The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Geršlová (* 1945)

Kdyby teďka náš tatínek viděl, jaké tam sú pole, plakal by

  • narozena 21. září 1945 v pasekářské osadě nad Svatou Sidonií na Valašsku

  • vyrůstala v hospodářství, o které v rámci kolektivizace později rodina přišla

  • od roku 1960 žili ve Sv. Sidonii

  • vyučila se ve Svitu a pracovala v podniku ve Valašských Kloboukách

  • obec Sidonie se po rozpadu Československa rozdělila mezi dva nové státy

  • roku 2019 vydal spolek Svatá Sidonie knihu vzpomínek pamětnice a jejího bratra

  • roku 2022 žila v Brumově-Bylnici

Vzpomínky na dětství zaujímají u většiny pamětníků čestné místo. Mnohdy jsou přikrášleny sentimentem dávno minulé doby. Mnohdy se místa a děje, stejně jako jejich svědci, v průběhu času proměnily. Trvalé osídlení valašských pasekářských osad je dnes již minulostí. Na jedné takové se krátce po skončení druhé světové války narodila i Helena Geršlová.

Dnes čítá místní část Brumova-Bylnice – Sidonie kolem 260 obyvatel. Ve 30. letech dvacátého století jich tu žilo dvakrát tolik a velká část z nich tehdy ještě pracovala ve sklářské huti. Původním názvem Svatá Sidonie (jméno si udržela do roku 1964) se rozkládá v údolí potoka Vlárka. Na české straně Bílých Karpat, vysoko nad obcí, na Dílech, stávalo roztroušeně několik chalup. Tam, kde se i dnes říká Uhlisko, býval dům z vepřovic a hospodářská stavení k ustájení dvou koňů a kravek. Zde otec pamětnice František Lysáček převzal po svých rodičích jedenáctihektarový grunt a hospodařil na něm až do doby kolektivizace v 50. letech. Zásahem shora došlo k hromadnému formálnímu scelení desítek terasovitých políček (která v nepřístupném terénu nebylo možné obdělávat za pomoci techniky) a jejich přeměně v pastviny. Pod kopyty dobytka zmizela řada druhů vzácných bylin a prameny, které zásobily obyvatele Sv. Sidonie, znečistily bakterie působící úplavici.

Pasekáři v době nacistické nadvlády

Život na hřebenu, kde zima trvala od listopadu do dubna, byl tvrdý odjakživa. Pasekáři žili především z toho, co si vypěstovali a co jim poskytovalo domácí zvířectvo. V době protektorátu, kdy se ustanovila hranice se Slovenským štátem, na Vláře vznikl hraniční přechod a také služebna gestapa. Přesto, jak pamětnice vzpomíná, se i za války pašovala řada věcí ze Slovenska: „Každý si zaobstarával živobytí, jak sa dalo. Na Slovensku bylo levněji jak u nás. Pašovaly se ovečky, sýr, sádlo, husa – to sa přenášalo z kopca na kopec. I tatínkův bratr, strýc Josef, byl velký pašerák. Pašoval koně. Byl na něj vydaný i zatykač. Tady to bylo všechno obsazené Němcama po těch horách, tak on kdysi stál dva dni s koněm v hoře v takovej úžlabině ve chrástě, aby ho nechytli,“ vypravuje. S pohybem německých hlídek pak souvisí i další příhoda, která se v rodině Lysáčkových tradovala a při společných sedáncích pasekářů dávala k dobru: „Babičku měli Němci zastřelit. Tatínkova sestra bývala čtvrt hodiny od nás a měli dva chlapce. Babička jí šla jednou v noci v zimě pomoct, protože byli nemocní, ale vůbec nevěděli, že mají na hůře Němce, kteří hlídali, kdo kde chodí z chalupy do chalupy.“ Podezření, které hlídka proti babičce vznesla, se naštěstí brzy vysvětlilo. Kontroly a perlustrace se ale po dobu protektorátu staly pro pasekáře a obyvatele pohraničí denním chlebem. Pamětnice vzpomíná, že z vyprávění rodičů zná i zkazky o tom, že se přes hranici převáděli lidé a někteří pasekáři je nejspíš skutečně ukrývali, podobně jako na konci války dál na Valašsku podporovali partyzány.

Dětství pod Holým vrchem

„Co vím z vyprávění tatínkového, tak jsem se ztratila v horách,“ uvozuje pamětnice příhodu z doby, kdy jí byly dva roky, „dal mi vajíčko, ať si ho jdu ochladit na dvůr do koryta, kde sa napájely krávy. A on na mě zapomněl. Byla neděle, tak se holil a maminka odešla do kostela. A já jako dvúletá, co vám přeběhne v hlavě, nevíte, jsem sa zebrala a šla jsem směrem k cestě, kde se pásly krávy, a já jsem šla a šla až do lesa. Tatínek si vzpomněl až za jakou dobu, až sa doholil, a první letěl do studánky, jestli jsem sa neutopila. Obletěl celú chalupu a já jsem nebyla.“ Až po poledni, když se vrátila maminka z kostela, utvořili se sousedy rojnici a našli brečící Helenku u lesního plesa daleko od domova.

Pamětnice byla druhou nejstarší dcerou svých rodičů, po ní se narodili ještě čtyři bratři – poslední Rostislav až když jí bylo patnáct let a nastoupila do učení. „Povinnosti jsme měli odmala. Jak jsme už mohli donést dvě tři polénečka v náručí, už jsme dřevo museli nanosit, třísky, listů pod dobytek, všecko jsme museli dělat. Já jsem uměla orat, koně zapřáhnout do vozu…“ vypočítává. 

