The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Hacker (* 1937)

• narozen 3. srpna 1937 v Praze

• otec František Hacker starší byl číšník, později ředitel Obecního domu

• ve květnu 1945 byl svědkem bojů Pražského povstání na Pankráci

• v letech 1952–1954 se učil na soustružníka v ČKD Vysočany

• patřil mezi „pásky“ a přátelil se s Vyšehradskými jezdci a partou Slepičárna

• v letech 1956–1958 absolvoval vojenskou službu

• od roku 1958 působil jako instruktor ve Svazarmu

• v roce 1963 stál u zrodu skupiny K.T.O. (Kamarádi táborových ohňů)

• od roku 1968 profesionálním hudebníkem

• od roku 1972 K.T.O. působili jako doprovodná kapela Waldemara Matušky

• v únoru 1977 účast na shromáždění v Divadle hudby, kde hudebníci podepisovali tzv. Antichartu

• emigrace Vlastislava Moravy (1981) a zejména Waldemara Matušky (1986) způsobily odsunutí K.T.O. z oficiálního hudebního výsluní

• v letech 1986–1989 se živil jako prodavač hudebních nástrojů

• od roku 1989 opět působil jako profesionální hudebník

Součástí českých kulturních dějin je tradice trampingu a velká obliba hudebního žánru country. V dobách komunistického režimu obojí poskytovalo možnost alespoň chvilkového útěku do svobodnějšího světa přírody, vlajících koňských hřív, tuláctví a snů o Divokém západu. Komunisté sice country hudbu nepodporovali, ale ani ji vysloveně nezakazovali, a v době normalizace byla součástí tehdejšího oficiálního showbyznysu. Na období největšího rozkvětu tohoto žánru u nás se podílel i hudebník František Hacker, kapelník skupiny K. T. O. 

Narodil se 3. srpna 1937 v Praze a své dětství prožil na Pankráci, v ulici Nad Jezerkou. Jeho otec František Hacker starší před válkou pracoval jako číšník v kavárně Union, matka Marie byla v domácnosti. 

Malý František měl k hudbě a veřejnému vystupování vztah od nejútlejšího dětství a jako dítě rád zpíval hostům v pankrácké hospodě, kterou provozovala jeho babička. Jeho první dětské vzpomínky sahají do dob okupace, kdy se sousedem poslouchali vysílání londýnského rozhlasu a ve škole museli při příchodu školního inspektora zvedat pravici v nacistickém pozdravu. 

Dramatický konec války

Ve dnech Květnového povstání roku 1945 byl malý František na Pankráci svědkem pouličních bojů. Účastnili se jich i vlasovci, kteří z balkónu v mezipatře jejich domu stříleli kulometem. Vzápětí po jejich odchodu ovšem do domu vnikli němečtí vojáci a všechny obyvatele vyhnali na ulici: „Ulice Nad Jezerkou tehdy končila v polích a za polem byla továrna Jawa. Hnali nás přes to pole na Zelenou lišku. Používali nás jako živý štít. Viděl jsem v oranici ležet mrtvoly. Maminka táhla kočárek s mou tehdy čtyřměsíční sestrou Janou. Tašku s jídlem, kterou nesla, jí ve zmatku někdo vytrhl z ruky, takže pro nás neměla jídlo a malé Janě musela dávat kořeněnou polévku. Na Zelené lišce byli obyvatelé celých bloků z Pankráce, které sem Němci nahnali. Oddělili muže a ženy. Zůstali jsme tam asi dva a půl dne, než Němci utekli směrem na Plzeň, k Američanům.“ Spolu s Hackerovými tyto útrapy prožívala i jejich babička, která u nich zrovna byla na návštěvě, a tak ji vyhnali spolu s nimi. Měla neobyčejné štěstí: všechny obyvatele domu, v němž provozovala svou pankráckou hospodu, totiž Němci mezitím postříleli. 

