The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dalibor Funda (* 1955)

Jako jasan buďme rovni, v práci, činech všichni svorni!

  • narodil se 23. července 1955 v Plané

  • na jaře 1968 vstoupil do obnoveného skautského střediska Jasan v Plané

  • v letech 1970–1974 absolvoval Gymnázium Planá

  • vystudoval architekturu na ČVUT v Praze

  • uvažoval o emigraci

  • pracoval jako architekt na volné noze

  • koncem 80. let se účastnil protirežimních protestů

  • během sametové revoluce distribuoval letáky a tiskoviny do regionů

  • podílel se na rekonstrukci Kramářovy vily

  • v roce 2021 žil střídavě v Praze a Plané

“Na vývěsce odboru kultury se objevil plakát, který nás upozornil, že ve vile v Tachovské ulici bude toho dne a v tolik hodin obnoveno skautské hnutí. Pamatuji si, že jsem se tam vypravil s mým kamarádem Slávkem Císařů. Když jsme ale dorazili, tak už to probíhalo. Bylo to dost živelné. Byli tam skauti, kteří pamatovali obnovení Skatu po druhé světové válce, a taky plno dětí a dospělých, kteří měli zájem se v tom angažovat,” vzpomíná Dalibor Funda na znovuobnovení českého Junáku v západočeském městečku.

Se složenkami na poštu

Dalibor Funda se narodil 23. července 1955 v Plané. Pojmenován byl po svém otci, který před rokem 1948 vlastnil autodopravu. Ovšem po komunistickém převratu byl podnik znárodněn a otec se ocitl ve vězení. Několik dalších let strávil v dolech v severních Čechách. “Pamatuji si, že jsme jako malí strašně neradi chodili se složenkami na poštu, protože jsme tam museli vystát dlouhou frontu. Až po čase nám máma řekla, že otec v roce 1945 koupil nákladní autodopravu od Američanů. Auta, která pak otci zabavili, byla na státní půjčku, kterou jsme spláceli asi až do roku 1970,” vzpomínal.

Když byl jeho otec propuštěn, u rodiny dlouho nepobyl a krátce nato ji opustil. Bez přítomnosti otce tak Dalibor Funda vyrůstal společně se dvěma sourozenci v Plané, bývalém německém městě, kde i po poválečném odsunu bydlelo několik původních německých obyvatel. S některými z nich měla rodina velmi dobré vztahy, například i s bývalými majiteli jejich domu. „Rodina Florů k nám jezdila každý rok na návštěvu a vždycky si od nás vzali nějakou památku, co si tenkrát nemohli odvézt,“ dodává.

Skautské jaro

Když se blížilo období pražského jara, Dalibor Funda byl stále školou povinný. Ačkoliv se tehdy příliš nezajímal o politiku, ve vzpomínkách mu utkvěla situace, která se odehrála krátce před vánočními prázdninami roku 1967. „Na škole jsme měli pana učitele Hlavu, a on nám ukázal na fotografii pana prezidenta a povídal: ‚Tenhleten náš prezident Antonín Novotný to má nahnuté. Možná až se vrátíme po prázdninách, bude už jiný pan prezident.‘ To se tenkrát fakt stalo a po prázdninách byl Ludvík Svoboda,“ vzpomíná na počátek pražského jara. (Počátkem ledna 1968 Antonín Novotný opustil funkci generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa, na post prezidenta rezignoval o několik týdnů později).

Stejný učitel jej krátce nato upozornil na obnovu skautského oddílu v Plané. V roce 1968 se český Junák opět probudil k životu. S pražským jarem přišlo i to skautské, které dorazilo také do Plané. V dubnu zde byl znovuobnoven skautský oddíl Jasan, a to zásluhou Vladimíra Vaňka s přezdívkou Waki a Miroslava „Felixe“ Bureše, kteří se podle Dalibora Fundy navzájem doplňovali. „Míra Burešů byl tím skautem každého dne, zatímco Vladimír Vaněk byl takovým organizátorem, skautem okresního či krajského formátu, který nám sehnal brigádu, kde jsme si vydělali na stany, materiál, buzoly a mapy. Zatímco ten, kdo nám dal ten řád všedního dne, byl Felix,“ vysvětluje.