Život na pasekách obnášel také několikakilometrové cesty do školy do Sv. Sidonie, které v zimě začínaly i končily za tmy. „Dnes by žádná maminka nepustila dítě samotné přes les do školy,“ říká Helena Geršlová, když vzpomíná na nebezpečenství, ale i dobrodružství, která se sourozenci tehdy prožívali. Ve své knize Život pod Holým vrchem k tomu vzpomíná: „Školní aktovky nám překážely v našem prolézání houštinami nebo přelézání ze stromu na strom. (…) Pod most, který překrýval potok, jsme zatloukli dva hřebíky, tašky jsme si na ně pověsili a měli jsme volné ruce a lehké nohy, které chtěly všechno prošmejdit.“

Scelit pole, rozorat meze

Chalupa na Uhlisku zůstala až do odchodu Lysáčkových roku 1959 do Sv. Sidonie bez přívodu elektřiny. Celou školní docházku až do deváté třídy se pamětnice učila a psala domácí úkoly s petrolejovou lampou. Tatínek si sice sestrojil primitivní domácí větrnou elektrárnu, ale žárovky buď jen blikaly, nebo pod přepětím naopak praskaly. Pravým důvodem odchodu rodiny do údolí se ale nestalo „nepohodlí“ nebo touha po výdobytcích civilizace, ale důsledky změn v hospodaření vlivem kolektivizace. Procesu, jehož naplňováním komunistický režim rozvrátil tradici hospodaření řady selských rodů. U soudů s „kulaky“, kteří odmítali věnovat své grunty státu a vstupovat do jednotných zemědělských družstev, padaly několikaleté tresty, rodiny byly na základě rozsudků vystěhovávány mimo okresy a mnohé rody kontinuitu hospodaření už nikdy nenavázaly, ani po roce 1990.

Lysáčkovi zprvu hospodařili soukromě, i když plnit například předepsané dodávky vajec nebo másla bylo na hraně jejich možností. „Přijeli se třema šestsettrojkama [Tatry 603] a chodili po Sidonii a chtěli vidět naše pole, kde hospodaříme, tož tatínek je provedl po půl Sidonii a oni pořád chtěli vidět: ‚Kde je to pole, kde tady hospodaříte?‘ – ‚Však tady na tých políčkách.‘ – ‚A jak tam hospodaříte?‘ – ‚No, tak seberete do krosny hnůj na záda, vynesete si ho tam, koně to tam na jaře poorajú a tak se to obdělává.‘ Tak když viděli, že tady nemůže být JZD, veškerá pole zabavili, nikdo nesměl sadit ani ty zemáčky a dali sem pást ovce,“ shrnuje zkušenost s členy zemědělské komise, která v 50. letech do Sidonie přijela, aby zjistila stav věcí.

Život „na konci světa“

Po absolvování obecné školy pokračovala Helena na měšťance v Brumově. Tehdy se v obci zavedla autobusová linka a každodenní cesty už nebyly tak náročné. Autobus také nově začala využívat řada bývalých zemědělců, kteří si po zabrání svých polí a jejich přeměně na pastviny museli najednou najít zaměstnání. Jezdilo se do Valašských Klobouků i na Slovensko do sklárny v Nemšové. Svět pasekářů pomalu mizel…

Když se po vyučení pamětnice roku 1966 vdala, zůstali s manželem v Sidonii a žili ve skromném bývalém sklářském domku. Tady, na konci světa, kde i dnes člověk stěží naladí rozhlas a internet má jen pár domácností, prožili invazi vojsk států Varšavské smlouvy. „Měli jsme dvúletú holku v osmašedesátém roce, manžel odjel ráno do práce na motorce. Ráno, když jsme vstávaly, nešel rozhlas, nešlo rádio a ty letadla přelétávala, tady to dunělo, to byla hrůza. Stála jsem tady u toho křížku a říkám: ‚To začíná válka.‘ Bylo poznat, že letělo jedno letadlo za druhým a dunělo to. Pak se vrátil manžel z práce a říká: ‚Obsadili nás Rusové.‘“

Jelikož se pamětnice vyučila ve Svitu, našla si posléze zaměstnání v oboru ve Valašských Kloboukách. Protože ale kariérní postup podmiňovalo členství v KSČ, odmítla pozici mistrové a pracovala jako řadová dělnice. Později si s manželem požádali o byt v Brumově a dům v Sidonii se stal spíše chalupou, kde trávili volný čas a prázdniny. Po rozpadu republiky roku 1993 se rozdělila i obec Sidonie. Vše, co stálo za potokem Vlárka – asi dvě desítky stavení i s jejich českými obyvateli (rozdělení se dotklo devíti rodin) – se rázem ocitlo na Slovensku. Nová hranice přinesla řadu administrativních překážek a trvalo tři roky, než došlo k úpravě a výměně části Sidonie za osadu U Sabotů. „To byla tenkrát moc špatná věc, my jsme nechtěli rozdělení,“ říká. V Sidonii žil nespočet lidí ve smíšených česko-slovenských manželstvích, lidé pracovali jak na Moravě, tak i na Slovensku… „Když ještě začala na Vláři celnica, proclívali i nás. ‚Co vezete v autě?‘ Měli jsme odsud sušené seno dcérce pro králíky do Brumova. On říká: ‚Vysypte to seno, co tam vezete.‘ (…) Kdysi, když jsem jela do práce, tak by mi několikrát proclili i svačinu,“ směje se dnes už absurdním situacím, které ale tehdy působily jen potíže a budily nevoli.

Dnes už sice sama, bez manžela, ale přesto ráda tráví léto v bývalém sklářském domku v údolí Vlárky, kde 22. srpna 2022 vznikla i audio nahrávka s pamětnicí. Na kopci nad Sidonií, na místě, kde se narodila, roste a plodí nový sad a bratr tam ještě stále chová včely…

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Helena Kaftanová)