Bedřich Gregorini

* 1939

  • „Když bombardovali Drážďany naši přátelé z Ameriky, tak my jsme tu zář a ty rány slyšeli přes kopečky až do Lovosic. Druhý den dopoledne jsme byli u matky v krejčovském salonu u nádraží a dopoledne přijel první vlak z Drážďan. Do salonu přišel pán, byl celý umouněný, v ruce držel háčkovanou dečku, co se dávala na stůl. Chtěl trochu vody. Řekl, že ta dečka je to jediné, co mu zůstalo z jeho domu a z jeho rodiny. To je jeden ze zážitků z té války.“

  • „My jsme neuměli česky a matka nám řekla, že když promluvíme, tak že nás zabijí. Měla po manželovi pas Argentiny, takže na ni nemohli. Ale protože jsme byli, jak na těch fotkách vypadáme, dva úplně stejní kluci, rozeznala nás jen matka. Byli jsme tak vychovaní, že když nám řekla, abychom mlčeli, tak jsme mlčeli. Ale je to obraz, který do smrti nemohu zapomenout, co to bylo za hrůzu a co to muselo být za hrůzu pro tu matku. Protože věděla, že kdybychom otevřeli pusu, tak půjdeme k zemi všichni tři. Matka neuměla česky, uměla německy a španělsky z té Argentiny.“

  • „Takže 31. července jsme jeli do Ústí navštívit toho notáře. Ten dlouho nešel, tak jsme šli s matkou zpátky na nádraží a na ulici ležel mrtvý muž, za kterým jsme jeli. To už byla situace, kdy v Krásném Březně vybouchla ta munička a čeští vlastenci byli přesvědčeni o tom, že to udělali Němci. Takže chytali na ulici a všude německé občany, bylo to jednoduché, protože Němci museli nosit bílou pásku. Měli dlouhé klacky prošpikované dlouhými hřebíky, a když chytli Němce, tak ho obestoupili a utloukli ho k smrti. To jsme viděli. Šli jsme na to nádraží, které bylo vybombardované, takže jsme viděli na střekovský most. A tak jsme viděli, jak letí do Labe kočárek, my mysleli, že s dítětem, a za ním letěla matka. Pak jsme se dočetli, že kočárek šel zvlášť a pak matka s dítětem, ale že měla štěstí, že ji vylovili nějací Holanďané, kteří tam kotvili s lodí. Řada Němců ale takové štěstí neměla, vyplavali až v Drážďanech.“

  • Full recordings
  • 1

    Ústí nad Labem, 01.03.2023

    (audio)
    duration: 01:52:23
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

V Ústí bouchl muničák. Jako dítě viděl, jak Češi vraždí z pomsty Němce

Bedřich Gregorini, maturitní foto, rok 1958
Bedřich Gregorini, maturitní foto, rok 1958
photo: pamětník

Bratři Jindřich a Bedřich Gregorini se narodili v roce 1939 v Lovosicích své matce Elisabeth Gregorini. Matka pocházela z Lovosic, tedy ze Sudet. Vzala si ještě před narozením dvojčat Argentince, se kterým odjela na počátku třicátých let do jižní Ameriky. Tam se manželům narodila dcera. Dvojčata odjela porodit později do Lovosic kvůli své matce. Během války ani po jejím skončení se rodině nepodařilo odcestovat zpět do Argentiny. Bedřich Gregorini byl svědkem osvobození Rudou armádou i masakru Němců v Ústí nad Labem po skončení války. Vystudoval v Teplicích střední průmyslovou školu. Celý život se pak věnoval divadlu, konkrétně jevištní technice, byl osvětlovačem a později byl ve vedení několika pražských divadel. V roce 1975 vstoupil do komunistické strany. Pro Státní bezpečnost byl atraktivní svými kontakty v západní Evropě, kam pracovně často cestoval. Státní bezpečnost vedla na pamětníka spis s názvem Gregor. Bedřich Gregorini odmítá, že by vědomě někomu ublížil a že by předával nějaké informace. Po roce 1989 řídil rekonstrukci velkých pražských divadel. V roce 2023 žil v Kytíně, kde v důchodovém věku vedl dětský sbor, ochotnické divadlo a hrál v kostele na varhany. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Teplice a Ústeckého kraje.