The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Gablerová (* 1935  )

Se všema za dobře, s nikým za zle

  • narodila se 12. prosince 1935 ve slovenské Skalici jako nejmladší ze čtyř dětí
  • v mládí se spolu s částí rodiny nakazila nebezpečným tyfem
  • absolvovala Vyšší hospodářskou školu v Šumperku
  • v roce 1960 se vdala, manžel pracoval jako vlakvedoucí a společně si osvojili dvě děti
  • celý život pracovala jako účetní
  • v roce 1968 podepsala manifest Dva tisíce slov
  • do roku 1971 byla nestranickou poslankyní okresního národního výboru (ONV)
  • odmítla podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy
  • od roku 1992 je v důchodu, žije v Šenově u Nového Jičína

Dětství a tyfus

Marie Gablerová se narodila 12. prosince 1935 jako nejmladší ze čtyř sourozenců ve slovenské Skalici. Její rodiče tam odešli, protože chtěli mít vlastní hospodářství, a ve Skalici se jim podařilo zakoupit vhodnou salaš. „Nám se tam nežilo tak špatně, protože ve Skalici, tam byla ta inteligence hodně česká. A pak tam byl takový společenský život a nerozlišovalo se, jestli je to Slovák nebo Moravák, a mezi těma lidma nám špatně nebylo. Stávalo se ale, že se poněmčovala jména. Sestra byla Jindřiška, a tak ji přejmenovali na Henrietu. Všichni pracovali na poli, aj my, malý děcka, každý co zastal, odmalička musel dělat.“

Ještě předtím, než pamětnice začala navštěvovat základní školu, onemocněla společně se svým bratrem a otcem tyfem. Zdrojem nákazy byla studánka u plotu jejich domu, kam chodila pro vodu celá osada. Šest týdnů byla Marie Gablerová hospitalizována v nemocnici v Trnavě. Navzdory tomu, že bratr s otcem na tom byli velmi špatně, všichni se nakonec uzdravili.

Za války

Pamětnice bydlela s rodinou na salaši a otec podporoval partyzány. V domě měli samostatný pokoj, který byl určen pro jejich tajné schůzky. „To byli samí inženýři, doktoři, faráři, jeden evangelickej, druhej katolickej, to byli velký kamarádi. Tatínek nosil partyzánům jídlo a podobně. Válku jsme poznali v plné parádě, protože když byl ústup Rusů, tak se to tam drželo a my jsme tam měli všechna různá vojska: Rusy, Němce, Maďary i Rumuny. U nás doma se držely šarže, takže si ty vojáci nic nedovolili. Otec vybudoval v lese bunkry a my děti jsme v nich spávaly. Matka šla a vařila polévku z vlastních slepic, a to bylo jedno, jestli to byli vojáci tací nebo tací, protože to byli lidé a oni za to nemohli.“ V rámci bojů o Hodonín ostřelovala sovětská armáda nepřátelské jednotky z kanonů ze zahrady, která patřila rodině pamětnice. „A kluci mezi tím běhali. Nám děckám to tak nepřišlo se bát, ale matka se strašně bála.“

Po válce

Po válce se rodina Marie Gablerové odstěhovala do Postřelmova, protože salaš ve Skalici byla silně poničena válečnými útrapami a také proto, aby děti nemusely chodit do školy tak daleko. „Všechno se naložilo na vůz a ve Skalici se to nalodilo na vlak, aj koně. My jsme většinou o ty koně přišli, protože ty armády tam vždycky všechno sebraly. Jednou nám tam nechaly hřebce z hřebčína a ti byli nádherní. S nima neměl nikdo odvahu jezdit a potom si je Rusáci odvezli. Oni nám tam nechali starou kobylu a sami si vzali ty koně z hřebčína.“

V pronajatém domě v Postřelmově ovšem panovaly nevyhovující hygienické podmínky a pamětnice kvůli nim onemocněla tuberkulózou. Na otcovu žádost byl proto rodině přidělen statek ve Žlebu po vysídlených Němcích. „Ti, co tam chodili, byli dobrodruzi. Oni to tam šli vytunelovat. My jsme ty Němce už vůbec nezažili. Tam byly vybrané akorát podlahy, oni vybrali kdeco. No a tak jsme se tam nastěhovali a teď se to tam začalo spravovat a dělat, protože to byl velký statek, pět budov. Úžasně velká stodola, kterou nikdo neměl. My jsme se sestrou okopávaly řepu, makaly jsme tam osm let. Žně a všechno. Krajina je tam krásná, ale ta práce se mi nelíbila. Ale nic jiného mi nezbývalo. Otec nikdy neporučil, on vždycky přišel a: ‚Mařenko, mohla bys nám jít pomoct...?‘“

