The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Gelnarová (* 1943)

• narodila se 16. prosince 1943 ve Vítkovicích do rodiny Josefa Buroně

• rodina otce vlastnila známý hostinec v osadě Mexiko

• dědečka Františka Hoňka zatklo v roce 1944 gestapo za distribuci protinacistických letáků

• v roce 1948 se Jana Gelnarová s rodiči přestěhovala do Klimkovic

• v roce 1957 nastoupila na Pedagogickou školu pro vzdělání učitelů národních škol

• od roku 1961 učila v Olbramicích a o rok později přestoupila do Klimkovic

• vdala se za Miroslava Gelnara, jehož rodina založila firmu na výrobu nábytku

• pamětnice vstoupila do KSČ, ale za její postoj v srpnu 1968 jí bylo členství pozastaveno

• po sametové revoluci zakládala s kolegy ve škole Občanské fórum

• roku 2024 žila v Klimkovicích

Jana Gelnarová, rozená Buroňová, vždy věděla, že jejím posláním je práce s dětmi. Tatínek si přál, aby pracovala v obchodě, ale ona si od dětství přála stát se učitelkou. „Vždycky jsem se starala o děti. Rodičům jsem řekla, že pokud mě dají na prodavačku, tak uteču z domu. Když bratr končil, tak ho nechali rozhodnout a já jsem jim to pak vyčítala, že si mohl vybrat,“ vzpomíná. Nakonec se její přání splnilo a celý svůj život mohla zasvětit dětem, což považuje za své největší štěstí.

Hostinec v kolonii Mexiko 

Josef Buroň, otec pamětnice, se narodil na hranici Klimkovic a Vřesiny, v osadě zvané Mexiko. Byl nejmladší z pěti dětí. Vzhledem k horší ekonomické situaci rodiny se mu nedostalo vzdělání, ale byl přirozeně inteligentní, a jak vzpomíná pamětnice, vždy to byl on, kdo celé rodině zařizoval důležité záležitosti. V domě, ve kterém rodina žila, se zastavovali majitelé okolních polností, aby si odpočinuli, či se občerstvili. Dědeček pamětnice Antonín Buroň tak začal kolem roku 1910 kupovat limonády nebo bečku piva. „Kolonie Mexiko čítá dnes 26 domovních čísel a mimo jest výletním místem pro celé okolí a jest v zimě i v létě vyhledávána četnými návštěvníky, kteří v době letní hledají osvěžení v blízkých lesích a v zimě jest tato kolonie hojně navštěvována lyžaři. Návštěvníci tito požadují stále nějaké občerstvení a pokrmy, které však nemůže jim nikdo v osadě poskytnouti, protože veřejného hostince v této kolonii není,“ psal Alfréd Buroň v žádosti o udělení výčepní a hostinské koncese v roce 1930. O pět let později Alfréd Buroň k budově přistavěl sály. Hostinec je v držení rodiny dodnes. 

Vyučená prodavačka Emilie Hoňková a Josef Buroň se vzali na konci 30. let a otevřeli si obchod ve Vřesině v rámci družstva Budoucnost. V roce 1940 se jim narodil syn a 16. prosince 1943 přišla na svět pamětnice. 

Dědečka zatklo gestapo

Jana Gelnarová neměla ještě ani rok, když dědečka Františka Hoňka zatklo gestapo. V průběhu druhé světové války pracoval v Třebovicích jako výpravčí. Kolem nádraží se organizovala ilegální skupina šířící protinacistické letáky. František Honěk se do této organizace zapojil, ale gestapo na ně brzy přišlo. Po zadržení strávil krátký čas v Ostravě a pak byl dopraven do věznice v Breslau (Vratislav). O období, kdy byl vězněn, nechtěl příliš mluvit, ale své vnučce Janě Gelnarové se se zážitky často svěřoval. „Naučil se tam německy a babička se zlobila, protože když mu něco vyčítala, tak jí odpovídal německy,“ vysvětluje pamětnice. 

Podle dokumentů dochovaných v Arolsen Archivu byl František Honěk zadržen 26. ledna 1944 a propuštěn 11. prosince téhož roku. „Vyprávěl, že museli stát na buzerplace, neoblečení, byla jim zima a dostávali málo jídla. Neustále je vyslýchali a chtěli slyšet další jména. Samozřejmě je i bili. Byl hrdý na to, že nikdy nikoho neprozradil,“ doplňuje Jana Gelnarová. Manželka Hermína mu do Breslau mohla vozit jídlo. František Honěk ani přes prožitá traumata nikdy nelitoval, že se do organizace zapojil. Více se k odbojové činnosti Františka Hoňka nepodařilo dohledat, jelikož ve Vojenském historickém archivu spadá do vyskartovaných ročníků. 

