The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Halgašová (* 1947)

• narodila se 27. října 1947 v Českém Krumlově

• otec Teodor Melnik pocházel z Ukrajiny

• v roce 1944 nastoupil na nucené práce v Protektorátu Čechy a Morava

• v osadě Sedm Chalup se seznámil s Julií Prüherovou a roku 1947 se jim narodila dcera Marie

• rok nato Teodor Melnik uprchl do západního Německa

• dostalo se mu pomoci od mezinárodní organizace pro uprchlíky IRO

• v dubnu 1950 přicestoval lodí General Hersey do Austrálie

• ve styku s rodinou zůstal jen prostřednictvím cenzurované korespondence

• pamětnice se vyučila rámařkou v Liře, v roce 1966 se provdala

• v roce 1968 emigrovala matka do Austrálie a tam se provdala za Teodora Melnika

• pamětnice se s otcem osobně setkala poprvé v roce 1976

• v roce 1983 navštívila rodiče v Austrálii

• oba rodiče zemřeli v roce 2003, dva měsíce po sobě

Pod třešní si slíbili věrnost. Teodor – ukrajinský mladík nasazený za války na otrockou práci, Julie – česká dívka z jihočeské osady Sedm Chalup. Když se Teodor musel skrývat a nakonec prchnout před sovětským i československým režimem, Julie zůstala sama s jejich novorozenou dcerkou. Psal dopisy z druhého konce světa, posílal balíky a čekali na sebe. Příběh milenců, který začal v jihočeské chalupě a dozněl na opačné straně planety, příběh o tom, že láska může přežít hranice, režimy i desetiletí odloučení, vypráví jejich dcera Marie Halgašová. Když se její rodiče po dvaceti letech konečně shledali v Austrálii, pro Marii to znamenalo ztrátu – maminka, která pro ni byla po celý život nejbližší, odjela navždy.

Bydleli na hranici zabraného území

Marie Halgašová, rozená Prüherová, se narodila 27. října 1947 v Českém Krumlově, ale dětství prožila v chalupě číslo 10 v osadě Sedm Chalup, kde vyrůstala jen s maminkou, prarodiči a strýci. Otec Teodor Melnik pocházel z Ukrajiny a v roce 1948 byl nucen prchnout před sovětskými i československými úřady do Německa. Trvalo dlouhých dvacet let, než se mohl opět sejít se svou ženou, a dvacet devět let, než se shledal se svou dcerou. 

Mariina matka Julie Prüherová prožila celou válku v Sedmi Chalupách, kde žili převážně občané německé národnosti. Mariin dědeček Šimon Prüher byl také Němec, maminka tedy pocházela ze smíšeného manželství. Ačkoli se vztahy mezi obyvateli v průběhu války měnily, v jejich okolí podle babiččina vyprávění k žádným dramatickým konfliktům nedocházelo. Po válce ale musela většina německých sousedů odejít. Děda a babička zůstali, stejně jako jejich děti. Měli hospodářství, o které se starala celá rodina.

Marie Halgašová si oba prarodiče dobře pamatuje. Oba se dožili vysokého věku, dědeček zemřel v roce 1967, babička v roce 1984, a dokud to šlo, pracovali na malém statku pod chalupou. Vlastnili kus půdy a skromné hospodářství, které jim poskytovalo základní obživu. Přestože je zemědělství plně neuživilo, byli pracovití a dokázali se postarat o rodinu se čtyřmi dětmi. V domácnosti se mluvilo výhradně česky, přestože dědeček byl Němec. Kvůli tomu se pamětnice nenaučila pořádně německy. 

Babička Marie vyprávěla o celnici, která stávala u silnice směrem k jejich chalupě. V té době se totiž nacházeli na hranici Sudet, takže se běžný pohyb mezi obcemi komplikoval. Babička Marie Prüherová, která pocházela z nedalekého Brloha, který už pod německou správu nespadal, musela za rodiči chodit lesem po zadních cestách, aby se vyhnula hlídkám. Běžné prý bylo i to, že je při těchto cestách honil finanční strážník – záleželo na tom, kdo měl zrovna službu, někteří jen mávli rukou, jiní byli přísní.

