RNDr., CSc. Jiří Grygar

* 1936

  • "Nejprve to vypadalo, že to potlačí. Pak to najednou zkolabovalo a já nedokážu definovat, co byla ta příčina. Protože oni pořád měli všecku moc a uplatňovali ji, mlátili kluky a holky a chovali se prasácky. A najednou to zkolabovalo. Přišel jsem na to tak, že na Vyšehradě je kapitula, tam byl večírek. Šel jsem tam kolem kongresového centra. Tam všude stály autobusy z celé republiky až po východní Slovensko a v té budově se svítilo. Pochopil jsem, že tam komunisti jednají o tom, co budou dělat dál. Když jsem šel zpátky, tak už tam ta auta nebyla. Pak jsem se dozvěděl, ze ta auta už byla pryč, protože je uklízečky vyhodily. Z toho jsem vyvodil, ze je konec komunismu. Uklízečky řekly: 'Je deset večer, táhněte!' Táhli."

  • "Všichni jsme poslouchali rozhlas. Táta s mámou poslouchali Londýn každý večer. Já jsem věděl, že poslouchají něco jiného, než co přes den bylo běžně v rádiu. Moje sestra byla mladší, spali jsme v dětském pokoji. Měli jsme pootevřené dveře, aby když sestřička zaplakala, maminka nebo táta věděli, že se mají jít podívat. Večer poslouchali večerní relaci, to trvalo hodinu. Poslouchali Londýn. Museli to poslouchat opatrně, aby to nebylo slyšet. Zabalili rádio do peřiny a vlezli pod peřinu. Jenomže tehdy jsem měl velmi tenké uši, tak jsem to slyšel. Velmi mě to zaujalo, že je to česky a že se dozvídám věci, které v normálním rozhlase přes den nešly. Měl jsem zvyk, že když máma vařila oběd, tak jsem vlezl pod stůl a hrál si s kovovým nádobím a tloukl do něj. Rytmicky. A najednou říkám: 'Pampampampam, posloucháte večerní vysílání britského rozhlasu v české řeči.' Máma se vyděsila. Nevěděla, že umím číst. Ona byla učitelka. Měla zásadu, že děti se nemají učit před školou, protože pak budou ve škole zlobit. Mě to hrozně štvalo. Já jsem chtěl číst a jak jsem zjistil, že jsou nějaká písmenka, tak to bylo pro mě velice důležité. No a tak jsem se to naučil tím způsobem, že Brno má zvláštní věc – v Brně je na každém domě kromě čísla domu i název ulice. To není v žádném jiném městě. Tak jsem se naučil, to mi dovolili, adresu, kde bydlím – Venhudova 17, abych se neztratil. Tak jsem pochopil, že ta písmena jsou fonetická, tak jsem se naučil tato písmenka. Pak jsem byl takový lišák, že když jsme chodili v neděli odpoledne na procházky po různých ulicích, ptal jsem se, po které ulici zrovna jdeme, pak jsem se podíval na ceduli, jak se to píše. Asi za šest týdnů jsem uměl číst. Lidové noviny vydávaly v neděli dvojstránku pro děti. Když jsem byl hodný, tak mi ji tatínek přečetl. Když jsem zlobil, tak byl šmitec. To jsem potřeboval obejít. Tak jsem se naučil číst. Nechal jsem si to pro sebe, až tedy tehdy, když jsem řekl tu větu mamince: 'Posloucháte vysílání rozhlasu...' Maminka mi řekla: 'To nesmíš nikde říkat, Jiříčku.' A já říkám: 'Já vím, na rozhlase bylo na ceduli napsáno »Pamatuj, poslech zahraničního rozhlasu se trestá káznicí, nebo i smrtí«, tak to vím, že se to nemá nikde říkat.' Pak už mi tedy rodiče dovolili, že jsem mohl s nimi chodit pod tu peřinu a poslouchal jsem s nimi Londýn."

  • "Němci šli hlavně po tátovi, ten chodil v československé celnické uniformě, ta se dost podobala vojenské uniformě armády. Takže na ten jeho stejnokroj byli úplně říční. Proto jsme museli utéct, protože oni by nás opravdu byli bývali zabili. Stříleli po něm."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 13.01.2023

    (audio)
    duration: 02:54:57
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Ionosféra se pohybuje, tak jsem věděl, jak poslouchat Svobodnou Evropu

Maturant Jiří Grygar, 1953
Maturant Jiří Grygar, 1953
photo: archiv pamětníka

Jiří Grygar se narodil 15. února 1936 na celnici v německém Heinersdorfu, dnešní polské Dziewiętlice, Josefu Grygarovi a Hedvice, rozené Stojanové. Na konci 30. let byla situace v pohraničí natolik vyhrocená, že musel otec i s rodinou své pracoviště opustit a uprchnout do Opavy. Tam opět získal práci celního úředníka. Po zabrání pohraničí Němci v roce 1938 rodina utíkala znovu, tentokrát do Ostravy, kde se stal otec šéfem ostravského nádraží. Na začátku roku 1939 se Jiřímu Grygarovi narodila sestra. V březnu 1939 byl Jiří Grygar svědkem invaze již den předem, tedy 14. března. Za války se opět z pracovních důvodů přestěhovali do Brna, kde Jiří Grygar zažil bombardování, osvobození i odsun Němců. Po válce byl otec pracovně přemístěn zpět do Opavy. Město bylo natolik zničeno bombardováním, že zbytek rodiny přijel až v září 1945. Ke své budoucí profesi tíhnul Jiří Grygar již od osmi let. Po gymnáziu šel studovat na Masarykovu univerzitu v Brně matematiku a fyziku a následně do Prahy astronomii. Po studiu začal pracovat v největší československé hvězdárně v Ondřejově. V roce 1963 se oženil a s manželkou postupně vychovávali tři děti. V roce 1968 vycestoval na roční stáž do Kanady, díky čemuž se vyhnul normalizačním prověrkám. Po politickém tlaku vedení hvězdárny změnil zaměstnání a začal pracovat v Řeži, v oddělení nízkoteplotní fyziky. Od roku 1980 působí ve Fyzikálním ústavu Československé akademie věd (od roku 1993 Akademie věd České republiky). Nikdy nevstoupil do komunistické strany. V roce 1989 se zúčastnil několika demonstrací. V roce 1994 se stal zakládajícím členem Učené společnosti České republiky. Je členem Českého klubu skeptiků. Patří mezi nejvýznamnější popularizátory vědy. V době natáčení v roce 2023 žil v Praze.