Ing. Dalibor Gut

* 1950

  • „No a pořád jsem toužil po dobrým foťáku. A když byla okupace, tak táta se bál o peníze, jestli bude měnová reforma, nebo co bude, tak svolil, že mně koupí foťák. A tenkrát asi jedna z nejlepších byla Exakta, tak jsme ji šli koupit. Z tunelu do Revoluční, tam byl velmi solidní, nějakej fotografickej krám. No a fakt nevím, ale bylo to asi pár dnů po okupaci, když jsem přijel z toho Mělníka. Tak jsme šli přes… tam jsme zaparkovali někde, to už nevím přesně kde, a šli jsme do tý Revoluční, no a najednou se ozvala střelba a tam kulky odprejskávaly z těch průčelí domů prostě omítku a já jsem s tátou… protože bylo prostě vidět, že byl taky na vojně a já ještě ne, tak jsme tam někde zalehli za ty živý ploty, počkali jsme, až to skončí, a pak jsme se oprášili a šli jsme koupit foťák.“

  • „Najednou jsme se ráno probudili a hlásili to v rádiu, takže celý dopoledne se mi chtělo zvracet, už ani nevím, jestli jsme šli do školy, nebo nešli, ale byl to asi hroznej zážitek, protože tím, jak já jsem pocházel jakoby z dělnickýho prostředí, tak normální rodina, žádní disidenti, a teď to do nás v tý národní škole hustili, tak jsem tomu relativně věřil a vím, že vždycky…to mám taky úžasnou vzpomínku, když jsem od kamarádů přinesl něco, co bylo proti... protirežimní, tak táta vždycky mlčel, nechtěl mi dělat ze života… nebo to nějak obešel, že na to musím přijít sám. Tak tím osmašedesátým, tím jedenadvacátým srpnem, mi to… protože předtím jsme spíš blbli, motali jsme se po parku, po městě a tak dále, a teď to člověku všechno došlo. No a byl to hroznej zážitek pro mě. Nás nepustili vůbec do Prahy, protože všichni jsme chtěli do Prahy, tak to samozřejmě vychovatelé a kantoři pochopili, že nesmíme, že vůbec, a tak jsme tam byli snad... pár dnů jsme tam byli, a pak jsme teprve mohli zajet domů, za rodiči.“

  • „Ten režim, i když jsem ho opravdu nenáviděl, protože my jsme do těch Českých Velenic zase jezdili na Vánoce a zase na prázdniny a v podstatě ta pekárna byla poslední dům před drátama. Takže my jsme vlastně viděli do toho Gmündu, do Rakouska, ale když jsme se vzdálili na tu stranu do Rakouska, sto metrů nebo padesát, tak už tam byli pomalu vojáci, kteří tam měli ty strážní věže, a mám takovou vzpomínku, že asi z první republiky, po válce by to někdo nevybudoval, bylo koupaliště, který bylo kousek za Velenicemi, který bylo napájeno z Lužnice. A aby tam ty lidi směli, tak ráno otevřeli, vždycky když bylo pěkně, takový ty vrata drátěný, jedny, dvoje, nevím už přesně, a celý to koupaliště bylo obehnaný, já nevím, jestli pětimetrovým plotem, takže nás tam pustili přes ty dráty a my jsme se tam samozřejmě koupali a koukali na holky, tenkrát jako už puberťáci. No a jednou se stalo, že tam našli nějaký šaty, jako opuštěný, tak nás nekompromisně vojáci vyhnali z toho koupaliště, protože si mysleli, že tam někdo přelezl ty dráty, nebo co já vím. A nás prostě vyhnali a začala tam prohlídka a tak dále. Tam to bylo takový velmi smutný, protože se vlastně mohlo akorát na jednu stranu. Strejda měl včely kousek, směrem na Nový Hrady, asi deset kilometrů od Českých Velenic, a takže když jsme tam jeli, tak zase kontrola… oni je tedy znali, tak je ty vojáci už pouštěli, ale tam měli takový napůl zemljanky, takže se tam najednou vynořil vedle silnice voják, kterej vás zastavil a kontroloval. A když jsme jeli do těch Velenic, tak jsme se museli prokázat, kam jedeme a tak dále, že jo, na ty Vánoce nebo kdykoli, a byl to tedy bohem zapomenutý kraj.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 04.09.2020

    (audio)
    duration: 01:26:12
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

21. srpen 1968 byl pro mě zvrat, tehdy mi všechno došlo

Dalibor Gut
Dalibor Gut
photo: archiv pamětníka

Dalibor Gut se narodil 9. dubna 1950 v Praze-Vokovicích. Prožil idylické dětství, kdy se mu jako jedináčkovi dostávalo od rodičů mnoho pozornosti. Díky nim od útlého dětství získával kladný vztah k přírodě, což později rozhodlo i o jeho profesním směřování. Vystudoval Střední zahradnickou školu v Mělníku a poté Vysokou školu zemědělskou v Praze. Jako osmnáctiletý zažil obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy a události s tím spojené mu přinesly rozčarování a změnu postoje vůči do té doby respektovanému socialistickému zřízení. V lednu 1969 se zúčastnil pohřbu Jana Palacha, který zaznamenal na dosud nikdy nepublikovaných fotografiích. Smuteční obřad i dění na Staroměstském náměstí fotil ukrytý na lešení kostela sv. Mikuláše. Vysokou školu studoval již v době normalizace. Únik z neutěšené reality hledal ve sportu a opět v přírodě. Kromě závodního plavání se začal věnovat také horolezectví. Po studiích nastoupil coby ovocnář do jednotného zemědělského družstva. Krátce po sametové revoluci začal podnikat a přes složité začátky se mu podařilo vybudovat vlastní firmu zabývající se návrhy a realizací zahrad. Ve volném čase cestuje, věnuje se vysokohorské turistice a fotografuje. Je ženatý, má tři děti.