Nemohli se vzít

Mariin otec Teodor Melnik neměl lehký život. Narodil se 19. července 1921 ve vesnici Semekeniv (Semenivka) ve Lvovské oblasti. Když mu bylo čtrnáct let, zemřela mu matka a on se musel starat o mladší sourozence. Do vypuknutí druhé světové války byla jeho vesnice součástí Polska. V letech 1939–1941 tuto oblast anektoval Sovětský svaz a od roku 1941 ji okupovalo nacistické Německo. V té době byly miliony obyvatel z východní Evropy, zejména z Ukrajiny, násilně deportovány na nucené práce do Německa a na jím okupovaná území. Tyto pracovníky, označované jako „ostarbeitery“ (východní dělníky), Němci nasazovali do průmyslu, zemědělství a dalších odvětví, často za nelidských podmínek. Z Ukrajiny vyvezli přibližně 2,3 milionu lidí.

Teodor Melnik byl jedním z těchto ostarbeiterů. „Byl drobný a slabý, a proto ho nevzali na vojnu, ale spolu s dalšími Ukrajinci ho Němci odvezli do Českého Krumlova na nucené práce,“ vypráví pamětnice. „Na náměstí je vystavili jako pracovní sílu a jednotliví statkáři si je rozebírali.“ Takto se dostal Teodor Melnik do Sedmi Chalup, když ho tam přivezl německý hospodář (místními zvaný Kotzimbauer). „Říkal, že Teodor na něj zbyl jako poslední – ten nejhubenější a nejslabší,“ říká.

Dle rodinných vzpomínek jeho začátky v Sedmi Chalupách byly kruté a nelidské. Přespával v chlévě nebo v podkroví, bez postele, přikrývky či slámy. Spal na holé zemi, kde byla zima a mráz, neměl žádné vytápění. Sloužil německé rodině jako otrok. Kopal a navážel hlínu, staral se o dobytek. Navzdory těžkým podmínkám se ale Teodor Melnik přizpůsobil a postupně si získal přízeň místních, zejména strýců pamětnice – Vojty a Pepíka a také jejich matky. „Babička mu upletla ponožky, i když sama neměla na růžích ustláno. Byl jí za to moc vděčný. Pak mu dala deku, aby se mohl přikrýt. Zkusil tu hodně,“ říká Marie Halgašová. Časem se sblížil i s Julií Prüherovou, maminkou Marie Halgašové, a začali spolu chodit a plánovat společný život.

Návrat do Sovětského svazu byl riskantní

V roce 1944 došlo k zásadní změně na východní frontě. Sovětská armáda zahájila rozsáhlou ofenzivu, která vedla k osvobození Běloruska a části Polska a přiblížila Rudou armádu k hranicím Německa. Tato vojenská převaha, spolu s potřebou obnovy válkou zničené země, přiměla sovětské vedení přehodnotit svůj postoj k občanům, kteří se během války ocitli v zahraničí jako nuceně nasazení nebo váleční zajatci. Do té doby už jen skutečnost, že se sovětský občan ocitl v zajetí nebo pobýval na území třetí říše, stačila k tomu, aby byl sovětskou vládou považován za vlastizrádce či kolaboranta a byl za to trestán. Od roku 1944 však Sověti kladli důraz na repatriaci práceschopného obyvatelstva. Hlásali, že sovětští občané „nebudou stíháni, pokud po návratu do vlasti začnou čestně plnit své povinnosti“.

Teodor Melnik se na Ukrajinu už vrátit nechtěl, protože v Sedmi Chalupách našel svou lásku. Přesto jeden dobrovolný pokus o návrat podnikl, a to jen proto, aby si v domovské Ukrajině vyřídil doklady a vrátil se za Julií. Už přesně nevíme, zda ho k tomu přiměly obavy ze sovětské kontrarozvědky SMERŠ, která v letech 1945–1946 pronásledovala a zatýkala své občany a odvážela je do SSSR, nebo tak jednal pod tlakem okolností o něco později, když v roce 1947 Julie Prüherová otěhotněla a on se s ní chtěl oženit. Tehdy totiž narazili na tvrdou realitu – svatbu jim soud ve Chvalšinách odmítl povolit, protože Teodor byl cizinec, občan Sovětského svazu. „Soudce tenkrát dokonce poukázal na absurditu celé situace, když připomněl případ Čecha z Brloha, který odmítal uznat své dítě, zatímco Teodor byl ochoten převzít zodpovědnost, a přesto mu nebylo umožněno zůstat a o dítě se starat,“ vypráví pamětnice.

