The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Follová (* 1955)

Nejdůležitější je svoboda

  • narozena 7. října 1955 v Praze

  • módní návrhářka a designérka

  • v normalizační době se zapojovala do podpory disidentské činnosti

  • s manželem PhDr. Janem Follem kopírovali samizdat či šířili manifest Několik vět

  • byla přítelkyní Olgy a Václava Havlových

Ivana Follová, rozená Hymanová, je současná česká módní návrhářka, která obléká významné a známé osobnosti českého kulturního života. Narodila se v Praze 7. října roku 1955, tedy v době tuhého komunistického režimu, a to do rodiny silně protikomunistické, které ublížili jak nacisté, tak později i komunisté. Ivana Follová si k režimu v dobách normalizace vytvořila svébytný postoj a se svým mužem PhDr. Janem Follem se zapojovali do podpory disidentských kruhů šířením literatury a zakázaných textů. Spřátelili se s mnoha významnými osobnostmi českého disentu a stali se blízkými přáteli Olgy a Václava Havlových.

Velké ztráty

I když o politice se doma výslovně nemluvilo, Ivana Follová již od dětství dobře věděla, že nacistický i komunistický režim byl pro jejich rodinu nepřijatelný. Jak vzpomíná, válka a poválečná léta znamenala pro obě větve rodin jejích rodičů dramatickou změnu poměrů. Dědeček Ivany Follové byl umučen nacisty za pomoc partyzánům a otec pamětnice se coby mladý hoch zapojil do ilegálního předávání informací českým odbojovým skupinám. Jak Ivana Follová vzpomíná, nezletilí mladí lidé nebyli Němci podezíráni, a proto často podobné odbojové skupiny vytvářeli. Otce nikdy nacisté neodhalili. Následný komunistický režim přinesl další těžké rány do života předků pamětnice: „Obě rodiny – i mojí mámy i mého táty – přišly únorem 1948 o docela velký majetek. Z toho vznikla velká – ne nenávist, protože s tím se nedá žít, ale nepřijatelnost jakékoli komunikace s tím režimem, a po [měnové] reformě i ten malý zbytek zmizel. Já si nepamatuji, že by rodiče o procesech mluvili. Vím o tom, takže o tom asi nějak mluvili, protože ve škole se to neučilo.“ Babička Ivany Follové po smrti svého muže stavitele zůstala s důchodem 147 korun. To by jí, jak zmiňuje pamětnice, nevystačilo ani na jídlo. Babička Hymanová neměla nikde zastání, v očích režimu byla pro svou buržoazní minulost nepřijatelná, a tak žila celý zbytek života v rodině svého syna, otce pamětnice, která se o ni – nemocnou – starala. Tato rodinná minulost nastavila Ivaně Follové cestu do života a stála za jejím osobním aktivismem v době normalizace sedmdesátých let.

Dětství a rok 1968

Ivana Follová je jedinou dcerou svých rodičů, sourozence neměla. Jak vzpomíná, dětství měla báječné, rodiče se jí velmi věnovali a rádi s ní diskutovali a zapojovali ji i do významnějších rodinných rozhodnutí – když se například otec rozhodoval, zda vezme práci vedoucího v nově vzniklém závodu na severu Čech, nebo když se po roce 1968 rodiče rozhodovali, zda emigrují.

Nejprve žili Hymanovi v pražských Dejvicích, ale později se přestěhovali do tehdy nově vystavěného sídliště na Spořilově, do nájemního bytu. Jiné, jak pamětnice vzpomíná, v té době ani nebyly. Sídliště tehdy nemělo ani dodělané chodníky, a tak se prý Spořilováci poznali podle toho, že měli zablácené boty.

