The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hájek (* 1934  †︎ 2019)

Z oken radnice jsem vyhazoval obrazy s Gottwaldem

  • narozen 8. srpna 1934 v Plzni

  • vyučil se soustružníkem, pracoval v plzeňské Škodovce

  • 1. června 1953 se zúčastnil demonstrace proti měnové reformě

  • s kolegy vnikl na plzeňskou radnici a vyhazoval z oken obrazy komunistických funkcionářů

  • byl za to odsouzen k osmnácti měsícům vězení

  • trest si odpracoval v dole v Jáchymově

  • jako příslušník technických praporů byl na vojně v ostravských dolech

  • až do penze pak pracoval v hornictví

Tvrdí, že ho politika nezajímá, přesto je aktérem jedné z nejvýznamnějších demonstrací proti komunismu, která se odehrála v roce 1953 v Plzni. Byl mezi lidmi, kteří tehdy v ulicích vystoupili proti měnové reformě.

Jeho život nezačal šťastně. Krátce poté, co se 8. srpna 1934 narodil, jeho otec od rodiny odešel. Matka výchovu dvou synů nezvládala, tak si je její rodiče Josef a Magdalena Šteklovi vzali k sobě. Josef a jeho bratr tedy vyrůstal v plzeňské čtvrti Skvrňany. Dědeček byl zedník, babička byla v domácnosti a ze všech sil se snažili vnukům vytvořit pěkné dětství. Jejich snahu narušila druhá světová válka. Plzeň byla častým terčem náletů, protože spojenecká vojska bombardovala továrnu Škoda ovládanou německými okupanty, která byla významou součástí německého zbrojního průmyslu. Pro Josefa to znamenalo časté útěky do krytů.

„Lítali docela nízko. A já se těšil, když v rádiu hlásili, že bude nálet a byl večer. Protože když byly nálety přes půlnoc, ráno se nemuselo do školy. Když byly do půlnoci, tak jsme do školy další den museli normálně,“ vypráví.

Spolu s babičkou a dalšími ženami a dětmi ze sousedství zpravidla utíkali do krytu, který byl vybudován ve svahu u nedaleké Sokolovny. Muži naopak zůstávali ve sklepech pod obytnými domy: „Dědové a tátové zůstávali a pozorovali často letadla dalekohledy. Ale nás vždycky vyhnali se schovat.“

Na pobyty v krytu vzpomíná rád i proto, že mu babička při náletech vždy dávala sladkosti. „Tehdy nebylo běžné, že by děti dostávaly sladkosti a dobroty. Měla je schované a nosila je vždy jen do krytu, aby nám to tam zpříjemnila,“ vysvětluje.

Návštěvy amerických vojáků v Plzni

Po osvobození Plzně chodil navštěvovat americké vojáky, kteří tábořili na hřišti u železniční tratě blízko místa, kde bydlel. „Tam jsem chodil a oni mi dávali žvýkačky. My děti jsme se tam hodně zdržovaly, protože jsme od nich často dostávaly něco dobrého,“ vzpomíná. Vybavuje si, že na hřiště za americkými vojáky chodily ženy z Plzně a nosily jim jídlo: „Ženský jim třeba udělaly svíčkovou s knedlíkem nebo rajskou. Vojáci jim za to dávali konzervy. Měli takové papírové krabice. V nich byly cigarety, čokoláda, plechová konzerva, sušenky, takový denní příděl. Takže když jim ženská přivezla jídlo, oni jí ty věci dávali na oplátku.“

Demonstrace proti měnové reformě

Jeho dědeček byl sociální demokrat a po roce 1948 doma dával najevo nesouhlas s tím, že komunisté převzali moc v zemi. Josefa však politika nezajímala. Přestože byla padesátá léta, probíhaly politické procesy a lidé, kteří nesouhlasili s komunistickými myšlenkami, byli perzekuováni, tyto okolnosti nevnímal. „Bral jsem to tak, že není dobré rebelovat. Nebylo to jako nyní, kdy lidé mohou říkat ledacos. Zároveň jsem ale nijak netrpěl. Protože mě vychovávala babička a děda, byl jsem ve škole a v učení považován za sociálně slabého, tak jsem zadarmo dostával svačiny i jiné věci,“ vypráví. Vyučil se soustružníkem a začal pracovat v podniku Škoda.

31. května 1953 proběhla měnová reforma. Přestože představitelé státu ujišťovali občany, že peníze znehodnoceny nebudou, měna padla. 1. června se kvůli tomu v Plzni zvedla velká vlna odporu. Tisíce lidí vyrazily do ulic. Dělníci ve Škodovce přestali pracovat a v průvodu se vydali do centra města. „Já dělal u soustruhu. Šli okolo, tak jsem se přidal. No tak jsme šli demonstrovat,“ říká. S odstupem to hodnotí takto: „Možná jsem byl pod vlivem toho, co o komunistech doma říkal děda. Ale taky jsem byl moula, který si myslel, že se mu nemůže nic stát.“

V průvodu se dostal na náměstí. Viděl, že okolo je hodně policistů a vojáků. „Tak jsme došli až k radnici. Tam jsme stáli venku a vykřikovali jsme různé hesla, které se komunistům nelíbily. Určitě jsem se zapojil dost jako většina kluků kolem mě,“ říká. Bylo mu devatenáct let. S odstupem své chování popisuje slovy: „Byl jsem asi dost agresivní.“

Byl ve skupině lidí, která pronikla na radnici. Tam pak z oken vyhazoval obrazy komunistických představitelů. „Já byl nahoře a z oken jsem házel obrazy Gottwalda a Zápotockého. Ony ležely na stole. No tak hodně jsem jich házel. Tím jsem si to zpečetil,“ říká.

