The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hájek (* 1934  †︎ 2019)

Z oken radnice jsem vyhazoval obrazy s Gottwaldem

  • narozen 8. srpna 1934 v Plzni

  • vyučil se soustružníkem, pracoval v plzeňské Škodovce

  • 1. června 1953 se zúčastnil demonstrace proti měnové reformě

  • s kolegy vnikl na plzeňskou radnici a vyhazoval z oken obrazy komunistických funkcionářů

  • byl za to odsouzen k osmnácti měsícům vězení

  • trest si odpracoval v dole v Jáchymově

  • jako příslušník technických praporů byl na vojně v ostravských dolech

  • až do penze pak pracoval v hornictví

Josef Hájek se narodil 8. srpna 1934 v Plzni. Měl ještě bratra, který později emigroval do Austrálie, a tři nevlastní sourozence. Vyrůstal u prarodičů v Plzni-Skvrňanech, kde navštěvoval základní školu. Do školy chodil za druhé světové války. Na konci války zažil nálety na Škodovku a na Skvrňany. Protože bydlel blízko Škodovky, přežil největší nálet 24. dubna 1945 ve velkém společném krytu u Brantlů, kam chodili i škodováci. „Když jsme vylezli ven, tak celá čtvrť byla lehlá popelem. Plameny, spoušť, kromě školy tam nezůstalo nic, vše bylo rozbombardované.“ Nálety měly ale pro děti i svá pozitiva: „V dubnu 1945 nám řekli ve škole, že kdo se bojí nebo koho nechtějí rodiče pustit do školy, tak nemusí chodit. A druhý den tam nebyl nikdo. Chodili jsme si jen jednou týdně pro úkoly a další týden jsme je odevzdali. Takto to bylo od dubna až do září, kdy už bylo po válce.“

Po skončení povinné školní docházky v roce 1949 se Josef Hájek vyučil soustružníkem kovů ve Škodových závodech. Učení dokončil v roce 1951 a začal pracovat jako dělník ve Škodových závodech v Pokusném ústavu, kde se testovaly zbraně vyráběné v podniku na pevnost materiálu, odolnost, prováděly se trhací zkoušky. Josef Hájek např. na soustruhu vyřízl z hlavně zbraně tenkou tyčinku, na které se testovala pevnost materiálu. Zde pracoval až do června 1953.

…zvrtlo se to v politickou demonstraci

Dne 1. června 1953 proběhla v Československu peněžní reforma. Tato reforma měla řešit několik ekonomických problémů země. Především měla vyrovnat nepoměr mezi rostoucí kupní silou a příjmy obyvatelstva a nabídkou trhu k realizaci této kupní síly. Zatímco rostly příjmy obyvatel, mimo jiné díky rostoucí zaměstnanosti žen, chyběly potraviny a produkty, které by lidé nakupovali. V období na začátku 50. let byl totiž preferován těžký a zbrojní průmysl, na jehož rozvoji v Československu měl zájem Sovětský svaz, před průmyslem lehkým, výrobou spotřebního zboží a zemědělstvím. Stále více obyvatel ČSR tedy pracovalo v těžkém průmyslu, kde vyráběli zbraně a stroje, které byly vyváženy do Sovětského svazu a dalších spřátelených zemí. Dostali dobře zaplaceno, ale nikdo nevyrobil oblečení, šaty, obyčejné věci denní potřeby, nevypěstoval zeleninu, nechoval zvířata na maso. Naopak, zemědělství ničila kolektivizace. Existoval proto dvojí trh – přídělový trh, kde lidé dostávali vyměřené příděly potravin, obuvi a textilu na lístky za nízkou cenu, a volný trh, kde byl všeho dostatek, ale za vysoké ceny. Peněžní reforma zrušila dvojí trh tak, že zlikvidovala nerealizovanou kupní sílu obyvatel – jejich peníze a úspory. Stát vyřešil své ekonomické problémy, které částečně způsobila druhá světová válka a částečně špatná hospodářská politika, na úkor svých občanů. Znehodnotil jejich úspory a drasticky snížil jejich životní úroveň. Peníze v bance se vyměňovaly v poměru 5:1 a peníze, které měli obyvatelé v hotovosti, dokonce v poměru 50:1. Reforma také zrušila tzv. vázané účty, což byly předválečné úspory občanů, které byly fakticky ukradeny německou protektorátní správou a existovaly jen nominálně.

