Milan Haluška

* 1953

  • „Když jsem přišel do Itálie, tak já jsem neuměl vůbec italsky. A anglicky jsem uměl jenom trochu. Když jsem přišel do Itálie, tak jsem tam požádal o politický azyl. A v té době to fungovalo tak, že mě poslali do uprchlického tábora, který byl v Latině u Říma. Protože já jsem využil toho, že jsme připluli do Benátek na jednodenní návštěvu toho města. A já jsem toho využil k tomu, abych se už nevrátil. No a potom, když jsem žil v té Latině, tak jsem se postupem času i přestěhoval do Říma. No a v Itálii jsem celkem žil asi rok. Nebo necelý rok, než jsme potom přiletěli do Ameriky jako uprchlíci už na dokumenty, které nám umožňovaly pracovat a žít tam.“

  • „Já když jsem pak dospěl, a když jsem začal pracovat, a potom když jsem začal zjišťovat, jak to tam v tom Československu fungovalo s politikou a tak, tak jsem začal mít představu, že bych chtěl bydlet asi někde jinde, že bych chtěl z toho režimu, z toho společenského systému, který tam byl. Chtěl jsem jít někam jinam. No a postupem času jsem prostě… Ta moje idea, ten můj nápad se vlastně změnil v plán, a tak jsem tehdy… To se nesmělo, jezdit ven z té země do země, která byla jiná než socialistická. Ale já jsem to tak chtěl, a tak jsem se na to připravil. Nebylo to jednoduché. No a takhle jsem se vlastně dostal do Itálie. A potom z Itálie do Ameriky. A tam jsem žil asi dvanáct let.“

  • „Já jsem se napřed v Latině sešel s dalšími Čechy. Ale nejenom s Čechy, kteří utekli z těch svých zemí. Bylo to ohromně zajímavé vidět lidi, kteří přišli z té samé země kvůli skoro těm samým důvodům. Ale bez představy, co budou dělat dál nebo čím budou dál. Takže to byla hrozně zajímavá věc. A zajímavé bylo i to, že jsme se tam sešli s lidmi z dalších socialistických zemí, které byly pod komunismem: Poláci, Maďaři, Bulhaři, Rumuni. A my jsme na sebe koukali, že jsme všichni měli ten samý důvod, ale neuměli jsme své jazyky, tedy neuměli jsme se domluvit. Protože anglicky jsme ještě neuměli, italsky taky ne. Ale to, co nás spojovalo, byla ruština, kterou jsme se museli všichni učit ve škole. Takže najednou ten jazyk, který jsme neměli rádi a že jsme se ho museli učit, byl najednou takový spojovací. Což byla taková legrace. Ale všichni jsme chodili na kurzy angličtiny a postupem času jsme na tu angličtinu přešli. No a byla to taková strhující doba a strhující pocit té přicházející svobody.“

  • Full recordings
  • 1

    Florencie, 26.10.2019

    (audio)
    duration: 50:44
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Myslím, že by spolu měli být nejvíc ti, co se mají rádi

Milan Haluška se narodil 5. února roku 1953 v Praze. Zde vychodil základní školu, vystudoval na strojního inženýra. Chvíli se tak i živil, aby se následně uchýlil k práci novináře v ČTK a poté v Technickém týdeníku. Na přelomu 70. a 80. let spolu s přítelkyní přes tehdejší Jugoslávii emigrovali do Itálie. Nejprve zde žil v uprchlickém táboře v Latině, později pracoval jako redaktor a korektor exilového časopisu Listy. Později emigroval do Spojených států amerických. Vystudoval zde na univerzitě ekonomické obory a manažersky vedl firmu, která uváděla do praxe různé patentové novinky. Po sametové revoluci roku 1989 se Milan vrátil do Československa. Založil zde firmu na výrobu chemických přípravků. Tu o několik let později prodal a přestěhoval se na Maltu, kde žije dodnes.