Nejdřív se skauti scházeli v prostorách bývalého muzea, které měl na starost Otakar Kalandra, bratr Záviše Kalandry, popraveného v procesu s Miladou Horákovou. V klubovně bylo chladno a vlhko, a tak tam neradi chodili. Miroslav Bureš proto dojednal nové místo, hájovnu u Kyjova. Ta poskytla útočiště družinám tygrů, sov a vlčat. Dalibor Funda později složil i bojový pokřik celého plánského oddílu: „Jako jasan buďme rovni, v práci, činech všichni svorni!“

Ovšem po celou dobu, kdy byl Junák obnoven, panovala v Plané znatelná nevraživost mezi skauty a několika členy z Mladých strážců hranic, tedy stejně starými dětmi z pohraničí, které byly v rámci Pionýrské organizace zapojeny do ochrany státní hranice a pro tyto účely i speciálně vychovávány příslušníky Pohraniční stráže. “Pamatuji si, že tam na nás začal pokřikovat – já ho tady nebudu jmenovat, ale přidávali se k němu další: ‚Junáci jsou uráci!‘” vzpomíná na zážitek z prvomájového průvodu v roce 1969. Bylo znát, že pro skauting není v období normalizace místo. Dalibora Fundu bohužel čekala v životě ještě jedna trpká zkušenost s členem Mladých strážců hranic.

Nezvaný účastník

Plánský oddíl v době svého působení organizoval mimo hlavní letní tábory rovněž pravidelné výpravy do přírody. V zimě roku 1970 se jedné z těchto túr do Michalových hor zúčastnil také nezvaný host z řad Státní bezpečnosti.

„Míra Burešů, Felix, mně tenkrát říkal – ani nevím, proč se mi tolik svěřoval –, že jsme hlídaní policajty a estébáky. A ukazoval mi, jak naproti radnici přecházel někdo v takovém zimním kabátě, v čepici, šále a povídal: ‚Ten to bude mít hodně těžké.‘ On měl totiž polobotky. My jsme tak nenápadně okolo toho chlapa chodili. On si myslel, že ho tím pádem odeženeme. Mám to uvízlé v paměti jako dneska. On měl ty vojenské polobotky. To byly polobotky, takové napůl papírové, extrémně nízký podpatek, a měly hnědou odpornou barvu. Pamatuji si je později z vojny. On měl tyhle polobotky, jinak byl oblečený do zimy. A Míra Burešů říkal: ‚Trošku mu to znesnadníme.‘ Vyrazili jsme z Plané kolem koupaliště směrem na Výškov a on říkal: ‚Teď sejdeme a půjdeme tím polem.‘ Tam bylo 20 centimetrů rozbředlého sněhu. My jako skauti jsme to měli všechno vychytané, protože jsme věděli, že musíme mít vysoké boty, jelikož v té zimě to bude břečka. Byli jsme na to nachystaní. Ten estébák se ještě tak deset metrů nenápadně plížil, ovšem za tím lesem, který končí v Plané po levé straně, kde je malá revizní kaplička a sběr vodního pramene, tak se otočil a zapadl do toho lesa a už se víckrát neobjevil.“

Státní bezpečnost ale další podobné sledování nepotřebovala. Na podzim roku 1970 byl totiž český Junák opět rozpuštěn.

Vzal nůž a tu kapsu s nápisem mi odřízl

Dalibor Funda odmaturoval na gymnáziu a zapsal se do prvního ročníku architektury na Českém vysokém učení technickém (ČVUT) v Praze. Psal se tehdy rok 1974. V Moskvě zasedali na summitu o omezení jaderných zbraní zástupci Spojených států a Sovětského svazu, a tak si někteří občané na protest proti stávajícímu režimu přišili na oděv americké vlajky. Obdobný nápad měl také Dalibor Funda: „Já jsem si ale k tomu vyrobil sovětský praporek. Dal jsem si jej na kapsu a pod to jsem si dal na stužku Moskva – Washington 1974. Moskva azbukou, Washington latinkou,“ vysvětluje.