Vybavuje si, že v kancelářích byli úředníci. Demonstrantů si nevšímali a ve vyhazování obrazů a věcí z oken jim nebránili: „Dělali, jako že se jich to netýká. Nechali nás řádit.“

Co přesně se dělo dál, si nevybavuje. Vzpomíná si jen, že pak viděl u pomníku T. G. Masaryka další demonstraci. „Říkalo se, že to jsou komunisti, dělali antidemonstraci proti té naší demonstraci,“ říká.

Zatčení a soud kvůli účasti na demonstraci

Další den ráno pro něj domů přišli policisté a odvezli ho na ředitelství Škodovky. Tam byl několik hodin zavřený v kaceláři spolu s dalšími účastníky demonstrace. Pak byl převezen do věznice na Borech: „Pamatuju si, že uniformovaní policisté nám tam od brány udělali špalír. A nechali nás procházet. To bylo vážný. Facek jako máku. Plno kopanců jsme dostali, než jsme se dohrabali na konec.“

Nepamatuje si, jak dlouho čekal na soud. Několik dní trávil na samotce. Pak byl odsouzen k roku a půl vězení. Proces byl veřejný, přišla se na něj podívat i jeho manželka. Měl štěstí, protože mnoho demonstrantů dostalo tresty vyšší. „Možná v tom hrálo roli to, že jsem byl tak mladý,“ říká. Spolu s dalšími odsouzenými byl další den odvezen do pracovního tábora v Jáchymově. Celkově tehdy bylo kvůli prostestům proti měnové reformě v Plzni potrestáno přes šest set lidí.

Pobyt v lágru a práce v dole

Ocitl se v táboře obehnaném ostnatými dráty. „V jedné místnosti nás spalo dvaatřicet, byli jsme tam namačkáni jako pejskové,“ říká. Vybavuje si, že venku mezi dřevěnými domy, ve kterých přespávali, byla umývárna obehnaná ostnatým drátem. Kolem neustále chodili dozorci. „Mohli jsme chodit mezi těmi baráky. Ale když se nás zastavilo několik Plzeňáků, dozorci vždycky křičeli, ať se rozejdeme.“

Každý den pracoval v dole, kde měl za úkol tlačit v podzemí vozíky s uhlím. Utrpěl úraz, protože mu trám spadl na nohu. Dostal proto lehčí práci u výhybky. Přehazoval ji a posílal vozíky na různé koleje. Rok a půl v Jáchymově označuje za snesitelný: „Hlad nebyl, i když jídlo bylo nic moc. Pořád jen brambory. Kdo neměl průšvih, mohl čas od času dostat z domu balíček. Manželka mi občas něco poslala. Dozorci to vždy samozřejmě rozlepili a zkontrolovali.“

Po propuštění se už do Škodovky nevrátil. Šel pracovat do dolu v obci Zbůch. Těžká hornická práce mu nevadila a lákalo ho na ní, že je dobře placená.

Vojna u PTP v Ostravě

Musel ale ještě nastoupit na vojnu. Kvůli trestu za účast na demontraci byl považován za nepřítele komunistického režimu a ti v padesátých letech povinnou vojensku službu absolvovali u Pomocných technických praporů. Byl poslán těžit uhlí na Ostravsko. Po ukončení dvouleté vojny se vrátil do dolu ve Zbůchu. Udělal si strojnické zkoušky, což znamenalo, že mohl pracovat ve strojovně a nemusel už vykonávat těžkou manuální práci v podzemí. Změnu označuje slovy: „No to už pak byla Amerika.“

Nezájem o politiku a další život

Od doby svého zatčení se držel zásady, že se nebude do ničeho plést. Měl výhodu v tom, že na něj nikdo nenaléhal, aby se zapojil do politického života. Byl považován za nespolehlivého, a tak měl klid. „Nebyl jsem nikde registrován a nikdo po mně nechtěl, abych se někam přihlásil. Asi si říkali, že mám takovou minulost, že bude lepší si mě nevšímat,“ říká.

Souhlasil jen s nabídkou stát se kulturním referentem Revolučního odborového hnutí, což obnášelo, že pro zaměstnance dolu organizoval dovolené. „Jinak jsem se ale snažil žít izolovaně. Ani v roce 1968 jsem nebyl nijak aktivní. Byl jsem pro to uvolnění, ale nedával jsem to najevo. Byl jsem poučený, že člověk sám nic nezmůže a když se zapojí špatně, jsou z toho jedině průšvihy,“ říká.

Stejný postoj zaujal i při listopadových událostech v roce 1989. Říká, že politika tehdy šla mimo něj a listopadová revoluce pro něj neměla velký význam.

V hornictví zůstal pracovat celý život až do penze. Práce v dole ve Zbůchu se mu líbila mimo jiné proto, že své nadřízené a kolegy považoval za slušné lidi. „Měl jsem štěstí, že hlavní inženýr byl nestraník. Ve funkcích tam byli lidé, kteří komunistům moc nefandili. Takže i my, kteří jsme za sebou měli malér, jsme tam neměli problémy. Naopak jsme byli trochu víc prosazovaní,“ vysvětluje.

Život v penzi si pochvaluje. Rád jezdí na kole, věnuje se vnoučatům a pravnoučatům. Má kolem sebe hodně lidí, protože sám má dva syny a děti má i družka, se kterou řadu let žije. „Jsem vlastně stoprocentně spokojený. Nemám žádné přání. Snad jedině to, aby se nic neměnilo,“ říká.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: In the footsteps of the Canonbury Operation paratroopers, the Jewish community and the US army in Pilsen