František Gabčo

„Dva mí starší bratři chvíli bydleli na Přebuzi. Zažili jsme odsun Němců, kteří tam žili. Nechali tam baráky a odešli jen s batohem. Bylo to pro ně strašné, protože tady všechno měli nechat a odejít. Musím o nich říct, že byli strašně hodní a rádi se bavili. Chodili do hospůdky, kterou pravidelně každou sobotu navštěvovali i vojáci z celnice na Rolavě. V hospodě se hrálo a bylo veselo. Moc se mi mezi nimi líbilo, byli to lidé, se kterými se dalo mluvit. Když odcházeli, tak z toho byli opravdu nešťastní a nabízeli nám své domy k odkupu. Přebuz se odstěhovala téměř najednou. Všechno šlo rychle, během chvilky byla Přebuz prázdná. Lidé z Přebuzi žili jako jedna velká rodina. Všichni se scházeli, pořádaly se zábavy a bylo veselo. Mně se tam opravdu líbilo. Bavili se s námi rádi už proto, že tam moc lidí, se kterými by byla zábava, nebylo, a oni viděli, že se rádi bavíme. Vždycky, když jsme šli do hospody, tak jsme zpívali a oni nás rádi poslouchali. Nakonec nás tam zůstalo jen pár. Škola se zrušila a děcka musela dojíždět do Rotavy. Pomalu se to tam vylidnilo. Baráky si odkoupili Kladeňáci a ti jezdili jen o víkendech. Myslím, že se to na Přebuzi dnes už začíná trochu oživovat, že už tam bydlí víc lidí. Noví lidé přicházejí. Nejsou to Němci, ale naši.“

„Zpočátku byla domluva složitá. Když jsem první den přišel do práce a mistr mi řekl: ‚Dones palici‘, nevěděl jsem, co tím myslí. Přinesl jsem mu klacek, protože u nás palice znamená klacek. Řekl mi: ‚Co mi to neseš?‘ ‚Chceš palici, tak jsem ti přinesl palici.‘ ‚Ne, tohle.‘ A ukázal mi to, co myslel. Bylo to kladivo. Takové to bylo zpočátku, ale za měsíc, za dva jsme si na to zvykli. Nakonec jsme se uměli dobře dorozumět. Když jsme sem přišli, tak tu bylo hodně lidí, kteří sem byli také přistěhovaní. Zpočátku to tu pro nás bylo dost cizí. Bylo tu, v Dolní Rotavě, hodně Romů a my se s nimi nescházeli, protože jsme si s nimi nerozuměli. Když jsme si pak šli třeba sednout do hospody, tak z toho byly konflikty. Ptali se nás, co tam děláme. Řekl jsem jim: ‚Proč bych tu nemohl sedět jen kvůli tomu, že se s tebou nebavím?‘ Proběhlo několik šarvátek. Máme na ně špatné vzpomínky. Pak jsme si zvykli a odešli jsme z Dolní Rotavy do Horní Rotavy a už to bylo normální.“