The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Já se nikdy nebál
narodil se 16. června 1933 ve Svinech v rodině sedláka Jan Filípka
za války rodina nechávala na statku přespat partyzány, prodávala jim dobytek
otec Jan Filípek odmítl vstoupit do JZD, proto byl v roce 1949 odsouzen ke 29 měsícům nucených prací
v letech 1953 až 1955 Zdeněk Filípek sloužil u PTP (Pomocných technických praporů) v dole v Kladně, v letech 1952 až 1954 u PTP sloužil i jeho bratr Josef Filípek
na střední školu ani do učení Zdeněk Filípek jako syn sedláka nastoupit nesměl
otec Jan Filípek odsouzen k pěti měsícům vězení
statek a pole propadly státu v roce 1955, rodina byla vystěhována do Zběšiček
v roce 1956 otec Jan Filípek odsouzen ke 20 měsícům v dolech
statek využívalo JZD, dokud ho nepřivedlo do dezolátního stavu
po roce 1989 převzali Filípkovi v restitucích pole, statek se však rodině nevrátil, protože na jeho místě byl v té době už postaven cizí dům
Když bylo za války potřeba doručit hospodářům peníze za dobytek určený partyzánům, sedl Zdeněk Filípek na kolo a peníze rozvezl. Nebál se, stejně jako když později došlo na dole v Kladně k závalu v místech, kde měl ten den pracovat. Nezačal se bát ani tehdy, když před svými známými řekl, že když už uvězněný otec Jan Filípek musí pracovat na dole, je dobře, že je to právě v Kladně – a do dvou týdnů otce převezli do Jáchymova. „Byli jsme bojovníci,” vzpomíná Zdeněk Filípek.
Zdeněk Filípek se narodil 16. června 1933 ve Svinech u Veselí nad Lužnicí jako druhé ze čtyř dětí Jana a Boženy Filípkových, kteří vlastnili statek a devětadvacet hektarů polí. Selský rod Filípků ve Svinech hospodařil už v 18. století.
Otec kromě sedlačení také obchodoval s koňmi. „Ráno jsem se probudil a dvůr byl plný hříbat,” vzpomíná Zdeněk Filípek. Na dvoře se před jeho dětskýma očima neobjevovali jenom koně. Během mobilizace v roce 1938, kdy byl otec mobilizován a pracoval jako telefonista na velitelství pluku, sídlila na statku vojenská kancelář.
Za války pan Bartuška z Horního Skrýchova od pamětníkova otce a dalších hospodářů nakupoval pro partyzány koně i jiný dobytek. Malý Zdeněk tehdy rozvážel na kole peníze hospodářům, protože jako dítě měl větší šanci, že si ho nikdo nevšimne. Partyzáni na statku i přespávali, a to navzdory opakovaným německým kontrolám. „V noci Němci lezli po půdách a šťouchali bajonety do sena,” popisuje pamětník. Okupanti se o partyzánech, kteří přespávali ve Svinech ještě na dvou dalších statcích, od nikoho nikdy nedozvěděli.
Práce bylo na statku požehnaně. „Vstávalo se v pět hodin ráno a končili jsme večer v devět. Já oral s koňmi a od dvanácti let jsem obsluhoval vazač,” vzpomíná Zdeněk Filípek. Až do roku 1946 byl na práci i dostatek rukou. Kromě nejužší rodiny bydlela na statku matčina sestra a na prázdniny přijížděla z Prahy druhá matčina sestra se syny. V pokojích se samostatným vchodem bydleli i placení pomocníci – chasa.
Povinné válečné dodávky tak bylo možné zvládnout. Množství, které si bylo možné ponechat, nebylo velké, a tak Filípkovi, podobně jako mnozí další v obci, bedny s obilím zakopávali na kompostu na poli.
Riziko při ukrývání potravin – stejně jako při ukrývání partyzánů – však bylo obrovské. Jan Boubelík ze Svinů byl popraven jen proto, že načerno prodal dva pytle obilí svému známému z Veselí nad Lužnicí.
Mezi vší prací a nebezpečím Zdeněk Filípek prožíval klukovské radosti i strasti. V roce 1943 nastoupil po ukončení obecné školy ve Svinech na měšťanskou školu ve Veselí nad Lužnicí. „Do školy? Chodili jsme spíš za školu,” usmívá se pamětník při vzpomínce na klukovské výpravy za dobrodružstvím, které se doma často neobešly bez výprasku.
Dne 15. listopadu 1944 dopadly nedaleko Svinů bomby. Vyhloubily v polích hluboké jámy, které jsou dodnes znatelné. Dopad tehdy Zdeněk Filípek neslyšel, ale na druhý den se šli s kamarády podívat, jak dospělí jámy zahazují.
