Mgr. Daniela Fischerová

* 1948

  • „A tehdy se stalo něco prapodivného. Divadlu šéfoval herec Zdeněk Buchvaldek, samozřejmě straník jak poleno, nemohl v té době ředitelovat divadlo někdo, kdo nebyl ve straně, byl to populární herec ze seriálu Muž na radnici. A tento Zdeněk Buchvaldek udělal něco, za což ať je mu dána svatozář. Nikdo tomu nevěřil – on přeskočil vlastní stín a navzdory tomu befelu z ÚV KSČ řekl, že udělá premiéru a tři reprízy [divadelní hry Hodina mezi psem a vlkem] a podle reakcí diváků že bude jednat dál. Takže proběhla premiéra, proběhly reprízy a tehdy byla Praha nebo Česko pověstné tím, že tady se všechno rozkecá. To všichni věděli, že Češi neudrží žádné tajemství. Když vznikla tahle obskurní situace, kdy se rozneslo, že hra je zakázaná od samotného ÚV KSČ a přesto se hrát bude, tak se tam Pražáci nahrnuli, divadlo bylo plné jak odpolední autobus, odehrály se ty tři reprízy. Na čtvrté repríze už stáli kolem divadla policajti, drželi hasičský řetěz, pouštěli tam jenom proti právoplatné vstupence a tím to skončilo. Řekli, že už té legrace bylo dost a ta hra šla z programu. Svým způsobem to trochu odnesli všichni hlavní zúčastnění, tedy já, Pistorius i Buchvaldek. Neumím už dneska přesně popsat jak, ale nelitovali jsme toho a celou tu dobu zkoušek a ty čtyři večery repríz považuju za jednu z úplně nejšťastnějších a nejkrásnějších dob svého života.“

  • „Zažili jsme ještě tu chvíli, kdy už štítonošům došla trpělivost a opravdu se vmísili mezi dav a mlátili obušky tak, jak je napadlo. Auta odvážela různé lidi pryč, nevíme kam. Jindřichovi a mně se povedlo nějak promotat bočními uličkami, utekli jsme z té vřavy a pěšky jsme šli domů. Byl večer, vlastně už začínala noc, a já na to pamatuji jako na jednu z chvil největšího strachu a největší hrůzy, jakou jsem kdy zažila, protože jsme netušili, kde je naše patnáctileté drobné dítě. A zase z té dálky… nic se nestalo. V tu chvíli to byla skutečná hrůza, nevěděli jsme, jestli ji tam někde mlátí obuškem, jestli ji posadili do nějakého auta a je ve vazbě nebo… což prý bývalo dobrým trikem té doby, že policie, Veřejná bezpečnost, různé ty provinilce a nepřátele lidu posadila do auta, odvezla je třeba 100 kilometrů za Prahu, vysadila je v nočním lese a odjela, ať si ti lidé poradí sami. A v tu chvíli nebylo kam telefonovat, abychom se zeptali, kde naše dcera je. Díky bohu, dostala se také po svých domů. A já si pamatuji na takový mocný okamžik, jak jsme se sešli a v předsíni, jak jsme byli ještě oblečení v zimních kabátech a v zimních botách, jsme se Jindřich, Johanka a já objali a dlouze jsme se drželi.“