Rok po válce tehdy devítiletý František Hacker přihlížel veřejné popravě K. H. Franka. Děti podle jeho slov na popravu nesměly, s kamarádem se však přesto proplížili davem k šibenici u pankrácké věznice. „K. H. Frank mluvil německy, ale jeden pán, který stál vedle nás, to překládal. Říkal, že ,přijde čas, kdy vašimi hlavami vydláždíme Václavské náměstí’. Byl zpupný i před svou smrtí,“ říká František Hacker. 

Po válce začal František cvičit v Sokole a vstoupil také do oddílu mladších skautů. Hned o prázdninách roku 1945 se zúčastnil prvního skautského tábora na Prachaticku. Skauting a táboření měly blízko k rodinné tradici trampingu, který pěstoval Františkův otec i strýc: „Odmalička jsem s nimi jezdil do přírody a učil jsem se trampské písničky, které se doma běžně zpívaly.“

Život pražských pásků 

Rok 1948 v rodině rozdmýchal politické rozepře, které latentně doutnaly už předtím: zatímco Františkova matka věřila v Boha, otec byl už od dob první republiky přesvědčený komunista. Po válce pracoval jako číšník v Obecním domě, kde se později stal ředitelem. „Byl tak zapálený pro komunistickou myšlenku, že stranickým papalášům, kteří chodili do Obecního domu, zazlíval, že se navzájem zdraví ,rukulíbám’ a nikoli ,čest práci’,“ říká František Hacker.

On sám šel v roce 1952 do učení na soustružníka v ČKD ve Vysočanech. Tehdy patnáctiletý František měl od začátku problémy kvůli svému vzhledu: podle dobové módy nosil kalhoty „roury“, boty „maďary“ a speciální bundu s širokým límcem, který mu babička ušila podle střihu, jež jí sám vyrobil. Stříhat se nechal u holiče Emana Kodyma v Havelské ulici, který proslul dobovými účesy „na emana“ a „na havla“. „Mistrem jsem byl ohodnocen jako ,pásek’,“ konstatuje František Hacker. Pásek bylo dobové označení chuligána, mladíka, který se protiví ideálu mladého budovatele socialismu. „Na chodbě visela moje fotografie, jak nemá vypadat správný učeň. Navíc jsem nebyl členem ČSM, i proto jsem měl v učení špatné hodnocení. Měl jsem odpor k čemukoli organizovanému, toužil jsem po svobodě. Snil jsem o tom, že uteču do lesa.“ 

Jednoho dne mu mistr v ČKD řekl: „Dokud nebudeš slušně oblečený a ostříhaný, tak se sem nevracej.“ A František Hacker se podle svých slov do ČKD nevrátil další tři měsíce. Každý den si vzal doma svačinu, předstíral, že odchází do práce, ale místo toho trávil čas s vyšehradskou partou zvanou Slepičárna. Šlo o jednu z mnoha pražských part „pásků“, podobných, jako byli známí Vyšehradští jezdci. 

S dalšími přáteli se František scházel v potemnělých pasážích okolo Václavského náměstí a v tehdy zarostlé a neudržované Františkánské zahradě, nazývané Myšárna. Zde hráli na kytary a příležitostně prchali před policisty, kteří mladíky s přerostlými vlasy už tehdy odváděli k holiči a násilím nechávali stříhat. V tomto prostředí se pohybovala i tehdy dvacetiletá Eva Olmerová, která Františka a jeho přátele učila zpívat. Navštěvovali taneční zábavy v Národním domě na Vinohradech, v Radiopaláci nebo v nuselské sokolovně, které byly ovšem bedlivě sledovány pořadateli: jakmile se na parketu objevil náznak rock’n’rollových tanečních kroků, dotyčný provinilec byl vyveden. 

Františkovi se dlouho dařilo před rodiči tajit, že nechodí do práce. Pokaždé, když z ČKD přišel domů dopis, vytáhl ho ze schránky dřív, než si ho povšimli. Otec ho ale nakonec odhalil, přivedl ho zpět do práce a přinutil ho omluvit se mistrovi. Na podzim 1954 se František z nenáviděného ČKD přece jen dostal; otec mu sehnal místo aranžéra v Obecním a ve Slovanském domě, kde pracoval až do doby, než byl povolán na vojnu. 

