Anna Fischer

"Ano, to dělala spousta lidí, přes Jägershof přešla spousta, přes Heuhof a tak. Přes hranici tenkrát přecházelo hodně lidí a za noci také tajně tahali věci jako například peřiny nebo mouku nebo všechno možné, jak už jsem řekla. Moje matka takhle přišla k šicímu stroji, který jí patřil, a ten stojí dneska v jídelně mé dcery. A taky k jednomu koši na nádobí, kde je plno mis, talířů a podobných věcí, ten je taky po mé matce, ten jí také patřil. To za noci vyvezli ven. Některé to ovšem taky stálo život. Když Češi zakřičeli: 'Stůj!' a nezůstal jste stát, tak stříleli."

"V roce 1990 se otevřela hranice a my chtěli přes Všeruby do Hyršova. A sestry jely se mnou, zašly jsme tenkrát na hřbitov a hledaly jsme hrob našeho otce. Na hřbitově byly samé kopřivy a kamení, úplná divočina. Takže jsme hrob nenašly. A když jsme chtěly pryč, jako kdyby ke mně promluvil: 'Otoč se, ty ten hrob najdeš!' Šla jsem tam tedy sama a hrob jsem našla. Takový zázrak, že? Jako kdyby mi řekl: 'Tak se přece vrať a hledej, určitě ho najdeš!' A přesně tak se to stalo. A pak jsme si u hřbitova vyrýpli malou rostlinku, lípu. Ta lípa stojí dnes vedle mé kaple, kterou jsem nechala postavit a je už takových třicet metrů vysoká."

"To bylo jasné, že když byla válka prohraná, že získají Češi převahu, ne? To si mohli dopředu vybírat domy, jeli do Domažlic a nechali je na sebe přepsat. Ale ne každému to holt vyšlo, jak chtěl. A teď někteří z Němců z našich vesnic jako Neukirchen, Eschlkam jezdí do Hyršova a obdělávají tam pole a louky, kde dřív bývali Němci. Kam se poděla spravedlnost? Oni tam teď jezdí a kupují či obdělávají pole. Svět je naruby. Nejdřív lidi vyženou a teď se mají zase přátelit. Ve starých lidech je pořád nenávist a mladí navazují přátelství."