The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Haluška (* 1953)

Myslím, že by spolu měli být nejvíc ti, co se mají rádi

  • narozen 5. února roku 1953 v Praze

  • vystudoval na strojního inženýra

  • pracoval jako novinář v ČTK a Technickém týdeníku

  • na přelomu 70. a 80 letech emigroval do Itálie

  • spolupracoval s exilovým periodikem Listy

  • po čase přesídlil do Spojených států amerických

  • v USA vystudoval ekonomické obory a vedl firmu na uvádění patentových novinek

  • po roce 1989 se vrátil do Československa a založil zde firmu na výrobu chemických přípravků

  • z Česka se přestěhoval na Maltu, kde žije dodnes

To už jsem přemýšlel o emigraci

Milan Haluška se narodil 5. února roku 1953 v Praze. Jeho otec byl montážníkem, matka kuchařkou a uklízečkou. Oba rodiče měli dva roky po Milanovi ještě jednoho mladšího syna. Základní školní docházku pamětník absolvoval ve škole, která stála hned naproti přes ulici. Nejsrdečněji vzpomíná na učitelku Jamborovou, která jej učila matematiku a tělesnou výchovu. „Když byly třídní schůzky, tak jsme se s bratrem dívali do oken, kde byla rozsvícená světla, kde naši rodiče byli a mluvili s těmi učiteli,“ vzpomíná pamětník jak na základní školu, tak na svého mladšího bratra.

V Praze Milan také vystudoval na strojního inženýra. Tím se i nějaký čas živil. Brzy však přešel ke stroji psacímu. Nejprve byl zaměstnán v České tiskové kanceláři a posléze přešel do redakce Technického týdeníku. Mimo to vyjížděl do Polska a zažil tam vzestup nezávislého odborového hnutí Solidarita. „To už jsem přemýšlel o emigraci,“ říká pamětník.

 

Nápad se změnil v plán

„Když jsem začal zjišťovat, jak to v Československu fungovalo s politikou a tak, tak jsem začal mít představu, že bych chtěl bydlet asi někde jinde, že bych chtěl z toho režimu, jít někam jinak. No a postupem času se ten můj nápad změnil v plán. To se nesmělo, jezdit ven z té země do země, která byla jiná než socialistická. Ale já jsem to tak chtěl, a tak jsem se na to připravil. Nebylo to jednoduché. A takhle jsem se vlastně dostal do Itálie,“ popisuje pamětník.

Milan emigroval do zahraničí na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let přes tehdejší Jugoslávii do Itálie. Využil tehdy jednodenní návštěvy italských Benátek k tomu, aby se již do svého rodného Československa nevrátil a namísto toho požádal o politický azyl v Itálii. Následně ho příslušné úřady poslaly do uprchlického tábora v Latině ležící 62 kilometrů jižně od Říma.

„My jsme na sebe koukali, že jsme všichni měli ten samý důvod, ale neuměli jsme se domluvit. Anglicky jsme neuměli, italsky taky ještě ne. Ale to, co nás spojovalo, byla ruština, kterou jsme se museli učit všichni ve škole. Takže najednou jazyk, který jsme neměli rádi, byl spojovací,“ vzpomíná pamětník na svůj příchod do Itálie, ve které po emigraci přebýval zhruba rok i se svou přítelkyní Vlaďkou. Dokonce se zde i vzali, aby jim bylo dovoleno být spolu a nebyli v uprchlickém táboře rozděleni.

I když jako uprchlík neměl Milan možnost získat oficiální zaměstnání, podle jeho slov se práce vždycky našla. Využil tak své novinářské praxe a uchytil se jako redaktor a korektor exilového časopisu Listy, který v Římě vydávali Jiří Pelikán a manželé Toskovi.

 

Vybral jsem si zemi, která je nejdál technologicky

Na židli redaktora Listů však Milan neposeděl příliš dlouho, jelikož se po roce svého pobytu v Itálii rozhodl vydat dále na západ, a to rovnou do výspy západní civilizace, do Spojených států amerických. „Vybral jsem si zemi, která – jak jsem si myslel – je nejdál technologicky,“ osvětluje Milan své rozhodnutí a dodává další důvody odchodu do Ameriky. Důležitou roli hrál průzkum o spokojenosti mladých lidí žijících v Americe, předchozí emigrace Jiřího Voskovce nebo podstatná role Ameriky při utváření samostatného československého státu.

Do Ameriky Milan i se svou ženou Vlaďkou přicestovali už na dokumenty, které jim umožňovaly v Americe nejen žít, ale rovnou i začít pracovat. Milan se živil jako zahradník, následně jako slévač, až se uchytil jako manažer pomocného personálu na americké univerzitě, kde měl navíc na starosti vytápění a chlazení všech tamních osmnácti budov. Vedle toho zapracoval na znalosti angličtiny a na univerzitě také začal rovnou studovat ekonomické obory. „Každému školu pro začátek nového života doporučuji,“ dodává pamětník. Nakonec se vypracoval do manažerské pozice.

 

Z Ameriky do staré vlasti a pak na Maltu

Brzy nato přišel rok 1989 a s ním i sametová revoluce. Milan tak začal přemýšlet, že by se vrátil do své rodné země, a nakonec tak i učinil. Zde spolu s několika dalšími lidmi založil výrobní firmu na chemické přípravky. Tu vedl až do doby, než se ji rozhodl po několika letech prodat a přestěhovat se na Maltu.

„Já jsem nikdy potom už nebyl stoprocentně Čechem. Vždycky jsem měl pocit, že mě něco odděluje. A i když jsem žil v rodině a s dětmi, vždycky jsem cítil, že nejsem úplně typický,“ vypráví pamětník o svém přebývání v Česku. Rozhodl se proto hledat pro sebe chatu, nikoliv však na venkově, ale v zahraničí. Nejvíce ho lákaly anglicky mluvící země, jelikož se mu po deseti letech v Americe stýskalo po angličtině.

Po několika návštěvách a dovolených v zahraničí zvítězila v rozhodování právě Malta, která Milana zaujala svou nepříliš velkou rozlohou, trvale teplým a slunným počasím i lidmi a kulturou. Zde většinu času Milan přebývá se svou novou přítelkyní a spolupracuje s českými školami v zahraničí, a to právě na Maltě a v Itálii. Na závěr Milan dodává osobní vzkaz dalším generacím: „Přestože mám rád rodinu a chci, aby lidé žili v rodině, tak si myslím, že by spolu měli být nejvíc ti, co se mají rádi.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Matěj Senft)