Zuzana Glückseligová

* 1947

  • „Máma neuměla česky, takže máma byla doma. A já si pamatuju třeba, jak naše máma, jednou jsme seděli a na těch Vinohradech, to byl moderní barák. Čili já nikdy jsem nezažila, že by netekla teplá voda, že bychom neměli telefon, to v té době ale byl maximální přepych. To ty ostatní děti vůbec neznaly. Že bych se denně nesprchovala, nekoupala nebo že bych neměla… to byly naprosté pro mě samozřejmosti. Ale zase tam, když vypnuli třeba topení, což se tam stávalo pořád, to byla kotelna na koks a oni neměli koks, a pak jste si tam neměl čím zatopit. V tom bytě prostě byla zima. A máma nám vždycky říkala: ‚Děti, my jsme chudí.' Říkala nám to jako děsné dobrodružství. Pro ni to bylo hrozné dobrodružství, že ona je teď teda chudá.“

  • „Já jako malé dítě, když jsem chodila do synagogy, s mámou na ty vysoké svátky, tak ony si tam chodily pokecat, do té synagogy. Ty ženské seděly nahoře, tam si popovídaly, měla tam spoustu kamarádek, přátel. A když byl maskir, což je modlitba za mrtvé, tak tam děti nemají být. U toho nemají být děti. Dneska se to vůbec nedodržuje. Ale tenkrát se to ještě dodržovalo, a tak byla tam taková malá místnůstka a tam se všechny ty děti nacpaly. A tam jsme si hráli a rvali jsme se tam a bylo to super. A byl tam jenom jeden dřevěný houpací kůň, tak o toho jsme se vždycky rvali, to si pamatuju.“

  • „V ostravském vězení ale byl nějaký jeho bývalý dělník, který pracoval u něj v továrně. Protože můj táta měl vždycky sociální cítění a už tenkrát zařizoval těm dělníkům, aby měli byty a aby měli co jíst. On se opravdu vždycky celý život staral o ostatní lidi. Tak tenhleten člověk mu otevřel okno na záchodě a řekl, ať uteče hned a ať už o něm neslyší. Že on, kdyby ho chytli, tak s ním nemá nic společného. Můj táta utekl a přeběhl teda hned hranice do Polska. A v tom Polsku se na něj nabalilo asi čtyřicet nebo padesát lidí, kteří utíkali taky. Takže on říkal, že přešli vlastně celé Polsko. On mi vždycky říkal, že byl v černém obleku, bílé košili a v černých polobotkách – tak, jak byl zvyklý chodit do svojí továrny. Takže takhle on vlastně utekl, že pracovali na polích, že pracovali u různých zemědělců, aby si vydělali na chleba. Takže říkal, že vlastně do toho Ruska přišel v cárech jenom. A tam je hned zavřeli.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 17.03.2025

    (audio)
    duration: 01:38:30
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 02.09.2025

    (audio)
    duration: 01:38:13
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

V šesti letech zjistili, že nemám osmnáct kilo, a do školy mě nevzali

Zuzana Glückseligová v roce 2025
Zuzana Glückseligová v roce 2025
photo: Post Bellum

Zuzana Glückseligová se narodila v Jihlavě 3. února 1947. Oba její rodiče byli židovského původu, setkali se za druhé světové války v Haifě v tehdejší Palestině. Otec Arnošt Hausner pocházel z Ostravska a měl dalších šest sourozenců, jen čtyři přežili válku. Sestra a jeden bratr zahynuli v Osvětimi, druhý bratr padl v bojích u Dukly. Další sestra zemřela v 50. letech v Izraeli na následky pokusů nacistického doktora Mengeleho. V plynové komoře skončil i život otcovy první manželky Heidi a dcery Haničky. On sám uprchl přes Polsko do Sovětského svazu, později odešel s generálem Karlem Klapálkem do Afriky ke spojeneckým armádním silám a po jeho boku bojoval u Tobruku. Následně se s britskou armádou dostal na Střední východ a do Palestiny. Rodina matky Elsy rozené Müllerové pocházela z Klagenfurtu v Rakousku. Před válkou se prarodiče Müllerovi vrátili do Československa, babička po smrti dědečka zahynula v některém z koncentračních táborů. Matka pamětnice, Elsa Müllerová, a její o 12 let mladší bratr František se po strastiplné cestě a ztroskotání lodi dostali do Haify. Tam František zemřel na tyfus a Elsa se potkala s Arnoštem Hausnerem, budoucím otcem pamětnice. Roku 1947 se krátce před narozením malé Zuzany vrátili do Československa. Usadili se v Praze na Vinohradech, tatínek pracoval v podniku zahraničního obchodu Koospol, maminka byla v domácnosti. Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 otce vyhodili z práce a v 50. letech žil ve strachu ze zatčení, protože probíhaly vykonstruované procesy. Antisemitismus zažila i Zuzana Glückseligová. Navzdory okolnostem měla hezké dětství a od školních let si uvědomovala a přijímala svůj židovský původ jako samozřejmou věc, i díky pravidelným návštěvám synagogy v Jeruzalémské ulici. Do školy šla spolu s bratrem, který byl o rok mladší, v roce 1954. Maminka s nimi hovořila převážně německy a anglicky. Po ukončení docházky nedostala doporučení na gymnázium (tehdy jedenáctiletku), ale přijali ji na střední odbornou zdravotní školu. Bratr Petr vystudoval gymnázium a lékařskou fakultu, stal se uznávaným onkologem. Zuzana Glückseligová po maturitě v roce 1967 pracovala v Thomayerově nemocnici v Praze-Krči, roku 1968 se vdala a narodila se jí dcera Andrea s mentálním postižením. Během okupace v srpnu 1968 nevyužili nabídku odjet za tetou do Londýna. Od poloviny 70. let 13 let pracovala na 1. stomatologické klinice v Kateřinské ulici, poté v privátní stomatochirurgické praxi, kde setrvala až do důchodu. S manželem Alexandrem Glückseligem vychovali ještě dceru Barboru. Do komunistické strany nikdy nevstoupila, pád totalitního režimu uvítala s nadšením. Krátce před sametovou revolucí odešel na stáž do USA její bratr, který od té doby žije ve Washingtonu. Po změně režimu hodně cestovala, nejraději se vracela do Izraele. Její dcera Barbora se provdala za Izraelce. V roce 2025 žila Zuzana Glückseligová v Praze.