Trampové nebyli organizovaní

V letech 1956–1958 byl František Hacker na vojně, kde mohl příležitostně pokračovat s koncertováním: během armádních vystoupení hrál publiku americké country písničky a tvrdil, že jde o „méně známou píseň od Jaroslava Ježka“ anebo že je složil sám. 

Díky tomu, že na vojně získal první výkonnostní třídu ve střelbě, mohl být po vojenské třídě zaměstnán ve Svazarmu jako instruktor biatlonu. Tento sport byl ovšem tenkrát považován za buržoazní, a tedy nevhodný, a tak se v zimě hovořilo o „sokolovském závodu“ a v létě o „dukelském závodu“ branné zdatnosti. 

V době padesátých let byl podle Františka Hackera tramping pro komunistický režim silně nežádoucí: „Trampové neměli žádné legitimace, neznali se ani pravými jmény, používali jenom přezdívky. To ten režim nechtěl. On chtěl, abychom všichni byli seřazení, organizovaní.“ V první polovině šedesátých let však docházelo k jistému uvolňování a spolu s tím vzrůstala i tolerance k trampské hudbě, která se postupně modernizovala do žánru country. Vznikaly nejslavnější československé country kapely, Greenhorns a Rangers. 

František Hacker se svými dvěma spoluhráči, banjistou Františkem Turkem a kytaristou Vladislavem Moravou, založili roku 1963 skupinu K.T.O. – Kamarádi táborových ohňů. Každý týden v té době koncertovali v restauraci Hajnovka ve Vinohradské ulici, na podzim 1963 poprvé vystoupili pod názvem K.T.O. v Lucerně. Jejich publikum se rekrutovalo ze všech vrstev společnosti, od vysokoškoláků až po dělníky. Podle slov Františka Hackera však na koncertech nedocházelo téměř k žádným střetům, protože trampové vyznávali podobné mravní zásady jako skauti. „Problémy vznikaly jedině tehdy, když přišel na koncert někdo, kdo tam nepatřil, a choval se jinak. Potom se ho ta trampská většina snažila vypudit.“ 

Postupné utahování šroubů 

Na srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 reagovali mnozí vyznavači trampské a country hudby tím, že si na protest nechali narůst plnovous, který prý neoholí, „dokud Rusáci neodjedou“. František Hacker vzpomíná na sérii protiruských koncertů i na to, že jejich základna, budova Hajnovky, kvůli střelbě u budovy rozhlasu vyhořela. 

„Byl jsem z toho na nervy,“ říká o okupaci. „Zákazy sice nepřišly okamžitě, ale všichni jsme tušili, že cenzura znovu postupně přijde.“ Utahování šroubů bylo pozvolné, ale nevyhnutelné. Podle slov Františka Hackera bývali členové kapely zváni k různým vysoko postaveným činitelům v televizi či rozhlasu, kde po nich žádali, aby donášeli na jiné hudebníky. Když odmítli, znamenalo to pro ně ne sice oficiální zákaz, ale upadnutí do nemilosti. Skupina K.T.O. podle Františka Hackera nesměla v první polovině 70. let vystupovat v televizi, v rozhlasu ani se objevovat v časopisech, což se dozvěděli jen náhodou, když bylo na poslední chvíli zrušeno jejich vystoupení v pořadu ostravské televize. 

Od roku 1972 vystupovali se zpěvákem Waldemarem Matuškou, což k jejich popularitě značně přispělo. Museli ale absolvovat přehrávky, povinné zkoušky, bez nichž nesměla žádná skupina vystupovat profesionálně ani amatérsky. „Na ty přehrávky jsem se já jako kapelník musel naučit zásady psaní not pro celý orchestr včetně dechových nástrojů, přestože jsme v kapele žádné neměli,“ vysvětluje František Hacker. Zkoušky měly také politickou část: „Předem jsme museli číst Rudé právo, protože u těch zkoušek se často řešily aktuální záležitosti. Já jsem vyfasoval otázku na Rudé Khmery, kteří tehdy vládli v Kambodži,“ dodává. Někteří spoluhráči z kapely podle něj chtěli zkoušky raději vzdát, aby nemuseli podstupovat ponižující rituál. Hovořili o tom, že se raději půjdou živit jako řidiči nákladních aut. František Hacker je ale přesvědčil, aby zůstali. Motivací podle něj byla obživa: „Když už jsme šli na tu volnou nohu, byla to naše existenční záležitost. Už jsme si ani nedovedli představit, že bychom dělali něco jiného.“ 