Na konci války němečtí vojáci přes Sviny prchali před sovětskou armádou za řeku Vltavu, kde už byli Američané. Ve snaze zdržet tanky naházeli na cestu kanystry, které po jejich odchodu místní kvapně posbírali. Sovětští vojáci se po příchodu nastěhovali i na statek Filípkových, zabavili valacha a hříbě a na oplátku nechali na statku dvě kobyly, které už nebyly k užitku. „S tou, která nám zůstala, jsme museli každý rok chodit na kontrolu do Budějovic, protože jsme ji měli po Rusech,” dodává Zdeněk Filípek.
Po volbách v roce 1946 byli ve dvanáctičlenném zastupitelstvu Svinů jen tři komunisté. Zastupitelstvo zvolilo pamětníkova otce Jana Filípka – lidovce – starostou. V dalších volbách v roce 1948 už bylo možné volit jen komunisty, nebo odevzdat prázdný lístek. V malé obci Sviny bylo bílých lístků více než osmdesát...
Florián Boubelík, zvaný místními Frolín, předseda KSČ a pozdější předseda místního národního výboru, tehdy v hospodě hlasitě vykřikoval, že teď je soudcem z lidu. Jan Filípek si však spolu se dvěma přáteli na předsedu počkali a dali mu „za vyučenou”. Za tento incident byli předvoláni k soudu. Soud je sice zprostil obžaloby, sedláci Filípek a Čáp byli ovšem vzápětí posláni na dvacet devět měsíců na nucené práce do JZD v Pardubicích. Odůvodnění? Jan Filípek prý napadl Boubelíka proto, že je „krajně protistátně zaměřen, je vesnickým boháčem”, uvádí tehdejší rozsudek, který cituje Policie ČR v roce 2009 (viz Dodatečné materiály). Jan Filípek nestrávil v Pardubicích celou předepsanou dobu, protože v roce 1951 byl přidělen na práci ve svinenské cihelně, kam místo něj chodil pracovat nejstarší syn Josef.
Zdeněk Filípek si přál studovat Střední lesnickou školu v Písku, nebo se alespoň vyučit uzenářem. Nic z toho mu ale nebylo režimem dovoleno. Jediné, co směl navštěvovat, byla tzv. pokračovací škola ve Veselí nad Lužnicí, která probíhala vždy jen ve třech zimních měsících, během zimy v letech 1949 až 1951. Po ukončení pokračovací školy začaly chodit dopisy.
Ty vyzývaly Zdeňka Filípka k nástupu do zaměstnání, protože pracoval doma na statku. Vyzývaly pamětníkovy rodiče ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD), které bylo ve Svinech založeno v roce 1953. Jedním z hlavních propagátorů JZD byl již zmíněný „Frolín”. Všechny dopisy končily v kamnech...
V dubnu proto přišel z nedalekého Dolního Bukovska pěšky policista a odvedl Zdeňka Filípka a další dva mladíky, rovněž pěšky, dvanáct kilometrů na úřad práce v Soběslavi. Tam pamětníkovi přidělili práci na Lipně. Protože ale jezdíval pracovat domů – „týden jsem byl na Lipně a tři týdny doma” – po pěti měsících ho předvolali jakožto „fluktuanta” s pohrůžkou vězení. „Já už ale mám předvolání k PTP do Kladna, tak já bych si to kdyžtak odseděl potom,” vzpomíná na svou reakci Zdeněk Filípek. Ze strany úřadů tedy zůstalo jen u výhrůžek.
V roce 1953 Zdeněk Filípek nastoupil službu u Pomocných technických praporů (PTP). O rok dříve začal u PTP sloužit i jeho starší bratr Josef, který ve službě stavěl bytové domy. Zdeněk Filípek nastoupil k útvaru v Kladně. Pracoval na dole Nejedlý 1 – havíři mu říkali původním jménem Schillerka – kde pracoval jako piglovač. Práci na dole si dodnes nemůže vynachválit, protože oproti práci na statku mu připadala snadná.
Zatímco „spolehliví” vojíni se učili taktice, „politicky nespolehliví”, mezi něž patřil i Zdeněk Filípek, chodívali škrábat brambory. Ze třicetičlenné čety jich škrábalo brambory jedenáct. Na vojně mu nadřízení vyčítali kromě původu i to, že jeho bratranec emigroval.
Ve skutečnosti se ale jednalo o otcova bratrance Jana Filípka, autora několika knih, ve kterých popisuje okolnosti svého věznění gestapem i následný útěk v roce 1948. Jan Filípek stejnou cestou jako v roce 1948 utekl i po okupaci v roce 1968, kdy přijel ze Spojených států amerických navštívit rodinu. Celou rodinu ze zahraničí finančně podporoval, v roce 2000 přispěl částkou 100 000 korun na opravu pomníku padlým ve Svinech.