Kromě samotného ekonomického zásahu občany popuzovaly i lži funkcionářů Komunistické strany Československa. Prezident Antonín Zápotocký do poslední chvíle popíral, že se připravuje měnová reforma.

Nejsilnější protesty proti „měně” probíhaly v Plzni, kde se živelného povstání účastnily až tisíce lidí. Hlavní podnět pocházel od zaměstnanců Škodových závodů. I když jsou plzeňské bouře nejznámější, nebyly jediné. Historik Karel Kaplan uvádí stávky v celkem 129 závodech v republice. Nepokoje vypukly také na Ostravsku, v Třinci, Vimperku, ČKD v Praze.1 Místy přerostl protest proti měnové reformě v protivládní protikomunistickou demonstraci, jak vzpomíná i Josef Hájek.

Povstání v Plzni se odehrálo ve třech etapách. Ráno dělníci protestovali u ředitelství Škodových závodů. Jejich nespokojenost zapříčinila měnová reforma a fakt, že jim byly zálohy na výplatu vyplaceny dříve a následně znehodnoceny v poměru 50:1. Protože s nimi ale ředitelství odmítlo jednat, vydali se v průvodu do města, šli na náměstí Republiky k radnici. Cestou se k nim přidali další Plzeňané. Poté, co většina úředníků a představitelů města utekla, obsadili radnici demonstranté. Dalšími jejich cíli se stal soud a rozhlas. Protestující vzdali úctu na dnešním Masarykově náměstí u sochy prezidenta T. G. Masaryka. U soudu a u 4. brány Škody došlo k potyčce s lidovými milicemi a ozbrojenými složkami státu. Na pomoc byly povolány i jednotky Pohraniční stráže. Policisté a pohraničníci demonstrace postupně rozehnali. Odpoledne se ale lidé sešli na náměstí znovu a došlo k novému střetnutí s policií a milicemi. Teprve v 18 hodin bylo povstání úplně potlačeno. Posledními dozvuky bouřlivého dne v Plzni byla večerní „antidemonstrace“ komunistů, při které byla stržena a následně zničena socha Masaryka, a zatýkání v dalších dnech.2

Josef Hájek se zúčastnil dopoledního průvodu Škodováků a „dobytí“ radnice. Jak na ně vzpomíná? „Já jsem pracoval v Pokusném ústavu, což bylo blízko hlavního ředitelství Škodových závodů. A průvod, který šel ze Škodových závodů, šel kolem naší dílny. Tak jsem se připojil. Jenže na ředitelství Škodových závodů s námi nikdo nechtěl mluvit, proto jsme se obrátili a šli jsme na náměstí Republiky na radnici, aby nám vysvětlili, proč byla měnová reforma, když prezident republiky Antonín Zápotocký říkal, že naše měna je pevná, abychom nevěřili šuškalům a byli klidní. A najednou druhý den byla měna.“

Na náměstí Republiky se z průvodu stala politická demonstrace. „Protože nikdo z vedení města, starosta a jeho spolupracovníci, neměli odvahu a neobjevili se, zvrtlo se to v demonstraci. Začaly se z radnice vyhazovat obrazy státníků. A dokonce jedna větev (demonstrantů) šla na soud, kde chtěli vysvobodit politické vězně, ne kriminálníky, zloděje… Ale to se již dostaly informace do Prahy a byly nasazeny (lidové) milice z Prahy a ostatních měst a armáda. A ti demonstrace rozehnali. Já jsem šel domů, když jsem viděl, jak to tam vypadá. Ale odpoledne byla ještě jedna demonstrace, šlo se k Masarykovu pomníku.“

Demonstrace u Masarykova pomníku a boje s milicionáři se již Josef neúčastnil. Jen večer, když šel na schůzku se svou dívkou, která bydlela nedaleko Masarykova náměstí, zahlédl zpovzdálí komunistickou manifestaci a svržení sochy prvního československého prezidenta, symbolu demokracie.