„Když už bylo jisté, že ho tu nenechají, tak on že půjde zpátky spolu s dalšími Ukrajinci. Když ale dojeli na Slovensko a potkali se tam s nějakými krajany s tím, že jedou domů, tak je varovali: ‚Nejezděte tam. Domů už se nedostanete, pošlou vás na Sibiř.‘ Tak se otočil a vrátil se zase zpátky,“ dodává. Je pravdou, že ani dobrovolní navrátilci do SSSR se tehdy nevyhnuli dalším prověrkám u bezpečnostních složek a navzdory oficiálnímu prohlášení sovětské vlády o právech a svobodách repatriantů byla jejich politická situace prakticky srovnatelná se statusem kriminálních delikventů. Museli podstupovat výslechy s příslušníky NKVD a NKGB, registrovat se na policii a jejich svobody byly omezovány.

Otci nezbylo než prchnout 

Julii Prüherové se v říjnu 1947 narodila dcera Marie, ale Teodor s nimi dlouho nezůstal. Z babiččina vyprávění Marie pamatuje, že žil v napětí, že si pro něj jednoho dne přijdou – buď sovětské, nebo československé bezpečnostní složky. Nechtěl, aby ho odvedli jako zločince, a proto odešel sám, tajně, do západního Německa. „Našel si tam práci u cirkusu a pak odjel lodí do Austrálie,“ říká Marie Halgašová. Otce si jako dítě nepamatovala. Bylo jí pouhého půl roku, když z jejího života zmizel. „Rodiče nevěděli, co bude dál. Dali si tady pod třešní sbohem a slíbili si věrnost. Věřili tehdy, že na sebe budou čekat, a skutečně čekali – dvacet a půl roku.“

Chtěli jsme se dovědět více podrobností o dalším otcově osudu, ale dokumenty ani dopisy Marie Halgašová už nemá. V německém archivu (Arolsen Archives) a v australském národním archivu (National National Archives Of Australia) se však podařilo nalézt stopy po jejím otci. V Německu byl zařazen do mezinárodní organizace pro uprchlíky IRO (zdroj: Melnik Teodor, Folder DP2648/Doc ID68247909/ITS Digital Archive, Arolsen Archives). Tato organizace pomáhala statisícům lidí, kteří se ocitli jako pracovní síla v Německu bez možnosti či vůle vrátit se do zemí ovládaných Sovětským svazem (např. Polsko, Pobaltí, Maďarsko, Československo). Získali status vysídlené osoby (DP) a byli umístěni do táborů v Německu, Itálii a Rakousku. Od roku 1947 se pro mnohé z těchto uprchlíků stala velkou šancí na nový život Austrálie, a to díky dohodě IRO s australskou vládou o „hromadném“ přesídlení do Austrálie. Teodor Melnik vyplul lodí General Hersey, která byla najata IRO pro přepravu vysídlených osob do Austrálie. Byla to druhá cesta této lodi s vysídlenci a vyplula z Neapole 31. března 1950. Do Melbourne dorazila 27. dubna 1950 s celkem 1 335 vysídlenými osobami. Většina z nich pocházela z Evropy, zejména z Polska a z pobaltských zemí, dále z Maďarska, Československa, Ukrajiny a Jugoslávie. Cestující tvořili svobodní muži, ženy, manželské páry i rodinné skupiny (zdroj: NAA – National Archives Of Australia, series number A12025, series note – Function and Purpose).

Balík se vrátil roztrhaný 

V komunistickém Československu byly od 50. let hranice neprodyšně uzavřeny, což vedlo k rozdělení mnoha rodin. Jedinou možnou formou kontaktu Teodora Melnika s jeho rodinou zůstala písemná korespondence, kterou však důsledně kontrolovaly státní orgány, aby se zabránilo šíření informací nepohodlných režimu a omezily se vlivy ze zahraničí. Přesto po odchodu otce pamětnice do západního Německa v roce 1948 rodina dlouho nedostávala žádné zprávy. První pohlednice dorazila po velmi dlouhé době a pak až z cesty do Austrálie.

Marie Halgašová uvádí, že pravidelně si s rodinou otec dopisoval až od roku 1951. Do té doby jim korespondenci úřady zadržovaly. I poté ale bývaly dopisy a balíky rozbalené a kontrolované. I přesto se otec snažil rodinu podporovat a posílal, co mohl – šaty i drobnosti. Ke každým narozeninám poslal své dceři krásný pohled. Jeden si pamatuje dodnes: „Byl krásně skládaný a uvnitř bylo místo, kam moje maminka ráno vložila kousek čokolády a řekla: ‚Taťka ti posílá tohle.‘ Měla jsem z toho obrovskou radost.“ Jednou jí poslal krásné červené šaty. „Tehdy u nás nebylo nic k dostání, žádný výběr, a takové šaty byly něco výjimečného. Otci ale nepřišla žádná odpověď, potvrzení, že jsme zásilku dostali. Až po dlouhé době se mu vrátil balík zpátky do Austrálie, poškozený a roztrhaný. Byla k němu přiložena zpráva, že není třeba posílat věci, protože zde mají děti dostatek všeho a podobné věci nepotřebují,“ vzpomíná pamětnice a dodnes cítí lítost, že tehdejší režim mohl jednat s lidmi tak bezohledně. Přestože zasílání balíků bylo pro otce nákladné a často komplikované kvůli kontrole a zadržování, posílal je dál.