Srpen roku 1968 prožila pamětnice u babičky v Uherském Brodě. Zde zažila okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Bylo jí 12 let. Dům měli blízko centra, a když se Ivana dozvěděla o situaci, vzala svou podobně starou sestřenici a vydaly se mezi lidi na náměstí. Vypráví: „V Uherském Hradišti lidi otočili všechny směrníky, takže ruské vojsko jezdilo asi tři hodiny kolem, nemohli se dostat do města. A když konečně vjeli, tak to bylo nebezpečné. Hrozně si to pamatuju, jak to pro mě byl silný zážitek, jak jsem vlastně už v těch dvanácti věděla, jaká je to síla – když na vás působí to okolí, když lidi vyzařují tu hrůzu a nenávist a zároveň i tu statečnost, že si tam stoupnou s holýma rukama.“ Babička jí později málem dala pohlavek, když se dozvěděla, v jaké situaci se dívky ocitly. Ivana Follová také vzpomíná na cestu autem s rodiči do Prahy. Rodiče byli rozrušení a chvílemi byla cesta i nebezpečná – to když je obrněné okupační auto nemilosrdně téměř vytlačilo ze silnice. Naštěstí se incident obešel bez zranění a škod. Rodiče v té době vážně zvažovali, zda budou v Československu nadále žít a velmi intenzivně přemýšleli o emigraci. Ivana vzpomíná, jak ji rodiče do těchto úvah také zapojili. Rodina si uvědomovala, že s odchodem z Československa začnou ostatním členům rodiny represe. Strýc pamětnice byl významný oční lékař, který v rámci své specializace jezdil na zahraniční kongresy, a tak bylo rodičům jasné, že jeho kariéra by byla jejich odchodem vážně narušena. Hymanovi se tedy nakonec s ohledem na další členy rodiny rozhodli, že za hranice natrvalo neodcestují.

Gymnázium Budějovická

Ivana po základní škole nastoupila na Gymnázium Budějovická. Byla už doba normalizace a zde si poprvé uvědomila represe komunistického režimu. Jak sama doznává: „Slyšela jsem od babičky o tom, jak umučili dědu, příběhy o válce, ale když se vás to osobně nedotýká, tak to tak necítíte.“ Na gymnáziu si například všimla, jak spolužáci po jednom koncertě na několik dní zmizeli: „Když byly třeba koncerty na jihu Čech, třeba Plastic People, tak spolužáci z vyšších ročníků odjeli na koncert a pak tři dny nebyli ve škole a pak se vrátili a z jejich dlouhých vlasů na ramena měli milimetrového ježka na hlavě. Tu dobu, co nebyli ve škole, tak byli zadržení, protože to byl nepovolený koncert. A to se odehrávalo poměrně často.“ Gymnázium Budějovická byla tehdy poměrně osvícená škola vedená profesory, kteří dávali prostor z hlediska komunistického systému alternativní kultuře. V domku na školním pozemku vedle budovy školy se tak konaly koncerty umělců, kteří byli na hraně z hlediska přijatelnosti pro tehdejší režim, jako např. Vladimír Mišík, Vladimír Merta, ale i Michal Prokop – budoucí přátelé Ivany Follové. Všichni byli režimem později zcela zakázáni.

Ivana Follová měla velký zájem dostat se na některou z uměleckých vysokých škol. Nechtěla skončit u práce, která by ji nebavila. Jak říká: „Všichni museli pracovat, ale radost z práce 90 procent lidí nemělo.“ Pro sebe chtěla jinou budoucnost. Kádrový posudek však znamenal, že na zamýšlenou FAMU by ji nevzali. Rok tedy pracovala v Ústavu pro racionalizaci ve strojírenství, kde pro ni sice žádná práce nebyla, ale naučila se tam, jak říká, skvěle lyžovat, a hlavně měla razítko v občance o zaměstnání. Nakonec zvolila a posléze absolvovala dvouleté nástavbové studium na Školském ústavu umělecké tvorby, kde byly podmínky pro přijetí z hlediska politické přijatelnosti volnější.

Úspěšná pracovní kariéra

Ivana Follová začínala ve Studiu Olympic – malé oáze osvícených lidí, kteří komunisty nepodporovali a snažili se, aby mohlo fungovat divadlo Semafor či studio Ypsilon. Všude se však našli lidé, kteří donášeli, což pak pro dotyčného znamenalo vyhazov z práce. Důvodem mohlo být cokoli – vyjádření nesouhlasu s režimem, politické vtipy nebo třeba šíření zakázané hudby. „Jednou zvukař v Ypsilonce našel pytel zmuchlaného magnetofonového pásku, a než ho vyhodil, tak ho protáhl magnetofonem, aby zjistil, co to je. A zjistil, že to jsou archivní nahrávky Vládi Merty, který kdysi v tom divadle hrál. Podařilo se mu to celé zrekonstruovat, dodneška to máme schované. To byl tenkrát obrovský poklad, protože se tak daly šířit věci. Protože žádné kazety nebo desky Mertovi v té době nevycházely, tak jediná možnost byla přehrát to z jednoho pásku na druhý. Tak to byl za hvězdu. Pak z toho byl samozřejmě malér, protože to pak někdo práskl,“ dokresluje atmosféru doby pamětnice.