  • „Během toho hovoru [s Václavem Havlem] jsem mu řekla takovou myšlenku, že prý jsou v japonských tělocvičnách bojových umění, které se jmenují dóžó, tři pravidla a člověk, který do té tělocvičny, cvičebny, do toho dóžó vstoupí, už nikdy nesmí říct tyto tři věty: ,Bojím se. Bolí to. Nedokážu to.‘ A já jsem mu v tom hovoru řekla: ,Václave, ty už jsi léta v dóžó. Tyto tři věty už nikdy nesmíš říct.‘ A v tu chvilku jsem uviděla, jak mu projel tváří takový ten rozpačitý přistižený úsměv a on jenom tak pokrčil rameny, protože ten, kdo je v dóžó, už ani s tímhle nesmí souhlasit. A potom, když zemřel, tak mě kdosi požádal, abych napsala krátký fejeton na téma jeho smrti a fejeton končí takto: ,Ve chvíli, kdy tyto řádky píšu, tvoji rakev vezou Prahou a stěny dóžó se už rozestoupily. Tisíce lidí stojí v zebavém prosinci venku, i televizní rosničky jsou třetí den v černém, velká vlna smutku zaplavuje kraj. Taky za tebou truchlím, velmi. Tu společnou hru o stavu světa jsme už nenapsali. Ale tvá figura by třeba řekla: ,Pravda a láska zase nezvítězily, že?‘ A ta moje na to: ,To víš, že ne, nebuď labuť! Ale neprojely to. Ještě to neprojely. A o tom celé to drama je.‘"

  • „Byla jsem odvelena do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Tam jako ve všech zdravotnických zařízeních – bůh suď proč, je to nějaké dědictví po Rakousku-Uhersku – se vstává velice brzy, takže před šestou ranní nám sestřičky na pokoji pustily dráťák a já jsem slyšela vzrušené rozčilené hlasy, jak říkají: ,Tanky zleva, tanky zprava, vojáci se blíží, utíkejte! Tam se střílí!‘ A moje první myšlenka byla dramaturgická. Já jsem studovala dramaturgii jako hlavní obor, a ta dramaturgická myšlenka pravila: ,To je nějaká dobrodružná hra pro mládež. A kterého idiota napadlo, nasadit to do vysílacího schématu na šestou hodinu ranní, kdo to bude poslouchat?‘ A vyšla jsem na chodbu, v Kladrubech jsou dlouhatánské široké chodby, a v tom ranním šeru se sjížděli lidé na vozíčku, lidé o berlích, lidé s jednou nohou, lidé bez nohou a všichni nebo hodně z nich plakalo a sunuli jsme se do televizního pokoje, abychom se dozvěděli, co se stalo. A tam to opravdu ten první den, ty první dny vypadalo, že začíná třetí světová válka a proti nám stojí pět mocností, z toho ten obr Sovětského svazu, a že nemáme šanci.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 29.09.2021

    (audio)
    duration: 01:55:29
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 08.10.2021

    (audio)
    duration: 01:24:35
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Pravda a láska zase nezvítězila, ale ještě jsme to neprojeli

Daniela Fischerová, 2001
Daniela Fischerová, 2001
photo: Archiv pamětnice

Daniela Fischerová se narodila 13. února 1948 v Praze. Je dcerou hudebního skladatele Jana Fischera a překladatelky Olgy Fischerové. Od dětství se toužila věnovat psaní, a proto si vybrala studium scénáristiky a dramaturgie na pražské Filmové akademii múzických umění (FAMU). Ještě předtím po maturitě absolvovala roční praxi v terapeutické komunitě na zámku Lobeč. V roce 1970 působila ve Filmovém studiu Barrandov, od roku 1972 pracovala jako odpovědná redaktorka nakladatelství Orbis. Práce pod neustálou cenzurou ji ale neuspokojovala a raději se začala věnovat tvorbě dětských leporel a omalovánek. V roce 1979 zaujala režiséra Luboše Pistoriuse její hra Hodina mezi psem a vlkem o Françoisi Villonovi, kterou nastudoval pro Realistické divadlo v Praze. Přes zákaz ÚV KSČ se odehrály čtyři reprízy, což mělo negativní dopad na tvorbu všech zúčastněných. Daniela Fischerová se dostala do okruhu disidentů, účastnila se bytových seminářů a pojilo ji blízké přátelství s Václavem Havlem. Její životní náplní je tvorba. Je autorkou nespočtu knih pro děti i dospělé, mnoha rozhlasových her i několika filmových scénářů. Vyučovala obor tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Je členkou výboru Českého centra Mezinárodního PEN klubu, který jí udělil ocenění Vlastní cestou za celoživotní dílo. V době natáčení, v roce 2021, žila v Praze.