Inge Hájková

"No a tam, když jsem šla do té šesté třídy na jinou školu, tak mě paní učitelka dala takový papír, kde mamka měla vypsat, kdy jsem chodila, kdy mluvila a plno dalších věcí. No a ona polovinu nechala prázdnou. Já jsem si postěžovala u sousedovic holky a říkám: ,Slávko, podívej se, ona má jednu jedinou dceru a neví, kdy chodila, kdy mluvila.‘ Ona říkala: , No já jsem slyšela, jak se spolu s mojí mamkou bavily.' A že teda není moje vlastní, že je jako moje teta.‘ Ale dál už jsem prostě nic nezjišťovala, protože ona byla hrozně přísná a já jsem se jí vyloženě, řekla bych, bála. Já si nepamatuji, že by mě nějak objala. Já si nepamatuji, že by třeba k narozeninám, zajímavé, že mi neutkvěl nějaký okamžik, kdy bych od ní něco dostala. K narozeninám, na svátek. To jsem se jmenovala Vlasta, jak si mě předělali na Vlastu, tak to bylo třiadvacátého prosince, tak to se vždycky řeklo, to dostaneš čtyřiadvacátého všechno dohromady a bylo. Ale běda, kdybych já zapomněla jí popřát jako třeba k svátku, tak to by mně určitě nějak vyčetla."

„Jmenuji se Inge Hájková, narodila jsem se v Holandsku v Haagu 17. 8. 1943. Moje maminka byla Holanďanka, otec Němec. Tatínek byl během války námořník a tam v Holandsku ve Scheveningenu si našel moji maminku. Když jsem se narodila, tak vzal maminku a mě a odvezl nás do Brna, kde už žil jenom dědeček, babička před tím krátce zemřela. Potom tam žila mamka do pětačtyřicátého roku. Mluvila se mnou německy, protože když otec přijel, abych mu rozuměla. Nemluvila se mnou holandsky, ale německy. No a když potom válka skončila tak, že Němci prohráli, tak otec byl nezvěstný, protože se údajně dostali do zajetí Angličanů. Děda byl vlastně Němec, tak musel odejít, tak mamka se mnou odcházela do Holandska. Ale po cestě v Praze mě musela dát do nemocnice, protože jsem měla zánět středního ucha. Doktor jí řekl, že bych ten poslední transport nepřežila. A řekli, že kdyby tím posledním transportem neodjela, tak by se tam nemusela dostat. Tak jela za svou švagrovou do Brna. To byla sestra mého vlastního otce. Jak se tam domluvily, to pořádně nevím. No prostě chtěla, aby si mě tam asi na nějakou dobu vzala, že teda musí jet do Holandska. No a když se vrátila do té nemocnice, tak ta – to byla vlastně moje teta, sestra mého vlastního otce – už prý se tam bavila s doktorem. Mamka tedy musela odjet, no a já jsem po určité době jela s tou mojí tetou do Brna.“