„Já jsem ráda jezdívala stopem, i když dnes bych vám to vůbec nedoporučovala. Jezdila jsem například do Prahy do školy. Šla jsem tady za Brod a stopovala. Jednou mě vzal nějaký Rakušan. Protože jsem uměla německy, nebyl to problém. Byl asi o patnáct, možná dvacet let starší, ale byl sympatický. Všechno bylo v pořádku, dovezl mě do Prahy. Říkala jsem mu, že když se to podaří, mám jet do Vídně příští rok. Dal mi telefon. Když jsem pak byla ve Vídni, tak jsem mu zavolala. To ještě nebyly mobilní telefony, pouze pevná linka. Zavolala jsem mu od své tety a on pro mě přijel na druhý konec Vídně. Řekl, že se mnou pojede a že mi Vídeň ukáže. Já jsem věděla, že s ním tu Vídeň poznám úplně jinak, z jiného pohledu. Byla jsem nadšená a vůbec mě nenapadlo, že by se mohlo něco stát. Jeli jsme jeho autem za Vídeň, na Kahlenberg. Tam jsou dva kopce, Leopoldsberg a Kahlenberg. A najednou v půlce kopce auto přestalo jet. Měli jsme asi dvouhodinové zpoždění. Pak jsme sice vyjeli nahoru, ale nemohla jsem dát vědět, že se něco děje. Ráno už mi jel autobus, tehdy se jmenoval Austrobus, kterým jsem se měla vracet zpátky. Teta byla úplně vyděšená, cítila za mě zodpovědnost a měla o mě strach. Nakonec to dopadlo dobře. Nebyl v tom žádný jiný úmysl. Ale přece jen – cizí člověk, cizí auto, cizí prostředí. Nakonec mě dovezl zpátky k tetě, druhý den jsem všechno stihla a dostala se autobusem domů.“
„Od mala mě bavily jazyky. Protože jsem měla příbuzné v Rakousku a říkala jsem si, že se tam musím podívat. Začala jsem se učit soukromě, i doma s maminkou, která uměla německy a francouzsky. A to tehdy nebylo tak obvyklé. Němčina vlastně ani dnes není tak obvyklá. Jsem ráda, že ji ovládám, protože lidí, kteří umí německy, je málo.“ – „Jak to, že maminka uměla německy a francouzsky?“ – „Dnes už se jí nezeptám... Ona pracovala u pošty, i v době druhé světové války. Mnohé telefonáty musela brát právě v němčině, takže to asi byla nutnost. A francouzština se jí líbila. Učila se ji s radostí na brodském gymnáziu. I mně se ten jazyk líbí, takže také dost rozumím francouzsky.“
„Mně v roce 1968 bylo třináct. Na svět jsem už koukala s očima otevřenýma. My jsme měli příbuzný v Rakousku, ve Vídni. A oni k nám zrovna v srpnu přijeli na návštěvu. A já jsem jako malá holka strašně toužila mít první džíny. Oni mi slíbili, že mi to k třináctým narozeninám koupí. Tak jsme jeli do Prahy, do Tuzexu. To byly takové speciální obchody v Praze, pak možná byly v Ostravě, v Brně. Přesně nevím, ale my jsme jezdili do Prahy. A tam mi ti příbuzní slíbili, že mi koupí džíny s očkama. To jsem tady dřív neměla vůbec šanci. Tehdy jsme tam jeli 19. srpna a spali jsme tam v hotelu s tím, že druhý den půjdeme do Tuzexu. Ráno jsme se probudili a slyšeli, jak se tam střílí. ‚Co se to děje? To není možné, jestli po sobě někdo střílí?‘ Bydleli jsme kousek od Václavského náměstí. Tam byly tanky a střílely na Muzeum. Byli jsme z toho úplně hotoví. Nevěděli jsme, co se děje, proč se to děje. Pustili jsme si rádio a zjistili, že přijely tanky z Sovětského svazu a že nás obsazují. Takže jsme poslouchali rádio a jeli jsme rychle domů. A ta naše návštěva spěchala zase zpátky do Rakouska, protože nevěděli, co se může dít. Matně si vzpomínám na událost, když jsem pak v září šla do školy. Na staré silnici směrem na Jihlavu dřív býval železniční přejezd se šraňkami neboli závorami. Vzpomínám si, že když jsem zrovna procházela, byly šraňky dole a já jsem se strašně bála, protože tam přijely asi tři tanky. Hlavně v Praze tehdy bohužel [vojáci] bezdůvodně postříleli nějaké lidi. Nevěděla jsem, jestli to mám nějak obejít. Ale potkala jsem další spolužáky, tak jsme tam stáli a jenom se báli. Nic se nestalo, ale ten pocit byl z toho hrozný, protože jsme se opravdu báli moc...“
Jana Fischerová, rozená Bílková, se narodila 20. srpna 1955 v Havlíčkově Brodě, kde prožila šťastné dětství se starším bratrem v rodině, která udržovala křesťanské tradice. Po základní škole vystudovala Střední průmyslovou školu stavební v Havlíčkově Brodě a následně ve studiu pokračovala na Fakultě stavební ČVUT v Praze, obor pozemní stavitelství. Po úspěšném ukončení studia zůstala na fakultě jako asistentka a vědecká aspirantka. Později se vrátila do rodného města, kde působila jako učitelka na své bývalé střední škole. Po roce 1989 se rozhodla podnikat a založila cestovní kancelář Ada Tour v Havlíčkově Brodě. Zároveň se věnovala tlumočení a průvodcovské činnosti. V roce 1994 vstoupila do politiky. Stala se členkou zastupitelstva města Havlíčkův Brod. Následně působila jako místostarostka a starostka města, ale také jako zastupitelka Kraje Vysočina. V roce 2010 byla zvolena poslankyní Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V rámci těchto funkcí se aktivně podílela na práci ve výborech zaměřených na zahraniční spolupráci a cestovní ruch. V roce 2025 žila Jana Fischerová v Havlíčkově Brodě.