Pamětnice si přirozeně na válečná léta nepamatuje, ale z vyprávění ví, že se na konci války často schovávali ve sklepě. „Prý jsem z toho měla bohužel velkou legraci,“ vypráví pamětnice.

Když se tatínek zlobil, pískal si

Byt, ve kterém čtyřčlenná rodina žila ve Vřesině, byl malý. Proto přišla vhod nabídka, aby se otec stal vedoucím obchodu v Klimkovicích. V roce 1948 se tam skutečně přestěhovali. Obchod na náměstí, v jehož prostorách je dnes drogerie, sousedil s mlékárnou. Tam zase pracovala maminka Emilie. Jana Gelnarová musela s bratrem pomáhat v práci u obou rodičů. „S bráchou jsme například museli na dvorku okrajovat zelí, než jsme mohli jít ven za kamarády,“ vzpomíná. Josef Buroň byl velmi přísný vedoucí, ale naopak oblíbený u zákazníků. Ve své prodejně miloval pořádek. Když náhodou něco nebylo na svém místě, začal chodit po obchodě a pískat si. Prodavačky tak hned poznaly, že je něco v nepořádku.  

Otec i dědeček byli pravicového smýšlení, proto události v roce 1948 nesli velmi těžce. Dědeček měl dokonce strach mluvit o své protinacistické činnosti. „V Klimkovicích byly tři osobnosti, které to řídily. Rozhodovaly o tom, kdo půjde studovat, kdo nepůjde studovat a před nimi jsme měli všichni strach,“ vzpomíná.

Když ještě fungoval přídělový systém, Jana Gelnarová se starala o potravinové lístky. „S bratrem jsme to museli lepit na archy. Babička navařila hrnec škrobu. Tím jsme si natřeli papír a do kolonek jsme lepili lístky. Muselo se to dva dny sušit, poté vázat. Měli jsme velkou předsíň, kde jsme to jednou naskládali, jenomže maminka zapomněla, že tam ty archy jsou, a proběhla přes ně. To byla hrůza, protože některé lístky měla na papučích a některé byly roztržené.  Tatínkovi by šlo o kriminál. Dávali jsme to potom dohromady. Maminka plakala a tatínek raději neřekl nic,“ vypráví.  

Otec sice koupil pozemek, na kterém chtěl stavět dům, ale podle pamětnice mu nepřáli lidé na vyšších místech, proto si nakonec koupili dům na náměstí, který sdíleli s prarodiči a s nájemníky. 

Rodině budoucího manžela komunisté sebrali podnik

Na únorový převrat doplatila rodina budoucího manžela pamětnice. Gelnarovi totiž založili v Klimkovicích firmu na výrobu nábytku Gelnar a Šimko. Po druhé světové válce se podnik jmenoval Josef Gelnar, továrna nábytku a majitelem byl Josef Gelnar. Jako účetní zde působil jeho zeť Rudolf Gelnar. Již 27. února 1948 byla do podniku na základě rozhodnutí okresního akčního výboru dosazena prozatímně národní správa a správcem se staly Spojené UP závody v Brně. „Jménem závodní skupiny ROH a závodní rady žádáme, aby místo jednoho z výše uvedených národních správců byl ustanoven národním správcem majitel podniku Josef Gelnar. Všichni zaměstnanci jsme s ním úplně spokojeni po stránce sociální a jako vynikající odborník je nám zárukou, že náš podnik i nadále povede k rozkvětu. Již na celozávodní schůzi dne 27. února, byla Josefu Gelnarovi, majiteli podniku, všemi zaměstnanci vyslovena plná důvěra v další vedení podniku,“ psali členové závodní skupiny ROH a závodní rady Okresnímu národnímu výboru v Bílovci. 

Přání zaměstnanců komunisté nevyhověli. Za pár měsíců byla firma Josefa Gelnara komunisty znárodněna a směl se používat název Spojené UP závody, národní podnik, závod Klimkovice. V roce 1949 Josefa Gelnara, strýce budoucího manžela pamětnice, doma dokonce zatkli společně se švagrem. Dochovaly se pouze rejstříkové záznamy o zatčení, spis se dohledat nepodařilo. Pravděpodobně byli záhy propuštěni. „Josef Gelnar byl odborníkem přes interiéry a fabrika dělala všechny špičkové práce – ČEDOK v Ostravě, letiště v Bratislavě – a strýc v dřevovýrobě pracoval jako zaměstnanec,“ vypráví pamětnice. 