Únor 1948

Pamatuju si to ze školy, jak jsme museli hned říkat soudruhu, z ničeho nic. Když to někdo neřekl, bylo zle. Doma to bylo jasné. To bylo velice jasné. Naši neměli ty komouše rádi.“ Protože rodina Marie Gablerové byla silně antikomunisticky založená, po únorovém převratu roku 1948 byla často perzekvována. „To bylo furt nějaké udávání na policajty. Jenže na policajtech byl asi nějakej rozumnější, tak jim to házeli hodně do koše. Otec třeba nepodepsal zdravici Stalinovi a tak. Od začátku tam byly problémy a postupně se zvětšovaly.“

Marie Gablerová už od raného věku ráda chodila do školy a bavila ji především matematika. Nerada se však učila jazyky – němčinu a ruštinu. „Němčinu kvůli válce a ruštinu podle toho, jak s námi Rusáci jednali.“ Roku 1951 chtěla jít buď na chemickou střední školu, nebo na stavební průmyslovku, ale na okrese chtěli, aby se vyučila jako zedník. Naštěstí ji však ředitel ze základní školy v Žlebech doporučil na Vyšší hospodářskou školu v Šumperku, která měla ekonomické zaměření. „Tam byli ještě prvorepublikoví profesoři a byli nároční, jeden profesor ještě dělal u Bati. A oni tu třídu tak prokoukli, u nás se vykládalo, kde by si to nikdo jiný nedovolil, a oni si to dovolili. O Masarykovi a prostě všechno o první republice, o Anglii.“ I přes příjemnou atmosféru na škole měla pamětnice ve škole problémy, když nechtěla vstoupit do Svazu mládeže. „Nešlo se ubránit, musela jsem to podepsat. Já jsem vždycky říkala, že dojíždím daleko, protože schůze bývaly oficiálně odpoledne. Ale když to bylo v době vyučování, tak jsem tam musela být.“

Noční návštěva

V roce 1953 měla rodina Marie Gablerové nečekanou noční návštěvu ze Státní bezpečnosti. „V noci přišli k nám a o půlnoci s revolverem proti mně. Že prej mají naši kluci doma zbraně. Oni byli tak do detailu informováni, to starosta je informoval. Zbraně ale nenašli, protože tam žádné nebyly.“

Další stěhování

Komunisté nutili otce ke vstupu do družstva. To bylo strašné. Ty tam zabrali celou dědinu i s lidma. Ale otec ne. On měl selskou hlavu, že se tam nepoddá. Tak jsme museli odtud odejít. To bylo v roce 1955, po mojí maturitě jsme šli. Přestěhovali jsme se do Hanušovic do bývalé hospody a k tomu bylo menší hospodářství, tři a půl hektaru pole. No a tak to bylo v takovém stavu, že se tam napřed nedalo nastěhovat, otec to musel nejdřív spravit. V pokojích byly krápníky, pomalu vyměňoval okna. Pak jsme se tam nastěhovali.“

Zaměstnání

První dva roky po skončení školy pracovala Marie Gablerová v Zábřehu na Moravě v Československé automobilové dopravě (ČSAD) jako účetní. Zde se dobře zaučila, a když se v Hanušovicích otevírala továrna Karosa, nastoupila právě tam, aby byla nablízku svým rodičům a mohla jim tak pomáhat. „Já jsem byla vedoucí na práci. Ale ne na odměňování, jako samostatný referent. Říkali mně, abych šla do strany. Každý rok dělali prověrky a oni na mě pořád, proč nejdu do strany a proč chodím do kostela. Tak jsem jim řekla, ‚protože komunisti kradou‘. Ale nic mi za to neudělali, protože mě tam potřebovali. Ale to mi teda dali. S podřízenými jsem to měla vždycky vynikající, mě to bavilo všechno. Většinou mi dali nezapracované rovnou ze školy nebo i z dílny. Ale mě to bavilo. S nadřízenými to ze začátku šlo. Nejhorší to bylo po roce 1968 a za normalizace.“