Častokrát totiž jezdíval z Prahy do Plané stopem, v Plzni ale už nikoho, kdo by jej svezl, nesehnal. Odešel tedy na dnešní hlavní nádraží, kde chtěl počkat na vlak. „Četl jsem si nějaké noviny, něco k tomu přikusoval. Jak jsem si četl ty noviny, tak najednou rána pendrekem do novin a do ramene. Popadl mě policajt a nějaká ozbrojená železniční stráž a zavedli mě na policejní nádražní stanici. Posadili mě tam. Mezitím mi ujel vlak do Plané. Seděl jsem tam tak 20 minut. Přišel nějaký chlap. Přinesl si ve třetince pivo a jídlo v papíru. Otevřel to a v tom krvavá tlačenka. Seděl proti mně a já jsem se chtěl zeptat. ‚Drž hubu!‘ Řezal si kapesním nožíkem tu tlačenku a k tomu popíjel to pivo. Pamatuji si to jako dneska, když jsem se ho zeptal, jak může jíst tu krvavou tlačenku bez pečiva. Vystartoval na mě a začal se mnou třást. Vzal ten nůž, vylezl na stůl a celou tu kapsu s tím nápisem mi odřízl.“

Policista pak poslal odříznutou látku z kapsy na plánské gymnázium, ačkoliv Dalibor Funda již studoval v Praze. „Zachránila mě jediná věc. Měl jsem v občanském průkazu razítko Student Gymnázia Planá 1970–1974. Jenže to už byl podzim 1974 a to jsem měl už dávno po maturitě. Na vysoké škole to řešili tak, že namísto razítka do občanky tam byl vložený papírek A6: Potvrzujeme studium na vysoké škole. A ten mi někde vypadl, nebo to ten policajt přehlédl.“ 

Pořád nás sleduje nějaký malý harant

Školu nakonec úspěšně vystudoval. Po získání titulu se rozhodl, že společně se svou tehdejší přítelkyní a budoucí manželkou podniknou cestu po Evropě. Jeho nastávající však netušila pravý účel dovolené. „Byl jsem rozhodnut, že emigrujeme a řeknu to ženě, až budeme v cizině,“ vzpomíná na klíčové rozhodnutí.

Vybaven nezbytnými doklady schovanými pod bundou vyrazil pár směrem k západním hranicím. Dorazili do obce Rozvadov a ke stejnojmennému hraničnímu přechodu chtěl jít Dalibor Funda kousek pěšky. Po cestě si totiž chtěl důkladně poschovávat doklady. To už ale nestihl, jelikož narazili na člena Mladých strážců hranic.

„V tom autobuse na Rozvadově jsem říkal Petře, že nás pořád sleduje nějaký malý, mladý harant. On na nás pořád tak koukal, a jak jsme prošli tím Rozvadovem, tak jsme chtěli stopovat. Vyskočili ale dva příslušníci Pohraniční stráže, že dál pěšky nesmíme, že nás naloží do nějakého auta a to nás odveze na hraniční přechod,“ vzpomíná na kritické okamžiky kousek od hranic, kde na něho měl čekat kamarád z dětství Slávek Císař, který tehdy pracoval na celnici a měl mu prý s přechodem hranic pomoci.