Někteří lidé byli zatýkáni již při zásahu milicí a armády proti demonstrantům, pamětníkovi se ale podařilo v pořádku dostat domů. Tím však neunikl postihu. „Mě zatkli, protože mne nahlásil můj vedoucí. Věděl, že jsem odešel, a sebral píchačky a dal si je stranou. Z našeho oddělení jsme byli na demonstraci tři – inženýr Beneš, Marovičová a já. Druhý den pro nás přišli estébáci do dílny, sebrali nás a odvezli na ředitelství Škodovky, kde jsme čekali celé dopoledne. Potom nás odvezli antony, policejními vozy, na Bory a tam jsme čekali tři měsíce do soudu, než nás odsoudili podle toho, na koho co zjistili, co udělal. Zároveň byl důležitý původ, (jedna věc byl) obyčejný dělník, ale na inženýra už ukazovali víc a měl přitěžující okolnosti. Já jsem měl smůlu a zároveň štěstí, že jsem dostal jenom 18 měsíců.“ Účastníci povstání byli souzeni ve skupinách asi po 20 osobách, Josef měl nižší trest, nejvyšší trest v jeho skupině bylo osm let vězení.

Zatímco jiné politické procesy provázaly rozsáhlé propagandistické kampaně, o soudních řízeních s povstalci média mlčela. Na jednání soudu ani neměla přístup veřejnost, ale pouze rodiče obviněných. Plzeňské povstání dělníků bylo totiž komunistickou mocí zcela utajeno, nereferovalo o něm Rudé právo a s výjimkou jednoho článku3 ani místní deník Pravda. Určité náznaky, že se něco dělo, jsou patrné jen z varování v Rudém právu, která se v souvislosti s měnovou reformou objevila – před skrytou tváří nepřítele, který se může maskovat jako dělník.4 Komunistická strana nemohla totiž veřejně připustit, že se proti ní postavili příslušníci opěvované dělnické třídy, za jejíž přední voj a vůdce se KSČ prohlašovala. Proto byla existence povstání utajována.

Havířem ve vězení, na vojně i v civilu

Po soudu odsouzené „Plzeňáky“ eskortovali na Jáchymovsko do trestaneckých táborů. Josef Hájek se ocitl v lágru Barbora, kde byl vězněn asi od října 1953 až do propuštění v prosinci 1954. Pobyt v lágru pamětník hodnotí těmito slovy: „Nyní se na to člověk dívá s úsměvem. Ale tenkrát mi bylo 19 let a dostal jsem tam takové vyučení, bylo to dost tvrdé. Facka sem, facka tam – nebylo pro bachaře problém. Patnáct měsíců, které jsem tam strávil, bylo dost krutých.“

Barbora fungovala jako lágr určený především pro vězně s vyššími tresty. Kromě nich se zde nacházela skupina „Plzeňáků“ – účastníků plzeňského povstání. Tito byli i speciálně označeni a někdy se setkali se zvláštním zacházením. „Aby nás vystrašili a ponížili, měli všichni Plzeňáci na rukávech našité červené pásky. Když jste měla po pracovní době, tak jste se po táboře mohla pohybovat normálně. Ale když jsme se na dvoře sešli tři nebo čtyři Plzeňáci, už na nás ze strážné věže volal a pískal strážný, abychom se rozešli. To bylo takové ponížení. I když jsme se mohli kdykoliv sejít na cimře, kde jsme bydleli, venku jsme se nesměli srocovat.“ „Plzeňáky“ také dozorci často vybírali na povinné brigády po práci. Když se Josef ohradil, proč musí chodit stále oni, střetl se s tzv. staršinou tábora, což byl vězeň, ale se zvláštními pravomocemi, nadřízený ostatním trestancům, a vysloužil si pobyt v korekci.