Setkali se až v roce 1968 a vzali se

Marie Halgašová už jako malé dítě vnímala, že jejich situace pro maminku nebyla jednoduchá. Naštěstí jí pomáhali její bratři – Karel, Vojta i Pepík. Nejblíže měli k Vojtovi, který byl nejen strýc, ale také Mariin kmotr. Dokud byl naživu, staral se o ně s maximální péčí. Později však musel narukovat. Kvůli negativnímu posudku z obce ho jakožto politicky nespolehlivého zařadili na těžkou službu v dolech na Ostravsku, odkud se už nevrátil. Bylo mu pouhých 21 let, když ho v dole zavalil masiv. Jeho smrt poznamenala celou rodinu.

„Jaké jsem byla dítě? Já ani nevím,“ krčí rameny Marie Halgašová. Její dětství poznamenaly povinnosti a to, že neměla otce ani sourozence. Ve škole v Jaroníně se jí děti posmívaly, že nežije s otcem, i když mnohé věděly, jaká byla skutečnost. Matka po založení JZD odešla ze zemědělství a našla si práci uklízečky na poště v Českém Krumlově, kam se s dcerou přestěhovala do malého, vlhkého, tmavého bytu s oknem do dvora. V domě bydlel nájemník, kterého se Marie bála, a tak chodila po škole za matkou na poštu, kde si psala úkoly a učila se. Když byla větší, pomáhala mamince s úklidem – vytírala podlahy a vynášela koše. Až když nastoupila do učení, situace se zlepšila. Maminka změnila práci a nastěhovaly se do příjemnějšího bytu. Vyučila se rámařkou v podniku Lira v Českém Krumlově a v roce 1966, v devatenácti letech, se vdala za Petra Halgaše a postupně se jim narodily tři děti.

Už v 60. letech žádala Julie Prüherová několikrát o možnost vycestovat s dcerou za svým partnerem, avšak marně. Podařilo se to až v roce 1968, když se začala politická situace uvolňovat. Konečně dostala povolení k půlročnímu pobytu do Austrálie za mužem, s nímž si před dvaceti lety slíbili, že na sebe budou čekat, a 17. prosince 1968 za ním odletěla. „Odjížděla svobodná a po půl roce napsala, že by tam ráda zůstala. Ptala se babičky i mě, jestli s tím souhlasíme. Babička jí už před odjezdem řekla, ať ji ani nenapadne se vracet a nechat tam Teodora samotného. Že jí doma nechala dceru, tedy mě, která se o ni stará. Babička byla rozumná,“ vypráví Marie Halgašová.

Matka se nechtěla doprošovat o milost

Maminka poslala domů svatební fotografii. Svatba proběhla v kostele a oddával je biskup. „Byli tam jen oni dva a dva svědci. Biskup jim prý tehdy řekl, že jejich skutečná svatba byla ta, kdy si slíbili věrnost pod třešní. A měl pravdu – kdo by vydržel tak dlouho čekat?“ říká pamětnice. Ta tehdy nesla nepřítomnost maminky těžce, protože pro ni byla od dětství nejbližší osobou. Teď nemohla ani vidět vyrůstat svá vnoučata a mohli si jen dopisovat. „Každé pondělí jsem posílala dopis. Rodiče žili v Melbourne v domku se zahrádkou a psali jsme si o obyčejných, každodenních věcech.“

Na matku pamětnice zavedla StB vyšetřovací spis V-2734 ČB (dostupný online na e-badatelně) a byla v nepřítomnosti odsouzena pro nedovolené opuštění republiky na dva roky. Dceru předvolali k výslechu, kam měla přivézt všechnu korespondenci od rodičů. Bylo to pro ni, jakoby měla odevzdat to nejcennější, co měla. „Dopisy od rodičů přece nebudu dávat nikomu, bylo to moje soukromí. Vzala jsem jen poslední dopis, ať si ho přečtou, že je v něm jen o zahrádce a obyčejných věcech. O politiku jsme se nezajímali – tehdy ani teď,“ vysvětluje.