Na celnici se ale kvůli udání ocitli v centru pozornosti pasové kontroly a celníků. Po dotazu na kontrolu pasu se ovšem stalo neštěstí. “Když jsem ho chtěl vyndat z bundy, tak se mi zpod ní všechno vysypalo na zem – řidičák, diplom, peníze, fotografie. Prostě všechny věci, co bych si správně neměl na Západ vézt. Načež on se začal smát a zavolal: ‚Slávku, pojď sem!‘ Přišel tam ten Slávek Císař a on hned: ‚Ty vole, to si musíš hned schovat, to by byl průser!‘ A ten pasovák řekl: ‚To máš tedy pěkného kamaráda.‘ Žena na to vykuleně koukala, proč to vezu. Tak jsem to dal zpátky, ani nás dál neprohlíželi a zastavili český kamion, který jel až do Norimberku,“ vzpomíná. 

V zájmu Státní bezpečnosti

V zahraničí ovšem dlouho nezůstali. Jeho partnerka se chtěla vrátit. Dalibor Funda se proto rozhodoval, zda má zůstat v zahraničí sám, nebo se vrátit s přítelkyní. Zvolil druhou možnost, a tak se vrátili zpět do Prahy. Nastoupil na roční povinnou vojenskou službu do Litoměřic a po jejím absolvování pracoval krátce jako architekt pro Pragopropag a poté na volné noze ve svazu architektů. V té době ovšem upoutal pozornost Státní bezpečnosti.

Podle informací obsažených ve svazku (arch. č. KR-9871 PL) byl v letech 1987 až 1988 tajně sledován, jelikož vzniklo podezření, že díky kontaktům na příbuzenstvo ve Francii mohl být naverbován zahraniční tajnou službou. Podezření se pochopitelně nepotvrdilo. Dalibor Funda ovšem o sledování vůbec nevěděl a dozvěděl se o něm až po sametové revoluci. Bohužel ale také s tím objevil smutnou pravdu. “Až před deseti lety jsem se podíval do svazků Ministerstva vnitra. Na první dobrou jsem tam objevil svého kamaráda, kterému jsem se svěřoval úplně se vším. Neřeším to ale. Akorát jsem si uvědomil, že měl příbuzné na Západě v Německu. Jezdili tam, nebo příbuzní sem. Nemůžu ho ale soudit. Nevím, jak se tam ocitl.” 

Tubusy plné letáků

Dalibor Funda se před rokem 1989 zúčastnil několika protirežimních demonstrací. „Pamatuji si, že jsem si vždycky bral dobré boty na utíkání, foťák a batoh, abych vždy, když na mě šli policajti, hodil foťák do batohu, a boty proto, abych mohl rychle utíkat. Měl jsem strach, abych nedostal po ráně,“ vypráví. Dne 17. listopadu 1989 se také ocitl na Národní třídě. Měl tu domluvený sraz s kamarádem, slovenským architektem Štefanem Pacákem, kterého ale nezastihl, a tak se vrátil domů. O průběhu demonstrace se dozvěděl až později.

Tyto informace však postrádal zbytek země. Proto se rozhodl, že o situaci v hlavním městě bude informovat ostatní. “Připadalo mi, že je ten vývoj strašně zpomalený. Tak jsem zorganizoval, že jsem vzal tubusy na výkresy, takové papírové, dlouhé 50, 60, 70 centimetrů, s víkem. Na ty jsem vždy napsal Stříbro, Mariánky, Planá, Chodová Planá, kde jsem si tam zkontaktoval nějakého člověka. Ve Stříbře to byl třeba Tonda Kraus. V Plané to byl polistopadový starosta pan Kalaš. Šel jsem na Florenc, tam jsem to dal autobusákovi a oni si vždy ze zavazadlového prostoru ten tubus s informačními letáky, časopisy, novinami vyzdvihli. Později to už byly velké role. Takhle se to tedy celé distribuovalo,“ shrnuje.

Po pádu komunismu se spolupodílel na rekonstrukci Kramářovy vily a na výstavbě dalších vládních objektů. Ačkoliv dlouhou dobu svého života bydlí v Praze, stále dojíždí do rodné Plané. V roce 2010 vydal soubor povídek pod názvem Poslední promítač ze Sudet, které jsou volně inspirovány rodinnou kronikou.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - PLZ REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - PLZ REG ED (Václav Šipla)