Srpen 1968

Když přijeli, tak jsme zrovna vázali obilí na poli.“ Srpen roku 1968 a následná normalizace byly pro pamětnici „hroznou dobou“. Na podporu Pražského jara podepsala manifest Dva tisíce slov. Přímo do Hanušovic však tanky nedorazily, byly především v Šumperku. „Tam byli Rusáci. Byl to šok. Doma se o tom hodně mluvilo. I v té práci se to hned všechno obrátilo. Když v rozhlase vyhlásili stávku, náš kádrovák řekl, že nás se to netýká. Byl to kovaný soudruh. Ale pak se obrátil. Překabátil se perfektně a pak privatizoval. Ti největší soudruzi privatizovali, protože měli konexe navrchu.“

Poslankyní na ONV

V době Pražského jara byla pamětnice bezpartijní poslankyní za továrnu Zetor na okresním národním výboru (ONV). Schůze se konaly jednou za měsíc, funkce byla neplacená a proplácena jí byla pouze ušlá mzda a cestovné do Šumperka. „Bavilo mě to, byl to můj obor. My jsme chodili na kontroly do likérky, kde pálili slivovici. Ale i do malých provozoven, které patřily pod okres, a řešili jsme stížnosti.“ V roce 1971 ovšem Marie Gablerová ve funkci skončila, protože odmítla podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy.

Sametová revoluce

Dne 17. listopadu byla pamětnice na vycházce v hospodě na Rychtě, kde společně s manželem poslouchali rozhlas. Žádných akcí se však nezúčastnila, protože se musela starat o nemohoucí maminku. Také měla velký strach, že se průběh revoluce zvrtne a nedopadne to dobře. „No já jsem vždycky říkala, že to skončí, ale kdy...? Až to praskne v Rusku, tak to přijde k nám. A skončilo to.“

Převlékání kabátů

Ty komunisti zahazovali červené legitimace a šli do Občanského fóra. Ten náš poslední ředitel byl největší gauner. To bylo hrozný. A mně dělali takový peklo, a pak hned řekl, že bude volit Klause. No. Když byly ty ceny ještě nízké, tak koupil hotel u nádraží za pět set tisíc korun, nechal ho pořádně zchátrat a ten zchátralý pak prodal za dva miliony.“

Nemoc

Po roce 1992 zažádala Marie Gablerová o navrácení rodinného statku v Hanušovicích. „A paní na okrese, bývalá soudružka... Ona to hned našla, ale řekla, že mi to nemůže dát, ona na to měla dva měsíce. Ale mezitím mi zjistili rakovinu. A to jsem ztratila zájem. Tehdy byla rakovina ještě smrtelná, a neměla jsem proto o majetek zájem.“

Neutěšená současnost

Tady (v Šenově u Nového Jičína) je problém s horníkama. V Hanušovicích to dopadlo ještě hůř. My jsme měli starostu, kterej kandidoval čtyři volební období pokaždé za jinou stranu, všecko rozprodal a nic nevybudoval. To je katastrofa. Tam zůstal jenom pivovar. Fabriku zbourali na padrť, zůstaly tam jenom ubytovny a tam dovezli samé Romy. Synovec tam podědil po bratrovi barák a třikrát mu to vykradli.“

U nás starobních důchodců životní úroveň nestoupla. Jsme občané druhé kategorie. To je hrozný. Protože nám ten důchod postavili z těch nízkých platů, nehledě na to, že člověk byl bitý tehdy s nízkejma platama.“ V současnosti se o Marii Gablerovou stará vnučka se snachou, ona sama kromě práce dlouhé roky pečovala o svoji nemohoucí matku a posléze i o manžela. „V práci jsem měla dřinu a doma tuplovanou. Teprve teď odpočívám, až je mi to nepříjemné. Dřív jsem se starala já. Četla jsem ráda a měla jsem ráda i hudbu.“ Za minulého režimu jezdívala pamětnice na dovolenou na podnikovou chatu a po revoluci navštívili s manželem Německo, Turecko nebo Rusko. „Bylo to krásný a bezvadný.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století