Nebylo to ovšem ani zdaleka naposled, co ho čekalo nedůstojné vyjednávání s politickými aparátčíky. Před každým koncertem bylo nutno schvalovat detailní scénář včetně textů, které se budou na pódiu říkat mezi písničkami. „Přišlo třeba udání, že Walda [Matuška] při koncertě zesměšňoval policajty. Ale on nic takového neřekl. On na jevišti řekl: ,Znáte ten vtip, jak ti, co chodí v zelených stejnokrojích… myslivci…’ Ale celý sál věděl, že mluví o policajtech. Pak přišlo udání a já jsem musel psát dopisy na ministerstvo kultury, na ministerstvo vnitra, na Pragokoncert, na ÚV partaje: ,Neřekl jsem, že policisté jsou volové.’ Větu od věty jsem musel popřít. To byla moje práce.“ 

Trampská svoboda, která Františka Hackera přivedla ke country hudbě, tak v soukolí normalizačního showbyznysu krůček po krůčku brala za své. 

Místo Waldy tam budeš sedět ty 

Koncem ledna a začátkem února 1977 se režim snažil donutit populární umělce, aby podepsali a veřejně podpořili tzv. Antichartu, text s názvem Provolání československých výborů uměleckých svazů, který měl být odpovědí režimu na prohlášení Charty 77. 

První shromáždění známých umělců se konalo 28. ledna 1977 v Národním divadle. Františka Hackera se týkalo to další, které bylo svoláno na 4. února do Divadla hudby. „V sedm ráno mi zavolali z ředitelství Pragokoncertu, že v osm ráno musím být u ředitele. Seděl tam Ladislav Štaidl, Karel Vágner, Hana Zagorová, Helena Vondráčková…“ Dostal za úkol zajistit, aby na plánovaném shromáždění osobností pop-music v Divadle hudby byl také Waldemar Matuška. Ten ale v té době koncertoval v západním Německu. František Hacker se s ním telefonicky spojil a Waldemar Matuška ho požádal, aby předstíral, že se mu nepodařilo ho sehnat.

„Tak budeš místo Waldy sedět za předsednickým stolem ty,“ konstatoval ředitel Pragokoncertu. František Hacker se tak dostal do nezáviděníhodné situace. Nejenže se musel onoho shromáždění zúčastnit, navíc musel sedět na viditelném místě a dostal za úkol dávat ostatním umělcům k podpisu prezenční listiny. Eva Pilarová tam přečetla prohlášení vyjadřující loajalitu ke komunistickému režimu. František Hacker uvádí, že umělci v Divadle hudby „nevěděli, proč tam sedí“, „nikdo nevěděl, co tam kdo bude říkat“. Pravdou ale je, že setkání se konalo týden po obdobném mítinku v Národním divadle, takže umělci si museli být velmi dobře vědomi, o co jde. Ostatně i Matuškova neochota se zúčastnit je známkou toho, že hudebníci měli povědomí o tom, proč se toto setkání koná. 

