Jaruše Glosová

* 1927

  • „Pak rozhlas instruoval, že se mají stavět barikády, aby se zamezilo eventuálnímu průchodu německých jednotek. Změnilo se počasí, začalo pršet, ale šli jsme stavět barikády. Stavěly se tam u nás blízko. Vynesly se těžké předměty ze dvorů, ale to nestačilo, tak co bylo nejblíž? Dlažební kostky! Muži si obstarali různá páčidla a vypáčili kostky, vždy celou řadu. A ostatní, hlavně my ženy, jsme vytvořily řetěz, podávaly si je, a tak vznikla do večera veliká barikáda. Člověk nestačí obdivovat, co jsou lidé v takových vypjatých chvílích schopni ze sebe vydat. Například na druhou stranu naší ulice, která ústila do Korunní, lidé přenesli tramvaj napříč ulicí. Vím, že pak rozhlas hlásil, že do takové tramvaje se musí naházet zase něco těžkého, jinak by tank prázdnou tramvaj snadno odhodil a že jsem to tam šla vyřídit, protože takhle jsme si předávali zprávy.“

  • „Šla jsem dál a tam mě zastavila další hlídka, že musím Vinohradské divadlo obejít, že mě nemůže do Slezské ulice pustit přímo. Poslušně jsem šla do Římské ulice a tam už jsem viděla první zraněné na nosítkách. Lidé je tam nosili do stanice první pomoci, která byla nedaleko. Prošla jsem tedy do Slezské ulice, která se v těch místech trochu rozšiřovala v jakési náměstíčko. A ani dnes o tom nedovedu mluvit bez rozechvění. Tam mě opravdu čekalo hrozné divadlo. Hořel dům, na zemi plno trosek. Ranění, mrtví. I mrtvý kůň. To člověk úplně ztratí orientaci. Nevíte, co dělat. Jestli pomáhat, hasit, nebo se utíkat podívat domů, jestli váš dům stojí. Šla jsem dál. Dodnes slyším křupání skla pod mýma nohama, protože samozřejmě byly vysypané výlohy a okna.“

  • „A přišel 15. březen 1939. Pamatuji se na to také velmi živě. Odešla jsem ráno zcela normálně do školy, v té době jsem chodila do školy v Mikulandské ulici, to je ulička u Národní třídy. A tam nás paní učitelka propustila uprostřed vyučování domů. Šla jsem na Národní třídu, kde bylo nástupiště, tramvajová zastávka, kde jsem normálně nastupovala na svou tramvaj. Jenomže elektriky nejezdily. Chodníky byly plné lidí. A Národní třídou se valila německá armáda. Tak jsem se také postavila mezi lidi a pozorovala německé vojsko, které údajně jelo do kasáren, nevím kterých. A nejvíc mně utkvěly dvě věci. Nevnímala jsem ani tak ta obrněná vozidla, ale hlavně řady motorek, sajdkár, na každé tři vojáci. Zmrzlí, protože bylo hrozné počasí, padal déšť se sněhem. A co mě nejvíc překvapilo, lidi, kteří přihlíželi, muži, někteří hrozili pěstmi, ale někteří plakali. A ti, co plakali, mě nejvíc překvapili, protože mně ilustrovali to, jaká je to hrůza a co nás asi čeká.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 08.07.2022

    (audio)
    duration: 02:19:38
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Od Masaryka k Havlovi. Lékařku děsily německé sajdkáry i ruské tanky

Pamětnice v sokolovně, 1933
Pamětnice v sokolovně, 1933
photo: Archiv pamětnice

Jaruše Glosová se narodila 19. června 1927 v Praze jako Horynová. Zažila všechny československé i české prezidenty a byla svědkem významných událostí české historie 20. století. Se svými rodiči Oldřichem Horynou a Marií Horynovou, rozenou Dovolilovou, vyrůstala jako jedináček v Radotíně u Prahy. Do metropole se s otcem a matkou přestěhovala v roce 1936, kdy chodila do čtvrté třídy. Ještě předtím při jedné z návštěv hlavního města viděla na Václavském náměstí prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Když v roce 1937 zemřel, byla svědkem státního pohřbu. Tehdy jí skončilo bezstarostné dětství. Účastnila se X. všesokolského sletu v roce 1938. Poté začala studovat anglické gymnázium, ovšem po německé okupaci musela přejít na reálné v Ječné ulici. Čtrnáctého února 1945 zažila ničivý nálet na Prahu, na vlastní oči viděla na Vinohradech následky bombardování. Když v Praze vypuklo v květnu povstání, pomáhala stavět barikády. V roce 1946 se s rodiči přestěhovala do Liberce. Vystudovala medicínu a přes třicet let pracovala v Liberci jako dětská lékařka. Symbolicky 28. října 1954 se vdala za rovněž lékaře Zbyňka Glose. Dvacátého prvního srpna 1968 byla svědkem dramatických událostí v Liberci. V roce 2022 žila v Liberci. Příběh pamětnice jsme mohli zaznamenat díky podpoře ze Statutárního města Liberec.