Růžena Grubrová

* 1934  

  • „Tady se hodně převádělo. Přivezli ty lidi třeba z Prahy na Zadov a někdo je potom převedl. Pak to ale odnesli všichni. Mysleli si, že můj otec převáděl také, když jezdil v lese s koňmi. Neustále za ním chodili. Že určitě někoho převedl, že je určitě v něčem namočený… On nebyl. Jednou ho ale stejně odvezli do Vimperka. Tam ho den vyslýchali a potom poslali pěšky zpátky domů. Přišel úplně vyčerpaný, s posledními zbytky sil. Další byli na Kvildě. Ti ho také denně v tom lese hlídali.“

  • „Ještě za komunistů jednou tady do hotelu Olympie přijeli nějací východní i západní Němci. Vyměnili si auta i papíry a ti východní přejeli s tím západním autem do Bavorska. Vždy, když měli přijet západní Němci, tak vás prověřovali, museli jsme je hned hlásit a hned to muselo jít na pasovku. Tady (v našem penzionu) už jsme tehdy také pronajímali ubytování. Jednou přijeli východní Němci, ale byl mezi nimi i jeden zápaďák. Jenže to jsem nevěděla. Já měla prostě objednávku na východní Němce. Ještě ani nedorazili, a už jsem tu měla fízly z Prachatic. Jak prý je to možné? Řekla jsem jim, že o žádném západním Němci nic nevím. Nakonec se objevili a shodou okolností ten západní byl z nějakého výzkumného ústavu atomové energie. Tak jsem tu ty fízly měla snad třikrát denně. Nebo třeba přijeli západní Němci na hotel a přivezli si s sebou slečnu, Češku. Na pokojích byly namontované štěnice. A ti fízlové seděli ve výčepu, chlastali a poslouchali, co tam ti dva dělají. To bylo úplně zoufalé. Pamatuji, že ten jeden fízl se tam jednou tak zmrskal, že zůstal ležet pod stolem.“

  • „Jednou můj otec a dva strejdové zabili nějaké dobytče. A kůži zakopali v lese. Viděl to ale listonoš, který sem chodil, a udal je. Tady u meteorologické stanice bylo velké rašeliniště a my jsme tam chodili z té rašeliny dělat takzvané borky, kterými jsme potom topili. Tenkrát jsme tam právě pro ně s kravami jeli. A tam ho zatkli a odvedli na četnickou stanici na Stachy. Bylo to 1. listopadu 1942. Sestře byl právě rok, mně bylo tehdy osm. Ráno ho pak přivezli (domů), aby se převlékl. Byl zbitý, samá modřina, že jsme ho nepoznávaly. Dostal tehdy čtrnáct měsíců. Jeden strejda byl osvobozený, druhý ale dostal dva roky káznice. Časem ho převezli někam do Německa a tam zemřel.“

  • „Osvobodili nás tu Američané. Jejich velitelem byl nějaký pan Myslivec, jehož matka pocházela z Klatov. Sedávali tady v jídelně, maminka jim vařila českou kuchyni a oni byli celí šťastní. Vozili nám za to proviant, třeba ty jejich výborné konzervy. Strašně neradi se s námi loučili. A pan Myslivec si s sebou chtěl vzít moji čtyřletou sestru. Byl bezdětný, tak chtěl, aby mu ji naši dali. Ona ale byla tátův miláček, čili z toho nebylo nic.“

  • „Manžel byl hajným. A někdy v roce 1988 nebo 87, ještě za totality, byla kůrovcová kalamita. Pomáhali jsme jim zpracovávat to dřevo. Před odvozem se nejdříve muselo stříkat. Nebyla tam ale voda, museli jsme pro ni za dráty. Ti pohraničníci šli s námi a my nesměli promluvit ani slovo. Nabrali jsme vodu a šli zpátky. To byl strašný pocit, když jste viděl ty dráty, ty vojáky… Hrozné.“

  • Full recordings
  • 1

    Churáňov, 05.08.2013

    (audio)
    duration: 01:00:29
Full recordings are available only for logged users.

Byl to hrozný pocit vidět v lese ty dráty a vojáky

PN_Grubrova_dobove.jpg (historic)
Růžena Grubrová
photo: archiv Růženy Grubrové, Jan Kotrbáček

Růžena Grubrová se narodila 1. září 1934 v osadě Churáňov na Šumavě. Její rodiče, manželé Pešlovi, tu vlastnili zájezdní hostinec. Za války byl otec a dva strýcové zatčeni kvůli porušení hospodářských nařízení a otce odsoudili na 14 měsíců. V roce 1944 úřady v hostinci ubytovaly „národní hosty” - německé rodiny. V květnu 1945 se penzion stal ubytovnou pro jednotku amerických vojáků. Po únoru 1948 Pešlovi ztratili možnost podnikat, ale v domě žili dál. Po uzavření hranic se rodinný penzion ocitl v zakázaném hraničním pásmu. Tlaku na vstup do JZD Pešlovi odolali. Růžena Grubrová ale nesměla studovat a otec i matka pracovali jako lesní dělníci. Pohraniční stráž otce podezřívala z převaděčství a nepřetržitě ho sledovala. Pamětnice se vyučila jako prodavačka v podniku Pramen. V roce 1953 se vdala a narodil se jí syn. V druhé polovině 50. let rodinný podnik postupně obnovovala a začala opět ubytovávat. Současně pracovala jako recepční v nedalekém hotelu. Po roce 1989 se penzion naplno vrátil k původnímu účelu.