Zdeněk Filípek si dodnes chválí dobré vztahy a postavení havířů v Kladně. „Když přijela delegace z Prahy, hned jim někdo řekl: ‚Tady se nezdravíme čest práci, ale zdař Bůh.‘ Co mu mohli udělat? Dát ho do šachty...” usmívá se pamětník.
Práce ovšem byla nebezpečná. Zdeněk Filípek při ní utrpěl zranění, při kterém přišel o část prstu. Především ale při tomto incidentu hrozilo, že bude obviněn ze sabotáže, protože při zranění došlo k zastavení práce. Naštěstí žádné obvinění nepřišlo. Během jeho služby u PTP zahynuli v šachtách čtyři havíři, nebezpečí závalu bylo všudypřítomné: „Jednou jsme přišli dolů a ten jeden havíř tam byl a říkal: ‚Hoši, nějak to vosejpá, radši budeme tady. Ještě bysme mohli popojít kousek zpátky.‘ Za chvíli se to celé strhlo.”
Ale ani takový zážitek pamětníkův postoj nezměnil: „Já ne. Já se nikdy nebál.”
Za celou dobu dostal Zdeněk Filípek jen tři propustky domů, ale podle vlastních slov byl doma asi třicetkrát, když se jeho kamarádovi podařilo v kanceláři vzít formuláře na propustky.
Na statek mezitím opět chodily kontroly, tentokrát komunistické. Kontroloři sebrali všechny dopisy, které Zdeněk Filípek posílal z vojny domů, ale nejen to. Postupně zabavili i nový traktor, vazač, tlouk nebo mlátičku. „Nechali to zreznout na poli,” dodává Zdeněk Filípek.
Od roku 1946 nesměla na statku pracovat chasa, ale ještě dva roky tam pracovala přidělená německá rodina Charvátových. Potom ale začalo být obtížné plnit povinné dodávky a živit rodinu. Odevzdat se muselo čtyři sta metráků obilí – pšenice, žito, oves, ječmen, navíc i řepka, mléko a vejce. V roce 1952 dostal otec Jan Filípek za neplnění dodávek pokutu 10 000 Kčs. Když kontrola objevila o dva roky později na statku osm litrů tajně odloženého mléka, soud udělil otci Janu Filípkovi další pokutu a navíc pět měsíců vězení, které strávil na Slovensku. Další soud se odehrál v prosinci 1955. Jan Filípek byl za „ohrožení jednotného hospodářského plánu” odsouzen k propadnutí veškerého majetku, doživotnímu zákazu pobytu v soběslavském okrese a dvěma letům vězení.
Před Vánocemi 1955 se Zdeněk Filípek vrátil z vojenské služby. Filípkovi věděli, že budou vystěhováni, ale netušili, kam je odvezou. Týden po návratu z vojny, 29. prosince ráno, zastavilo před statkem auto. „Až šofér říkal, že jedeme do Zběšiček.” Co se nevešlo na auto, muselo zůstat. Otec s bratrem jeli na motorce, Zdeněk Filípek se sestrou Marií (narozena 1941) jeli v mrazivém počasí na korbě. Devítiletá sestra Bohumila (narozena 1946) zůstala ve Svinech u otcova bratrance, aby dokončila ve škole alespoň pololetí.
Rodina byla vysídlena na vyvlastněný zámek ve Zběšičkách, kde jí byly přiděleny dva byty 2 + 1. Byty byly v dobrém stavu, ale ve třicetistupňových mrazech byly úplně promrzlé. „Týden jsme topili, než jsme se mohli vyspat,” vzpomíná Zdeněk Filípek. V místním JZD zapůjčili bratru Josefovi traktor, se kterým mohl dojet domů a přivézt si vlastní dřevo a uhlí. Během pobytu ve Zběšičkách se podařil husarský kousek jednomu rodinnému známému, který dokázal sestře Marii domluvit v Táboře vyučení uzenářkou – díky tomu, že zatajil postavení jejího otce Jana Filípka.
Necelý měsíc po vystěhování nastoupil otec do vězení. V tentýž den polovina hospodářství, patřící pamětníkově matce Boženě Filípkové, propadla ve prospěch JZD. S odůvodněním, že z této poloviny Filípkovi neodváděli patřičné dávky a že Božena Filípková v obci nežije. Přitom na statku přirozeně žít nemohla, protože ji o měsíc dříve vystěhovali.
