Ing. Pavel Fried

* 1930  †︎ 2019

  • „Byl jsem zařazený do transportu do Osvětimi, s mým kolegou, který šel rovnou do plynu, když tam přijel. Byli jsme zařazeni v roce 1944 na podzim, kdy byla série velkých transportů, také jsem tam byl zařazený. Už jsem měl číslo na krku a už jsem dostal potravu na cestu. Moje matka, která tehdy stříkala uniformy, šla za svým vedoucím provozu, na tomto stupni to byl ještě Žid, a říkala mu: ´Leoši, kluk je zařazený do transportu, já chci jít s ním.´ On jí říkal: ´To je hloupost, ty s ním nebudeš ani půl hodiny.´ Zřejmě nějaké informace měl. A ona říkala: ´To nevadí, já s ním pojedu, i kdybych s ním měla být jen tu chvilku. Samotného ho nenechám jít.´ Ten chlap, ještě dlouho po válce jsem ho znal, sebral odvahu, jak se škaredě říká, a šel za tím esesákem, který to měl na starosti, a říkal mu: ´Podívejte se, já tu mám sílu, která je zapracovaná, a chce jít do transportu, protože její kluk jde do transportu a ona říká, že ho nenechá jít samotného. Ale kde já zase seženu zapracovanou sílu?´ Tam byl ještě jeden hoch, my jsme museli nastoupit vedle toho baráku, kde se stříkaly ty uniformy, ten esesák přišel a pak řekl: ´Na gut' - no dobře. Tím jsem byl z toho transportu vyřazený.“

  • „To byl takový kanál, kudy procházeli lidi, kde prohlíželi zavazadla, jestli tam není něco cenného, co by zabavili ve prospěch Říše. Když nás o některé věci obrali, šli jsme do kasáren. Tehdy ještě v Terezíně žili ostatní obyvatelé. Někde to bylo nachystané, nacpali jsme si slamníky, a protože to bylo záhy po zřízení Terezína, tak tam nebyly palandy, ale měli jsme na zemi slamník. Ležel jsem vedle maminky a mezi slamníky byla mezera, aby se tam člověk mohl usadit a za hlavu si dal kufr nebo vojenskou bedýnku, kde měl základní potřeby. My jsme si nesměli vzít s sebou víc než padesát kilo, ovšem to byla iluze, protože do transportů šli kojenci, stařenky a starci, z nichž samozřejmě padesát kilo nikdo neunesl.“

  • „Tam bylo deset pokojů a v každém pokoji asi čtyřicet, dvaačtyřicet postelí, kde jsme spali a žili. Byly to třípatrové postele, většinou dva a dva vedle sebe v každém patře. Když zbylo nějaké místo, postavila se tam ještě další palanda, kde byla jedna postel, ale tři nad sebou.“

  • „Každá světnice byla nějak zaměřená. Některá sionisticky, některá česky, některá skautsky. Naše byla zaměřená skautsky. My jsme měli jmenovky a všichni tam měli bobra, protože jsme byli Bobříci. Vedoucí to vymysleli, aby drželi zdání normálnosti. Vím, že jednou tam přišel nějaký esesák, rozhlédl se a říká: ´Lauter Biber' - samí bobříci.“

  • „Zvykli jsme si na to, že nesmíme jít po osmé hodině z domu, zvykli jsme si na to, že smíme jít nakupovat až odpoledne, tuším od tří do čtyř... A člověk si na ta různá omezení zvykl a vyrovnal se s tím. Každý si řekl: To je dočasně a přece nebudeme těm Němcům dělat divadlo, nebudeme z toho dělat tragédii. A když nás takto izolovali z té stávající společnosti, tak bylo rozhodnuto, že nás soustředí, tedy koncentrují, do koncentráků. Celým smyslem toho, co Němci uzákonili, byla fyzická likvidace, vyvraždění židovského obyvatelstva nejprve ve střední Evropě a pak samozřejmě i dál.“