Josef Hájek pracoval na šachtě, nejprve se sbíječkou a po úrazu nohy dělal „naražiče“, „signalistu“ – „narážel“ vozíky do těžní klece a dával znamení do strojovny, kdy může klec vyjet. Měl štěstí, že byl v partě s dobrým spoluvězněm, který měl vysoký trest a v poměrech na lágru se již dobře vyznal. Protože pracovali s civilním zaměstnancem, domluvili se s vedoucím, aby dával víc peněz civilnímu pracovníku a jim psal více procent. Díky tomu plnili plán na 115–120 % a dostávali plné porce jídla. Josef si také přilepšoval brigádami v kuchyni, kde se mohl najíst. Jeho porci si pak rozdělili kamarádi. Přihlásil se totiž jako řezník na brigády do kuchyně, kam chodil po práci na šachtě. I když o řezničině nic nevěděl, ostatní vězni, kteří sloužili v kuchyni, ho neprozradili.

Kdo pracoval na více než 100 %, fasoval i táborové poukázky, za které si mohl ve vězeňské kantýně koupit cigarety, limonády, čokoládu apod.

V lágru měli výhodu mladí svobodní mládenci bez manželky a dětí, o které by se museli strachovat. Josefovi prarodiče nebyli kvůli němu nijak perzekvováni. Horší situaci museli čelit ženatí vězni: jejich rodiny byly za trest často vystěhovány z Plzně a věznění živitele je přivedlo do těžkých existenčních problémů.

Po propuštění z kriminálu se Josef Hájek stihl oženit, ale již v říjnu 1955 musel nastoupit vojenskou službu. Přiřadili ho k technickým praporům, pracoval především v dole na šachtě na Ostravsku, dále dělal i zednické a pomocné práce. Vojna mu trvala 26 měsíců.

„(Po vojně) jsem si říkal: ‚Tak když už jsem byl rok a půl na Jáchymově, dva roky na Ostravě…‘ Tak jsem podepsal (závazek k práci) na šachtu. A šel jsem na šachtu do Zbůchu u Plzně, kde jsem zůstal až do penze. Takže zásluhou měnové reformy se ze mne stal havíř a byl jsem až do penze havířem.“

Práce na šachtě měla své výhody. Havíři patřili k režimem preferované skupině, takže se Josef částečně vyhnul šikaně ze strany Státní bezpečnosti. I finanční ohodnocení bylo lepší než ve Škodovce. Navíc na šachtě působilo dost lidí „se škraloupem“, takže se v zaměstnání nesetkal s žádnou perzekucí, panovala tam lepší atmosféra. „Měl jsem štěstí, že jsem zapadl mezi podobné lidi, kteří měli hřích proti režimu, a vytratil se mezi nimi.“ Pamětník pracoval na šachtě ve Zbůchu a později v Tlučné na Plzeňsku a zůstal tam až do odchodu do důchodu v roce 1994. Nejprve dělal přímo na šachtě, těžil uhlí. Později složil zkoušky a jezdil s těžním strojem. Ovládal těžní klece, kterými sjížděli havíři do dolu a uhlí se vyváželo na povrch.

Listopadovou revoluci pamětník velmi uvítal, v Plzni se účastnil demonstrací a schůzí. Stal se členem Občanského fóra. Po roce 1989 se dočkal rehabilitace a vstoupil do nově vzniklé Konfederace politických vězňů, ve které působí dodnes.

Josef Hájek je stále velmi aktivní, nevěnuje se jen svým vnoučatům, ale také pracuje na částečný úvazek a rád cestuje.

  1. ŠTĚPÁNEK, Z. Utajené povstání. Praha 1993. s. 6.
  2. ŠTĚPÁNEK, Z. Utajené povstání. Praha 1993.
  3. Plzeňští pracující se vypořádávají s reakcí. Pravda. 5. června 1953, roč. 28, č. 45, s. 2.
  4. GAVLAS, A. Bděleji a ostražitěji odhalovat skrytou tvář třídního nepřítele. Rudé právo. 7. června 1953, roč. 33, č. 157, s. 1.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century