Růžena Grubrová

„Osvobodili nás tu Američané. Jejich velitelem byl nějaký pan Myslivec, jehož matka pocházela z Klatov. Sedávali tady v jídelně, maminka jim vařila českou kuchyni a oni byli celí šťastní. Vozili nám za to proviant, třeba ty jejich výborné konzervy. Strašně neradi se s námi loučili. A pan Myslivec si s sebou chtěl vzít moji čtyřletou sestru. Byl bezdětný, tak chtěl, aby mu ji naši dali. Ona ale byla tátův miláček, čili z toho nebylo nic.“

„Manžel byl hajným. A někdy v roce 1988 nebo 87, ještě za totality, byla kůrovcová kalamita. Pomáhali jsme jim zpracovávat to dřevo. Před odvozem se nejdříve muselo stříkat. Nebyla tam ale voda, museli jsme pro ni za dráty. Ti pohraničníci šli s námi a my nesměli promluvit ani slovo. Nabrali jsme vodu a šli zpátky. To byl strašný pocit, když jste viděl ty dráty, ty vojáky… Hrozné.“

„Tady se hodně převádělo. Přivezli ty lidi třeba z Prahy na Zadov a někdo je potom převedl. Pak to ale odnesli všichni. Mysleli si, že můj otec převáděl také, když jezdil v lese s koňmi. Neustále za ním chodili. Že určitě někoho převedl, že je určitě v něčem namočený… On nebyl. Jednou ho ale stejně odvezli do Vimperka. Tam ho den vyslýchali a potom poslali pěšky zpátky domů. Přišel úplně vyčerpaný, s posledními zbytky sil. Další byli na Kvildě. Ti ho také denně v tom lese hlídali.“

„Ještě za komunistů jednou tady do hotelu Olympie přijeli nějací východní i západní Němci. Vyměnili si auta i papíry a ti východní přejeli s tím západním autem do Bavorska. Vždy, když měli přijet západní Němci, tak vás prověřovali, museli jsme je hned hlásit a hned to muselo jít na pasovku. Tady (v našem penzionu) už jsme tehdy také pronajímali ubytování. Jednou přijeli východní Němci, ale byl mezi nimi i jeden zápaďák. Jenže to jsem nevěděla. Já měla prostě objednávku na východní Němce. Ještě ani nedorazili, a už jsem tu měla fízly z Prachatic. Jak prý je to možné? Řekla jsem jim, že o žádném západním Němci nic nevím. Nakonec se objevili a shodou okolností ten západní byl z nějakého výzkumného ústavu atomové energie. Tak jsem tu ty fízly měla snad třikrát denně. Nebo třeba přijeli západní Němci na hotel a přivezli si s sebou slečnu, Češku. Na pokojích byly namontované štěnice. A ti fízlové seděli ve výčepu, chlastali a poslouchali, co tam ti dva dělají. To bylo úplně zoufalé. Pamatuji, že ten jeden fízl se tam jednou tak zmrskal, že zůstal ležet pod stolem.“