Veronika Hamatová

* 1943

  • „Když jsem si tím vším prošla, dali mi velké pokání, co se mám modlit za to, co jsem provedla. Růžence, modlitby, ale modlit se. To, co jsem provedla, že jsem se rozvedla. Dali mi tuto pokání. A za to si myslím, že mi Pán Bůh nechává tak dlouhý život, abych si to vymodlila na světě.“

  • „Táta nám nevyprávěl nic o tom, jak [čeští kolonisté] přišli. Ale máma nám vyprávěla, jak její táta přišel z Čech. Přišel jako chlapec, jako kluci přišli sem do Rumunska. Tak to vyprávěli, že přišli jako kluci z Čech sem. A přišli asi dva nebo tři bratři. Tady všude že byl les. Že přišli tudy nad hřbitovem, a jak je hřbitov, tam sešli. A tam že nějaká ženská nebo holka umřela, tak tam udělali hřbitov. Tady, jak máme hřbitov. Tady se začali pucovat každý, co chtěl. Chtěl stavět, tady byl všechno les a tady byl pramen vody, je tu dobrá. Začali stavět a udělali si vesničku.“

  • „Pamatuju si, že mohli jít lidi odsud do Čech. To už jsem byla taková větší. Chodili z Čech sem, aby šli lidi do Čech, a šlo jich hodně. Okolo nás, jak máme dolů ulici, dole bydleli lidi. Ale vozili, jezdila tu mašina, jak je cesta, tak tam byla štreka, jak se jede po cestě na Cozla. Tamtudy lidi chodili. Pamatuji si, že táta přišel z Cozla a řekl mámě: ‚A hajdá, půjdeme do Čech!‘ [...] Máma mu řekla: ‚Když chceš, jdi!‘ Byly jsme čtyři děti. Řekla nám: ‚Heleďte, děti, který chcete, jděte si s tátou. Ale já z domova nepůjdu!‘ A my jsme žádný nešli, ani táta. Šlo ale hodně lidí, ale i z Čech se vrátili, utíkali. Bacili potom lidi, kteří se vrátili. Ale my ne. My jsme nešli nikam.“

  • Full recordings
  • 1

    Bígr, 18.09.2023

    (audio)
    duration: 01:42:11
    media recorded in project Paměť Banátu
Full recordings are available only for logged users.

Zhřešila rozvodem, jako jedna z prvních žen v katolické vesnici

Svatební fotografie z prvního manželství, 60. léta
Svatební fotografie z prvního manželství, 60. léta
photo: archiv pamětnice

Veronika Hamatová, rozená Marešová, se narodila v rolnické rodině 15. února 1943 (úředně evidována 1. dubna 1943) v Bígru v rumunském Banátu. Její otec pracoval v kamenouhelných dolech Cozla, odkud se vracel na víkend. Pamětnice a její tři starší sourozenci vyrůstali pod dohledem matky, které museli pomáhat v hospodářství i na polích. V letech 1950–1954 docházela do místní školy a po jejím dokončení pracovala v hospodářství svých rodičů. V 18 letech se provdala a po 12 letech manželství požádala jako jedna z prvních žen ve vesnici o rozvod, což bylo na místní poměry (70. léta) neobvyklé a křesťanská komunita její rozhodnutí nepřijala vstřícně. Její bývalý manžel o několik let později tragicky zemřel ve svém domě, kde v podnapilém stavu uhořel. Pamětnice vychovala své dva syny a po třech letech od rozvodového řízení se provdala podruhé. Manželství ale rozdělila po šesti letech manželova smrt. Pamětnice celý život pracovala v zemědělství v Bígru, kde žije dodnes (září 2023).