Pamětníkův otec Jan Filípek strávil pět měsíců věznění na Slovensku a dvacet měsíců v dolech. Nejdříve v Kladně. Když tam byl čtyři měsíce, Zdeněk Filípek se vypravil do rodných Svinů na motorce: „Vyprávěl jsem, že v Kladně je to dobrý. Do čtrnácti dnů byl otec v Jáchymově...”
Vesnice se změnila. Po vystěhování ještě večer začali sousedé chodit do statku Filípkových pro věci. „Do tří měsíců bylo všechno pryč,” dodává pamětník. Nikdy mu nikdo z bývalých přátel a sousedů neřekl, že ho mrzí, co se rodině stalo: „Všichni byli kamarádi, a každýmu to bylo jedno.”
Těch, kteří se nebáli a pomohli třeba před zimou Zdeňku Filípkovi doorat, když byl jeho otec na nucených pracích, zůstalo poskrovnu. „Tátův kamarád Josef Brož by se byl dost staral,” vysvětluje pamětník, že v atmosféře strachu z udavačství byla pomoc obtížná.
Ve Svinech mezitím propadnutí majetku a uvěznění čekalo i na dalšího velkého sedláka, který odmítl vstoupit do JZD – otcova bratrance Josefa Krlína. Po těchto událostech už zbylí sedláci do JZD vstoupili. „Každý se komunistů bál. Kdo se nebál, toho vystěhovali,” shrnuje tehdejší situaci Zdeněk Filípek.
Na statku Filípkových JZD udělalo kanceláře, ale neprovádělo na něm žádné opravy, a když se statek ocitl ve špatném stavu, ponechalo ho jeho osudu.
Po roce, který strávili Filípkovi ve Zběšičkách zemědělskými pracemi, dostala rodina práci v Květově, kde se zakládalo zemědělské družstvo. Otec, kterého práce v dolech nezlomila, se v roce 1961 pohádal s komunisty v JZD v Květově a podal za celou rodinu výpověď. Nastěhovali se do Lhotic, do prostor kanceláří bývalého antracitového dolu, kde nebyla ani elektřina. Zdeněk Filípek a jeho bratr Josef chodívali ve svém volnu pracovat místo maminky do lesa, kde byla zaměstnaná spolu s otcem.
V šedesátých letech se Zdeněk Filípek oženil a jeho žena kvůli němu vystoupila z komunistické strany. „Do strany bych nikdy nevstoupil, ani nikdo z naší rodiny,” dodává Zdeněk Filípek. Narodily se mu děti Zdeněk (1964) a Romana (1966), pracoval jako závozník, řídil rozvoz a krátce pracoval také v restauraci. V roce 1968 se k demokratizačním snahám stavěl skepticky: „Já jsem věděl, že to špatně dopadne. Když se sem Rusové jednou dostali, nikdo je už odsud nemohl vyhnat.” Po sametové revoluci v roce 1989 byl při jmenovité volbě zvolen sedmaosmdesáti hlasy předsedou ROH (Revolučního odborového hnutí), na jeho přímluvu pak byl ve funkci ponechán ředitel podniku Rybena v Českých Budějovicích, kde Zdeněk Filípek v té době pracoval.
Po sametové revoluci v roce 1989 byl rodině navrácen majetek, tedy kromě pozemku, kde stával statek. Tento pozemek nebylo možné vrátit, protože v roce 1974 odkoupil pozemek od státu soused z vedlejšího stavení a postavil na něm obytný dům. Rozjel se tehdy i za pamětníkovým otcem Janem Filípkem a chtěl mu za pozemek zaplatit, protože si byl vědom nespravedlnosti propadnutí majetku, které Filípkovy postihlo. Jan Filípek ale peníze nepřijal. „Ať vám to tam přinese víc štěstí než nám,” popřál svému bývalému sousedovi na rozloučenou.
Protože nebylo možné pozemek po statku po roce 1989 vrátit, stát provedl finanční vyrovnání, které ale rodina nevnímala jako dostatečné. I proto se podařilo napravit někdejší křivdy jen částečně. „I když to bylo naše, tak to naše nebylo,” shrnuje pocity rodiny Zdeněk Filípek.
Z kamenů bývalé stodoly Zdeněk Filípek vybudoval přístavek u svého domku v Chotýčanech, kde tráví důchod.
V roce 2008 podal pamětník podnět na Policii ČR, aby prošetřila, kdo je zodpovědný za otcovo vysídlení. Přál si vědět s jistotou, kdo z bývalých sousedů příslušné rozhodnutí podepsal. Rozhodnutí o vysídlení a další související dokumenty ovšem v archivu zcela chyběly. Věc byla proto odložena.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Witness story in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj (Iva Mrkvičková)