Jana Gelnarová byla sice v roce 1953 dítě, ale velmi dobře si pamatuje na náladu, která panovala kvůli měnové reformě. „Byli jsme v Děhylově na svatbě. Byla to veliká svatba na usedlosti a spali jsme ve stodole na slámě. Večer byla vrata otevřená a v nich stáli muži, kouřili a mluvili o tom, že byla měnová reforma. Atmosféra na svatbě byla hrozná. My jako děti jsme tomu moc nerozuměly, ale poznaly jsme, že se nikdo nebaví, a hrozně rychle všichni odjeli. Den před tím ještě tatínek koupil elektrický sporák, ale tajně,“ vzpomíná. 

Jejím snem bylo stát se učitelkou

Už jako malá milovala děti, proto si byla jistá výběrem školy. „Když jsem dávala přihlášku na ‚pajdák‘, tak jsem měla v papírech, že je otec živnostník. O nás se vědělo, že jsme spíš pravicoví. Tatínek mi říkal, abych nepočítala s tím, že se dostanu. Přesto se to nakonec povedlo,“ vzpomíná. Na Pedagogickou školu pro vzdělání učitelů národních škol nastoupila v roce 1957. S náplní oboru byla velmi spokojená. Vzpomíná, že ke všem předmětům měli vypracované metodiky, a dokonce byli hodnoceni za psaní textu na tabuli. „Můj manžel, když se mnou tehdy šel na rande, tak chytal žáby nebo trhal kytky. Kreslil mi pak výkresy do školy.“ 

Na otázku, zda bylo něco, o čem se ve škole neučila, odpovídá: „Vůbec se neučilo, že nás tady osvobodila také americká armáda. Nemluvilo se o procesech z 50. let ani o Československých legiích. Tatínek měl doma obraz, kde bylo osvobození. Na jedné straně byla Rudá armáda a na druhé Američané i s vlajkou. Ten obraz měl v obývacím pokoji. Když přišla nějaká návštěva, nepustil je do obýváku. Jednou jsem se ho zeptala, proč. Tenkrát jsem tomu nerozuměla.“

Praxi vykonávala Jana Gelnarová v Děhylově, protože si chtěla vyzkoušet práci v malotřídce, kde se vyučovalo společně více ročníků v jedné třídě. Musela se tak po dvaceti minutách během vyučovací hodiny věnovat dětem s různými stupni vědomostí. Školu ukončila v roce 1961. V té době musel její otec odejít pracovat na Novou huť Klementa Gottwalda do Ostravy.

Ihned po maturitě se vdala za Miroslava Gelnara, který pracoval v původně rodinné firmě. Poznali se díky házené. Oba byli sportovně založení a milovali auta a později se stali členy automotoklubu v rámci Svazarmu v Klimkovicích. Jak Jana, tak Miroslav měli velmi hezký vztah k dětem. Oba pak často pořádali ve městě nejrůznější akce, například dukelský závod.

Svou první práci získala ve škole v Olbramicích. O rok později nastoupila do Klimkovic. „Nikdo se neptal, co budeme učit. Na druhém stupni potřebovali, tak jsem šla. Když se na prvním stupni uvolnilo místo, tak jsme si s kolegyní pomáhaly, abychom mohly na první stupeň. Ředitel mě poslal učit do první třídy a tvrdil mi, že už tam určitě zůstanu. Měla jsem strach, že děti nenaučím číst. Ale opravdu jsem nakonec zůstala,“ vypráví Jana Gelnarová. 

Na schůzích KSČ byla legrace

Pamětnice byla velmi aktivní. Pořádala akce pro děti, nebo udržovala pořádek ve sborovně. Toho si všimla předsedkyně KSČ a přemluvila ji, aby se stala kandidátkou pro vstup do strany. Jana Gelnarová nakonec souhlasila. „Ve městě jsem dostala nějakou funkci. Schůze byly v kulturním domě. Musely jsme se s kolegyní držet smíchy, když někdo vystupoval. Byla to velká legrace. Vystupovali zarputilí důchodci. Dopředu jsme věděly, kdo se přihlásí a co řekne. Na druhou stranu, byly tam osoby, ze kterých měli všichni strach,“ říká.  Situaci dokresluje událost, kdy pěvecký sbor ve městě zazpíval píseň Proč bychom se netěšili. „Říkala jsem jim, že si to zase pohnojili. Z toho byl totiž na městě velký průšvih. Asi tak to bylo v Klimkovicích,“ dodává.