Svou návrhářskou prezentaci začala Ivana Follová na Bertramce. Bertramka byl v tehdejší době poměrně unikátní prostor pro výstavy autorských uměleckých prací. Později požádala u komise Díla o schválení oficiální činnosti v oboru oděvního návrhářství. Po svém tchánovi – akademickém malíři zdědila umělecký ateliér, kde si zřídila vlastní butik, což byla v té době naprostá výjimečnost. Pravidelně zde pořádala setkání uměleckých návrhářů, šperkařů a grafiků, kteří uzavřené společnosti návštěvníků mohli prezentovat a prodávat své návrhy. Organizaci později převedla pod hlavičku SSM, protože jinak jí ze strany režimu hrozil zákaz činnosti. Do ateliéru chodilo mnoho známých osobností z kulturního života Prahy a Ivana Follová k tomu dodává: „Jednou večer jsme takhle s mužem seděli a říkali si: ‘Tak ještě zbývá, aby přišel ten Havel.’ Druhý den Havel přišel a třetí den přišla Olga. Od té doby jsme se hodně přátelili.“

Po roce 1989 se její návrhářská kariéra rozjela naplno, založila autorské butiky IF, měla slavné výstavy a přehlídky – například v Mnichově nebo v Paříži na Prêt-à-porter a dodnes obléká známé osobnosti českých televizních obrazovek, moderátorky, herečky a zpěvačky.

Šíření ilegální kultury a výslech

S manželem PhDr. Janem Follem, novinářem a po revoluci také dramaturgem České televize se v sedmdesátých letech zapojovali do podpory disidentských kruhů. Pomáhali šířit zakázané knihy, kopírovali samizdat a pořádali pravidelná setkání různých osobností ve svém bytě. Jak říká, je s podivem, že režim o jejich aktivitách přímo nevěděl. Na manžela StB sice složku vedla, ale rodině se jinak problémy zcela vyhnuly. Přesto však si ji StB na jeden výslech pozvala. „Já jsem byla u výslechu, což jsem si myslela, jak budu statečná, jak ze mě nic nedostanou. Tak statečná jsem byla, ale výslech se konal ne kvůli tomu, co jsem si myslela, že nastane, že to bude kvůli množení knih a roznášení informací, ale bylo to kvůli nějakému režisérovi, se kterým jsme točili nějaký dokument a on zpronevěřil peníze. Takže jsem byla u výslechu kvůli tomuto, což mně pak přišlo strašně legrační, to nebylo vůbec důležité.“ Ivana Follová říká, že pocit absolutní moci nad člověkem zde byl velmi cítit a uvědomila si, jak lidé, kteří výslechy prošli a vytrvali, museli mít obrovskou vnitřní sílu. „Smekám před nimi,“ dodává ke své zkušenosti se Státní bezpečností pamětnice.

Rok 1989 a pozdější rozpad Československa

Rok 1989 byl pro Follovy velmi intenzivním obdobím, zapojovali se již předtím do šíření manifestu Několik vět a během podzimních dnů roku 1989 téměř nespali. Události popisuje pamětnice takto: “Tenkrát třeba bratři Cabanové spali v Mánesu a množili kazety o tom, co se děje a jak se to děje. Rozváželo se to po vesnicích. V Praze všichni věděli, co se děje, ale ne dál v okolních městech a na vesnicích. Tam teda odvedli obří kus práce herci, když jezdili po vsích a vyprávěli, co se děje a rozváželi kazety.“ S rodinou absolvovali téměř všechny demonstrace, kam brala záměrně i svou malou dceru. Manžel se aktivně účastnil setkání v Činoherním klubu během pádu vlády a později se stal členem Občanského fóra.

K rozdělení Československa se staví Ivana Follová s rozvahou. Podle ní to bylo zbytečné, ale je zřejmé, že politické příkopy byly silnější. Slovenský premiér Mečiar byl pro mnoho českých politiků podle ní nepřijatelný. Jeden čas s rodinou zažili i nevraživost mezi lidmi, a to když slavili Silvestra na jedné horské chatě u slovenských hranic. Slováci tehdy nechtěli sdílet stejnou místnost s Čechy. „Slováci chtěli to rozdělení asi více než my,“ říká Ivana Follová a dodává: „Nakonec nám to rozdělení oběma zemím asi prospělo.“

Hlavní životní hodnotou je pro Ivanu Follovou svoboda člověka. Vystihuje to také její oblíbený příměr, který vyslovil Miloš Forman: “Život v zoo je bezpečný, ale není svobodný. V džungli možná nepřežijete, ale jste svobodní.” “I svoboda má však své hranice a musí respektovat druhého,” říká závěrem Ivana Follová.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Radka Malik)