Na StB dále vyžadovali informace o majetku, který po sobě Julie Prüherová zanechala. „Jenže matka žádný majetek neměla. Neměla ani kolo, televizi, nic. Všechen čas jsme trávily u babičky, pracovaly a žily skromně. Přesto stát rozhodl, že její majetek propadá státu, a dostala dva roky odnětí svobody. Když jsem matce napsala, že pokud chce, může podat žádost o milost, její odpověď z Austrálie zněla jasně: ‚V Československu jsem jen dřela, žádné výhody jsem neměla. Ani jako dítě. Ani pro tebe toho moc neudělali. Já jsem nic neudělala, tak nebudu žádat o milost,‘“ vypráví Marie Halgašová. Později kvůli rodinné situaci přece jen o milost zažádali, ale celý proces byl pro pamětnici silně traumatizující.

Loučení je jako jít od hrobu

Se svým otcem se Marie Halgašová setkala poprvé v roce 1976, když jí bylo 29 let. Tehdy přijel sám, protože maminka do Československa ještě nesměla. Poté pokračoval do Anglie, kde měl bratra. Znovu přijel do Československa, opět sám, v roce 1979 a až v letech 1982 a 1985 přijeli rodiče spolu, na čtvrt roku. První setkání s tatínkem bylo pro Marii zvláštní. Znala jeho úhledné písmo, příběh a tvář z fotografií, osobně se však neznali; dosud neslyšela ani jeho hlas. Nikdo nevěděl, jaké setkání to bude. „Podali jsme si ruce, přivítali se, ale říkat mu ‚táto‘ bylo pro mě těžké,“ přiznává. Nakonec se jim vztah podařilo navázat, ale 29 let několika návštěvami dohnat nemohli. Nikdy už to nebyl skutečný vztah dcery a otce, i když si měli o čem vyprávět. S maminkou mluvil česky, a tak se domluvil lámanou češtinou.

Marie se do Austrálie za rodiči přijela podívat v roce 1983. „Bylo to složité. Musela jsem jet do Prahy, aby mi kádrovák vystavil povolení. Řekl mi: ‚Až se vrátíte, musíte přijet a říct, co tam bylo.‘ Ale už jsem tam potom nejela, to bylo jasné,“ říká. Na druhý konec světa nesměla vzít s sebou manžela a ani jedno dítě. Byla to obvyklá pojistka ze strany státu proti emigraci. „Když se mě v Krumlově ptali, zda tam nechci zůstat, odpověděla jsem: ‚Proč bych tam zůstávala? Zase trhat rodinu? Já vím, co to je.‘ Nedokázali to pochopit.“

V Austrálii zažila kulturní šok a už samotná cesta pro ni byl obrovský zážitek. „Dnešní děti si už dnes nedokáží ty rozdíly představit. Tam bylo v obchodech všechno, u nás skoro nic. Rodiče měli krásný, pohodlný dům s pečlivě udržovanou zahrádkou, o kterou se otec s láskou staral. Všechno bylo jiné – krajina, klima, prostředí. I v zimě tam kvetly mandloně a citrony,“ vypráví. Přesto pro ni byla představa, že by tam mohla žít, nereálná. „Možná, kdybychom mohli být celá rodina pohromadě, bylo by to jiné. Ale za těchto okolností ne.“

Loučení bylo vždy bolestné. „Otec říkával: ‚Když se rozloučíme, je to jako když jdete od hrobu.‘ Člověk nikdy neví, co bude dál. Těšili jsme se na setkání, ale už týden před odjezdem jsme se vždycky navzájem začali vyhýbat, aby ten okamžik nebyl ještě těžší. Bylo to moc smutné,“ vzpomíná. S rodiči se pamětnice viděla naposledy v roce 1985, pak už se jim znovu setkat nepodařilo. Byla vděčná, že po pádu komunistického režimu v roce 1989 přišla svoboda, ale na další cestu do Austrálie neměli dost peněz. Poprvé jí cestu zaplatil otec, pro celou rodinu už to možné nebylo. Otec se na cestu do Evropy už necítil. Trpěl astmatem a byl často nemocný. O to více si vzájemně telefonovali, když se Halgašovým povedlo pořídit si domů telefon, což na počátku 90. let stále nebylo jednoduché a telefonování bylo drahé. Rodiče zemřeli dva měsíce po sobě, v roce 2003. Matka zemřela 22. června, otec 22. srpna. „Netrápili se dlouho, odešli krátce po sobě. Otec byl ke konci už v nemocnici – a jako by šel za mámou,“ uzavírá Marie Halgašová.