V 60. letech podle pamětnice zavál svěží vzduch. Proces demokratizace však ukončily události srpna 1968. „V noci z úterý 20. na středu 21. srpna 1968 bez předchozího ohlášení vojska pěti armád Varšavského paktu překročila státní hranici republiky a obsadila některé důležité objekty. Takové počínání vyvolalo dojem okupace našeho státu. To samozřejmě způsobilo veliké rozhořčení mezi občanstvem,“ stojí v kronice obce. Jana Gelnarová byla v době vstupu vojsk Varšavské smlouvy s dcerou na chalupě na Bečvě. „Poslouchali jsme zrovna rozhlas. Potřebovali jsme se dostat z Bečvy domů. Vedle byla pekařská chata a ti tam měli auta. Odvezli nás do Klimkovic a teď jsme slyšely, co se děje v Ostravě. Nechápali jsme to. V Klimkovicích se toho ale moc nedělo,“ vypráví. 

S počínáním Sovětského svazu Jana Gelnarová nesouhlasila, proto se rozhodla přijít na druhý den do práce v černém kostýmku, na který si přišpendlila trikoloru s černým smutečním štítkem. Někteří kolegové se potom s pamětnicí báli mluvit. Když došlo ve škole na prověrky, zavolali si i ji. „V kabinetu seděl velký šéf z okresu, vedoucí školského odboru, předseda KSČ ze školní organizace. Postupně nás volali a ptali se, jaký mám názor na to, že přišli ti ruští vojáci. Řekla jsem jim, že tomu nerozumím, co se stalo, že je to pro mě velké zklamání,“ líčí. Pro neujasněný postoj po vstupu cizích armád bylo pamětnici pozastaveno členství v KSČ. Následkem toho se nemohla účastnit dalších aktivit. 

Manžel nesl přes náměstí československou vlajku

O listopadových událostech se pamětnice s rodinou dověděli z televize. „Dcera se spojila s kamarádkami z Prahy. Ostrava spala. Když jsme přišly do práce, tak jsme měly ve sborovně poradu. Po celých stolech ležely letáčky s nápisy: Chceš klid nebo chaos, Chceš žít v míru nebo ve válce,“ popisuje Jana Gelnarová ovzduší během sametové revoluce. 

Manžel Miroslav Gelnar byl podle pamětnice spíše klidnější a nikdy se moc neprojevoval. Z listopadových událostí měl však radost. I vzhledem k osudu své rodiny. „V té době jsme se ve škole tajně scházeli. Báli jsme se, že nás vyhodí. Psali jsme pořád požadavky a vyvěšovali je v šatně. Byla tam s námi i vedoucí školní jídelny. Přišla za mnou a říkala: ‚Děje se taková hrůza. Tvůj Mirek s praporem s československou vlajkou chodí po náměstí.‘ On totiž snesl vlajku z půdy, vzal to do dřevovýroby na úpravu a pak šel s průvodem k městskému úřadu, kde měli politické požadavky. Potom tu vlajku vyvěsil na náš dům,“ vypráví.

Jana Gelnarová s kolegy založila ve škole buňku Občanského fóra a chtěli si dát nástěnku do jídelny, ale vedení jim to nepovolilo. „Z počátku jsme měli nepolitické požadavky, aby byly nižší stavy dětí ve třídě a tak dále. A také jsme měli požadavek, aby byla změna na postu zástupkyně ředitele, že na to nemá dostatečnou kvalifikaci. Měla gymnázium a šest týdnů školy. Ohradila se, že má červený diplom z VUML,“ doplňuje.

Pamětnice odešla do důchodu v roce 2000, přesto chodila do školy vypomáhat, když zrovna některý z kantorů onemocněl. Ve svých 79 letech ještě rok odučila v Olbramicích, tam, kde po škole začínala.

 

Zdroje: 

SOkA Nový Jičín, fond Okresní národní výbor v Bílovci (1860)1945 - 1960, Národní správa - zavedení národní správy na firmu Josef Gelnar, továrna na nábytek v Klimkovicích, začlenění do n. p. Spojené UP závody v Brně, inv. č. 729.

SOkA Nový Jičín, fond Okresní úřad Bílovec (1830) 1896-1938 (1944), Hostinské a výčepní živnosti (KLIMKOVICE č. 194), inv. č. 734.