Zasloužilý umělec za vyšší sazbu

Spolupráce umělců s komunistickým režimem měla vliv i na jejich finanční ohodnocení. Hudebníci v té době byli placeni podle svého tabulkového zařazení: řadový hudebník v kapele bral do 300 korun za koncert, zpěvák sólista do 600 korun, kapelník 800 korun. Vznikala tedy paradoxní situace, že František Hacker jako kapelník pobíral za jeden koncert víc než tehdejší hvězda Waldemar Matuška. Existovala ale výjimka: vyšší honoráře dostávali nositelé titulu zasloužilý umělec, případně národní umělec. Waldemar Matuška podle slov Františka Hackera o titul zasloužilého umělce také usiloval, měl dobré kontakty s Miroslavem Müllerem, který měl kulturu „na starosti“ na ÚV KSČ. Napoprvé si to „pokazil“, když v opilosti Müllerovi řekl svůj skutečný názor na jeho literární tvorbu (Miroslav Müller pod pseudonymem Miroslav Kapek publikoval humoristické romány). V roce 1980 ale titul zasloužilého umělce získal, když byl ochoten po boku dalších populárních zpěváků zazpívat Müllerovi na večírku Pragokoncertu. Podle Františka Hackera tam Matuška tehdy provokoval lidovou písní s textem: „Panskej pacholku, půjč mi pistolku, já si dám jednu ranku…“ Miroslav Müller prý reagoval: „Ty rošťáku… Ale já ti toho zasloužilýho stejně dám.“ 

Oficiální zákaz jsme nedostali, ale nikdo nás nezval 

Vladislav Morava, jeden ze zakládajících členů K.T.O., v roce 1981 emigroval. V té době už sice nebyl členem kapely, opustil ji asi rok předtím, ale pro K.T.O. to přesto mělo poměrně vážné následky. V médiích se totiž nesmělo objevit nic, co by emigranta připomínalo. František Hacker uvádí, že on sám o emigraci nikdy neuvažoval: „Měl jsem tady spoustu kamarádů a život venku jsem si neuměl představit.“

Skupina K.T.O. měla nicméně poměrně privilegované postavení v tom, že mohla vyjíždět na koncerty do zahraničí, včetně Spojených států. Velký úspěch slavili na festivalu v Nashvillu, kde country, zpívaná ve slovanském jazyce ze země za železnou oponou, působila jako zjevení. Doma v Československu ale podle Františka Hackera měla problémy jak skupina K.T.O., tak Waldemar Matuška jako zpěvák. Matuškovy desky se podle Supraphonu špatně prodávaly, ve skutečnosti však byl problém v záměrně nedostatečném zásobování prodejen: „V prodejnách Supraphonu nám prodavačky řekly: ,Pane Matuško, já dostanu tři vaše desky. Jednu si nechám, jednu si vezme moje sestra a jednu kamarádka. Víc jich nedostanu.’“

Waldemar Matuška se svou ženou, zpěvačkou Olgou Blechovou, emigroval do USA v roce 1986. Když o tom telefonem informovali Františka Hackera, vypravil se do jejich domu, kde naložil mixážní pult a hudební aparaturu; věděl, že jinak by tyto věci jako majetek emigrantů propadly státu. V následujících dnech ho čekal šestihodinový výslech Státní bezpečností v Bartolomějské. 

Vzhledem k tomu, že Waldemar Matuška neemigroval během zájezdu kapely, ale na soukromé dovolené, nebyla skupina K.T.O. oficiálně zakázána. Nicméně její činnost v důsledku jeho emigrace skomírala. „Žádný oficiální zákaz jsme nedostali, ale nikdo nás nikam nezval. Na uživení to nebylo,“ konstatuje František Hacker. On sám šel pracovat jako prodavač do prodejny hudebních nástrojů na Václavském náměstí. Paradoxně však skupina i po Matuškově emigraci mohla vyjíždět na Západ a občas koncertovala v Nizozemí, ve Švýcarsku nebo v Rakousku. 

V listopadu 1989 František Hacker bydlel v Jungmannově ulici, a tak se jeho byt stal místem setkávání umělců demonstrujících na Václavském náměstí. Po roce 1989 začalo K.T.O. v Československu znovu koncertovat. Přestože vztahy s Waldemarem Matuškou byly zpočátku chladné – hudebníci z K.T.O. mu těžko odpouštěli následky, které pro ně měla jeho emigrace – nakonec i s ním uspořádali společné turné. 

Trampské hudbě, se kterou jeho hudební kariéra začala, se František Hacker věnuje doposud.