Inge Hájková

* 1943

  • "Jo, byla jsem v Tatrách na dovolené přes vánoční svátky a tam jsem se seznámila s jednou paní, která měla snad nějakou sestřenici v Holandsku a znala ředitele Komenského muzea. Tak jako, že mně pošle jeho adresu. Já jsem potom napsala dopis a napsala jsem panu řediteli Komenského muzea, napsala jsem, co a jak jsem. Potom mně odepsal a slíbil, že udělá pro to všechno, aby tu moji mamku našel. Ale, protože já jsem věděla, jak se jmenuje, jak se jmenovali rodiče, dokonce se vědělo, jak se jmenuje, když si vzala toho holandského muže. Pan ředitel sedl k telefonu, jenomže to bylo jméno, tak jako u nás třeba Novák. Takže tam toho bylo hodně. Takže sedl prý k telefonu a telefonoval a vždycky se vyptával. Potom ji nakonec našel. A dokonce mám takový dojem, že mi to mamka tehdy řekla, že můj bratr byl zrovna v tu dobu doma, když mamka zrovna telefonovala. Takže tam se to v tu dobu potom prozradilo, že mají sestřičku, která žije v Česku. Mám takový dojem, že to tak nějak bylo."

  • "No a tam, když jsem šla do té šesté třídy na jinou školu, tak mě paní učitelka dala takový papír, kde mamka měla vypsat, kdy jsem chodila, kdy mluvila a plno dalších věcí. No a ona polovinu nechala prázdnou. Já jsem si postěžovala u sousedovic holky a říkám: ,Slávko, podívej se, ona má jednu jedinou dceru a neví, kdy chodila, kdy mluvila.‘ Ona říkala: , No já jsem slyšela, jak se spolu s mojí mamkou bavily.' A že teda není moje vlastní, že je jako moje teta.‘ Ale dál už jsem prostě nic nezjišťovala, protože ona byla hrozně přísná a já jsem se jí vyloženě, řekla bych, bála. Já si nepamatuji, že by mě nějak objala. Já si nepamatuji, že by třeba k narozeninám, zajímavé, že mi neutkvěl nějaký okamžik, kdy bych od ní něco dostala. K narozeninám, na svátek. To jsem se jmenovala Vlasta, jak si mě předělali na Vlastu, tak to bylo třiadvacátého prosince, tak to se vždycky řeklo, to dostaneš čtyřiadvacátého všechno dohromady a bylo. Ale běda, kdybych já zapomněla jí popřát jako třeba k svátku, tak to by mně určitě nějak vyčetla."

  • „Jmenuji se Inge Hájková, narodila jsem se v Holandsku v Haagu 17. 8. 1943. Moje maminka byla Holanďanka, otec Němec. Tatínek byl během války námořník a tam v Holandsku ve Scheveningenu si našel moji maminku. Když jsem se narodila, tak vzal maminku a mě a odvezl nás do Brna, kde už žil jenom dědeček, babička před tím krátce zemřela. Potom tam žila mamka do pětačtyřicátého roku. Mluvila se mnou německy, protože když otec přijel, abych mu rozuměla. Nemluvila se mnou holandsky, ale německy. No a když potom válka skončila tak, že Němci prohráli, tak otec byl nezvěstný, protože se údajně dostali do zajetí Angličanů. Děda byl vlastně Němec, tak musel odejít, tak mamka se mnou odcházela do Holandska. Ale po cestě v Praze mě musela dát do nemocnice, protože jsem měla zánět středního ucha. Doktor jí řekl, že bych ten poslední transport nepřežila. A řekli, že kdyby tím posledním transportem neodjela, tak by se tam nemusela dostat. Tak jela za svou švagrovou do Brna. To byla sestra mého vlastního otce. Jak se tam domluvily, to pořádně nevím. No prostě chtěla, aby si mě tam asi na nějakou dobu vzala, že teda musí jet do Holandska. No a když se vrátila do té nemocnice, tak ta – to byla vlastně moje teta, sestra mého vlastního otce – už prý se tam bavila s doktorem. Mamka tedy musela odjet, no a já jsem po určité době jela s tou mojí tetou do Brna.“

  • Full recordings
  • 1

    Mikulov, 30.08.2025

    (audio)
    duration: 01:23:53
    media recorded in project Živá paměť pohraničí
Full recordings are available only for logged users.

Hledala jsem své rodiče a našla i sama sebe

Ve škole. Inge první zprava
Ve škole. Inge první zprava
photo: archiv pamětnice

Inge Hájková (17. srpna 1943 Den Haag, Nizozemsko) se narodila ze vztahu holandské matky Greetje Pluggé a brněnského Němce Johana Svobody, který během války sloužil v německé armádě jako námořník. Seznámili se v holandském přístavu Scheveningen, kde za války kotvila německá armáda. Rodiče Inge nebyli sezdaní a po jejím narození odvezl otec Johan rodinu do Brna. Brzy byl ale povolán znovu do služby a skončil v britském zajetí. Po válce se jejich cesty rozdělily. Matka se vracela do Holandska, ale cestou domů musela v Praze dceru kvůli její těžké nemoci ponechat v péči otcovy starší sestry Eleonory. Sama už se k ní nevrátila. V Nizozemsku na ni doléhala nenávist vůči ženám, které měly vztah s Němci, a ač ji Johan po svém propuštění hledal, odmítla setkání. Později založila novou rodinu. Otec se po válce usadil v Německu a s dcerou se spojil až v sedmdesátých letech. Dětství Inge probíhalo v Brně v přísné výchově tety a strýce Hájkových. Vzpomínala, že nikdy nezažila mateřské pohlazení a musela být vždy „vzorné dítě“. O svém původu se dozvídala jen postupně, oficiálně až na gymnáziu. Průlom nastal, když objevila obálku s adresou příbuzných – tehdy napsala strýci do Německa, a tak se dostala ke kontaktu s otcem, kterého v roce 1966 v Německu navštívila. Hledání matky trvalo déle; až díky pomoci ředitele Muzea J. A. Komenského v Naardenu ji v roce 1973 našla v Den Haagu. Po gymnáziu vystudovala Pedagogickou fakultu v Brně, obor tělesná výchova a přírodopis. V roce 1964 nastoupila jako učitelka na umístěnku do Mikulova, kde působila s přestávkami po celý profesní život. Učila hlavně tělocvik, ale i přírodopis, a připravovala žáky na spartakiády i sportovní soutěže. Ve školství strávila celkem 38 let, z toho šest let po roce 1989 působila jako ředitelka základní školy v Březí. Do penze odešla v roce 2002. Inge Hájková v době natáčení v srpnu 2025 žila v Mikulově.