsme se. Mazaly jsme si obličeje, abychom vypadaly starší. Šátek jsme si dávaly na hlavu jak staré babky. Všechno jsme dělaly tak, aby nás vojáci nenašli."

  • "Protože to byla dědina, tak tam zůstaly krávy, koně. Když byly bitvy, my jsme potřebovali pro něco do dědiny, třeba když teta rodila. V sedmém měsíci ji dva vojáci znásilnili. Malé se pak narodilo do týdne, přesně nevím. Pak umřelo. Tak jsme hledali porodní asistentku, to bylo kilometr, možná víc, z jednoho kraje na druhý. Tak jsem šla se strejdou hledat babičku, to jsme museli mezi střelbou, a jak jsme šli, tu ležel kůň, tu kráva, tu člověk. Tak to bylo po celé dědině. Jak pak zůstal na pár týdnů klid, tak k nám Rusi vozili své mrtvé. Uprostřed dědiny byla soška Panenky Marie, tam je pochovávali. Vykopali jámu, deset, dvanáct jich hodili do jedné díry. Bylo jich tam opravdu moc."

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 02.06.2021

    (audio)
    duration: 58:39
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Major mi přiložil k hlavě pistoli a chtěl, ať si lehnu

Janka Hamplová, portrét, okolo roku 1955
Janka Hamplová, portrét, okolo roku 1955
photo: pamětnice

Janka Hamplová, rozená Horváthová, se narodila 23. října 1928 v obci Bíňa v okrese Nové Zámky na Slovensku. Matka jí zemřela, když jí bylo sedm let. Otec, který pracoval jako mlynář, se znovu oženil. Dětství a mládí prožívala v obci Kamenín. U ní probíhaly na konci druhé světové války těžké boje mezi německou a Rudou armádou. Když Rudoarmějci zvítězili, začali se ve vesnici dopouštět rabování, krádeží a znásilňování. Byla svědkem několika útoků na ženy. Sama se ubránila, když se ji pokoušel znásilnit major Rudé armády. Po válce pracovala jako hospodyně. Ze Slovenska se přestěhovala do Čech. Vystřídala různá zaměstnání a nakonec se usadila v Ostravě, kde se vdala.