  • „Přijeli v otevřených uhelných vagonech. Byli tam mezi mrtvými, ti byli naskládaní na sobě a oni na nich seděli. A když se doslova vypotáceli z těch vagonů, my jsme to viděli. Už jsme uměli nakrást chleba a snažili jsme se jim pomoct. Ale my jsme k nim nesměli, protože měli další infekční nemoci, třeba skvrnitý tyf, což je daleko nakažlivější než břišní tyf. Takže když se vypotáceli z těch vagonů, procházeli takovou uličkou drátěných plotů, jako to vidíte, když se třeba dělají výkopy, a trubkovými konstrukcemi byli od nás odděleni, aby se další nemoci nerozšiřovaly po koncentráku. Tak protože jsme k nim nemohli, tak jsme jim to nakradené jídlo házeli. Ale museli jsme s tím přestat, protože oni se o to jídlo navzájem škrtili. Oni byli šílení hlady a žízní. To už nebyly ani lidské bytosti. A teprve tehdy jsme se vlastně dozvěděli tu krutou pravdu, co se stalo s našimi rodinami.“

  • „A potom jsem tam měl jedno dobré zaměstnání, že jsme s kamarádem vozili takovou jednokolovou kárku, protože už tam nebyli lidi, kteří ji obsluhovali. A na ní jsme po Terezíně rozváželi různé zboží, co bylo zapotřebí. A tam pak vznikala příležitost. Třeba když jsme do různých kuchyní vezli chleba, tak jsme si něco nakradli. Tak to nás bavilo. Moje matka mi pak říkala: ‚Já jsem měla vždycky strach, že už se neodnaučíš krást.‘ Ale skoro jsem se to odnaučil...“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 24.04.2014

    (audio)
    duration: 58:59
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Brno, 11.05.2017

    (audio)
    duration: 01:37:45
  • 3

    Brno, 05.11.2017

    (audio)
    duration: 01:27:16
Full recordings are available only for logged users.

Válka, to byl pro mě život v Terezíně

fried dobová.jpg (historic)
Ing. Pavel Fried
photo: dobová - archiv pamětníka, aktuální natáčení ED

Ing. Pavel Fried se narodil 13. června 1930 v Třebíči. Pochází z židovské rodiny třebíčského obchodníka. Po zavedení norimberských zákonů se rodiny dotkla protižidovská opatření - arizace obchodu, vyloučení ze školy, ztráta občanských práv. Stejně jako jeho rodiče a starší sestra, byl i Pavel Fried deportován do Terezína. Odjel v květnu 1942 a strávil zde tři roky, až do 8. května 1945, kdy byl Terezín osvobozen. Sestra s manželem zahynuli v březnu 1944 v Osvětimi, rodiče a pamětník jako jediní z rozvětvené rodiny válku přežili. Po návratu do Třebíče se otci vrátil obchod, ale v roce 1949 ho o něj připravili komunisté. Pavel Fried nastoupil v roce 1946 ke studiu Průmyslové školy strojní v Brně, po jejím absolvování v Brně zůstal a našel si zaměstnání jako konstruktér. V roce 1951 narukoval k Pomocným technickým praporům, pracoval na stavbě letišť. Po dvou a půl letech vojny byl propuštěn do civilu a vrátil se do zaměstnání. Při práci vystudoval vysokou školu, obor organizace a řízení na Vysokém učení technickém v Brně, a v roce 1968 promoval na inženýra. V době Pražského jara byl jmenován ekonomickým náměstkem. To vydrželo jen do roku 1972, kdy byl po souvislosti s normalizací funkce zbaven. Po roce 1989 založili s kolegy soukromou firmu a Pavel Fried se stal jejím ředitelem. Souběžně se začal angažovat v aktivitách Rotary Clubu a později také brněnské Židovské obce. Čtyři roky byl členem jejího představenstva, poté osm let vykonával funkci předsedy Židovské obce v Brně.