Jana Fischerová

* 1941

  • „Jo, ještě něco... my jsme se chtěli vystěhovat... já ne, manžel chtěl. Tak jsem říkala: ‚Hele, jestli si všechno vyběháš sám, já nebudu proti...“ Ale já jsem nechtěla. I když jsem byla na dovolený, tak... doma bylo doma... já na to nebyla. To víte, že nás nepustili. Ještě mám doma od Biľaka podepsaný papír, že jako dělnická třída, že nás nepustí, že jsme žádaný, a podobný řeči. Manžela tam pořád tlačili, ten měl práci, aby se z toho vymluvil... co jim máte říct... a tady v chemičce, on dělal v chemičce, a on říkal: ‚Já ještě na to nejsem mentálně připravenej‘, no prostě musel se vymluvit... ale nikdy nebyl. Ani já nebyla, já bych ani nešla. Vím, že v práci kolikrát [kolegyně] říkaly: ‚Kvůli dětem bych šla.‘ Já ani kvůli dětem bych nešla... jen aby se dostaly někam na vejšku...?“

  • „Pamatuju si úplně přesně, my jsme z té Matiční chodili na stanici trolejbusu... to nebyl trolejbus... autobusu nebo tramvaje... do Krásného Března, tam byla cukrárna. Tam byla stanice, s manželem spolu a šli jsme za roh a tam bydlel manželův známý. A z okna koukala taková babka a dědek, to byli takoví ožralkové... a říkali: ‚Jsou tu Rusáci...‘ A já říkala manželovi, že už jsou takhle po ránu ožralí. A ona to byla pravda. No a tramvaj nejela, tak jsme šli pěšky do Ústí, tam jsem potkala tanky u nádraží, tam projížděly, tak jsme šli do práce... a maminka chodila po Ústí, sháněla takové všelijaké letáky. Jo a v tu dobu, když Rusáci přijeli, tak u nás byl manželův bratranec z Leštiny... ten je taky v Německu, on k nám jezdil, ono ho to bavilo, tenkrát byl dítě a chtěl to všechno poznat... na skútru... a on jel na tom skútru až někam k Praze a říkal: ‚Samý voják, samý tank, samý auto...‘, a tak jsme šli spolu do Ústí. A jak tam bývalo KSČ naproti Bohemce... tak tam byl cirkus... lidí hodně, řvali na tom ochozu, u toho hotelu taky stáli lidi. Nějaký Rusák tam byl a tak to uklidňoval, takže se to nevyvrbilo tak moc.“

  • „Tatínek se vrátil ze zajetí v 47. a já jsem začala chodit do školy v roce 1947 v září a v roce 1948 v květnu nás vyhostili. Do té Hřebečné u Jáchymova. No podle toho, co jsem četla na tom... prý z důvodu ochrany práce, já tomu nerozumím. Asi z důvodu, že byl německý voják. Maminka tedy byla Češka... no, když nás tenkrát odváželi, tak si pamatuju... přijdou slzy... že jsme jeli autem s nábytkem do Ústí na nádraží a stavěli jsme se ve Svádově, tam měl děda zahradnictví... nechci o tom mluvit... nebudu.“

  • Full recordings
  • 1

    Ústí nad Labem, 26.05.2022

    (audio)
    duration: 01:13:32
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
  • 2

    Ústí nad Labem, 20.09.2022

    (audio)
    duration: 12:34
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Když je vyháněli do hor, dostali na své věci půl vagonu

Jana Fischerová, Hřebečná, 1951
Jana Fischerová, Hřebečná, 1951
photo: archiv pamětníka

Jana Fischerová se narodila 19. prosince 1941 jako jediné dítě do smíšené rodiny Bartových. Maminka Marie byla Češka, tatínek Eugen Rakušan. Za války coby voják wehrmachtu sloužil otec v Německu a padl tam i do zajetí. Po konci druhé světové války, když byl ze zajetí osvobozen, ale k rodině do Čech nespěchal. Zůstal v Německu a pracoval v loděnici. Do Ústí nad Labem se vrátil až v roce 1947. Kvůli německému původu ho tehdejší režim odsunul i s celou rodinou do vesnice Hřebečná v západní části Krušných hor. Byl velice manuálně a technicky zručný, a tak pracoval v jáchymovských dolech v dílnách. Rodina se do Ústí nad Labem směla vrátit až v roce 1954. Práce v uranových dolech poznamenala otcovo zdraví, zemřel rok po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Jana Fischerová se vyučila pánskou krejčovou, ve svých devatenácti letech se vdala a s manželem vychovala čtyři děti. V roce 2022 žila pamětnice v Ústí nad Labem. Příběh pamětnice jsme mohli zaznamenat díky podpoře města Ústí nad Labem.