Ivana Follová

* 1955

  • "My jsme třeba s mým nastávajícím mužem šli z divadla a z hospody, protože v té době nebyl prostor na žádné jiné věci, takže se hodně chodilo do hospod. Ale nebylo to o tom, že bychom všichni jenom popíjeli, ale byl to takový – v uvozovkách – diskuzní klub. Když jsme se vraceli v noci, tak nás velmi často policie kontrolovala. Veřejná bezpečnost tehdy. A když jsem neměla v občance razítko, že jsem zaměstnaná nebo vdaná, tak jsem byla automaticky příživník, protože nebyla možnost pracovat, byla povinnost pracovat. Takže když jsem neměla razítko, tak párkrát nás kontrolovali a bylo to velmi nepříjemné. Protože mohlo následovat, že mě normálně na 24 hodin zavřou a že mě budou soudit jako příživníka. Což automaticky s sebou neslo takovou tu pečeť prostituce. A na to pak mnoho disidentských žen dostávali."

  • "Maminka pracovala jako sociální zdravotnice v nemocnici a pak zůstala se mnou doma, protože se starala nejenom o mně, ale i o moji babičku. Tu si moc nepamatuju, to byla mého táty maminka, která byla docela hodně nemocná. Jenom tak pro ilustraci – měla důchod celých 147 korun, což i tenkrát bylo strašně málo, protože plat byl i několik tisíc v korunách. Ale samozřejmě za to – kdyby nežila se svým synem a jeho rodinou – tak by prostě umřela hlady. A bylo to taky proto, že můj dědeček, kterého už jsem nezažila, byl stavitel a postavil několik činžovních domů v Dejvicích. A to se samozřejmě podepsalo na osudu babičky, protože neměla žádné zastání a nikdo, stát, se o ni nepostaral."

  • "A k těm dětským zážitkům. Já si strašně pamatuju – to jsem byla u babičky v Uherském Hradišti – okupaci v srpnu 1968. A to mně bylo dvanáct, měla jsem mladší sestřenici. V Uherském Hradišti otočili všechny směrníky, lidi, někdo otočil všechny směrníky dokola, takže ruské vojsko jezdilo asi tři hodiny kolem, nemohli se dostat do města, a když konečně vjeli, tak to bylo nebezpečné. Já jsem samozřejmě byla velký hrdina ve dvanácti, takže jsem bafla sestřenici a šly jsme se podívat. Tam stál houf lidí. Babička bydlela kousek od centra a my jsme se zařadily do toho davu a hrozily jsme pěstí na ty tanky. Pak jsem málem dostala pár facek, protože babička z toho měla div ne infarkt. Hrozně si to pamatuju, jak to pro mě byl silný zážitek, jak jsem vlastně už v těch dvanácti věděla, jaká je to síla – když na vás působí to okolí, když lidi vyzařují tu hrůzu a nenávist a zároveň i tu statečnost, že si tam stoupnou s holýma rukama. Tak to byl prostě velice silný zážitek."

  • "To jsme skoro nespali. My jsme byli samozřejmě mezi těmi, kdo šířili Několik vět a podpisy za různé petice, za různé zavřené, takže pak jsme šířili. Já jsem rozvážela kazety, které v Mánesu množili studenti. Tenkrát třeba bratři Cabanové spali v Mánesu a množili kazety o tom, co se děje a jak se to děje. Rozváželo se to po vesnicích. V Praze všichni věděli, co se děje, ale dál v okolních městech, menších městech a na vesnicích, tam teda odvedli obří kus práce herci, když jezdili po vsích a vyprávěli, co se děje a rozváželi kazety. Jinak jsem absolvovala vlastně téměř všechny demonstrace, které byly, a Honza pak byl, manžel byl v Činoherním klubu, když padla vláda. Na všech setkáních už potom se zúčastnil Občanského fóra a tak dále."

  • Full recordings
  • 1

    Praha 4, 23.02.2022

    (audio)
    duration: 53:46
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Nejdůležitější je svoboda

Ivana Follová na tiskové konferenci projektu "Profi žena"
Ivana Follová na tiskové konferenci projektu "Profi žena"
photo: FB stránka PROFI ŽENA

Ivana Follová, rozená Hymanová, se narodila 7. října 1955 v Praze. Otec pracoval jako strojní inženýr, matka jako sociální zdravotnice. Prarodiče z obou stran pocházeli ze zámožnějších rodin, obě rodiny přišly o veškerý svůj majetek po komunistickém převratu v roce 1948. To málo, co jim zbylo, jim znehodnotila měnová reforma v roce 1953. Otec Ivany Follové byl tvůrcem několika patentů ve svém oboru. Jako přesvědčený antikomunista nikdy nemohl působit ve vedoucích pozicích. Kvůli špatnému kádrovému posudku byla Ivana po gymnáziu nucena vystudovat pouze dvouletou nástavbu na Školském ústavu umělecké tvorby, klasická vysokoškolská studia jí nebyla režimem umožněna. Celý život se věnuje módnímu návrhářství a mezi její klienty patří známé osobnosti současného českého kulturního života. Se svým, dnes již zesnulým, manželem PhDr. Janem Follem, novinářem a později dramaturgem České televize, se během normalizace aktivně zapojovala do podpory disidentských skupin, např. do šíření zakázaných knih, kopírování samizdatu a šíření manifestu Několik vět. S manželem byli oba přáteli Olgy a Václava Havlových. V roce 2022 žila v Praze.