The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Milada Fiedlerová (* 1953)

• narozena 5. prosince 1953 v Praze

• dětství prožila v prostředí nouzových staveb na Žižkově, kde byla rodina ubytována po vyvlastnění domu

• po ukončení gymnázia v roce 1974 vystudovala dvouletý obor porodní asistentka

• pracovala jako zdravotní sestra a zároveň absolvovala obor psychologie na Filozofické fakultě UK

• od poloviny 80. let pracovala jako dětská psycholožka

• před odchodem do důchodu působila řadu let jako ředitelka pedagogicko-psychologické poradny v Praze 4

V socialistickém Československu, kde stíny minulosti znamenaly pro některé rodiny vyčerpávající úsilí o zajištění základních potřeb, vyrůstala Milada Fiedlerová jako dítě svobodné matky ve společenství žen a bratranců. Babička přišla o dům a několik let žili v nouzových podmínkách, ale zároveň se vzájemně podporovali. Naopak u otce i ve škole narazila na neporozumění, které v ní zanechalo trvalé stopy. Na druhé straně však probudilo sílu obtížím života čelit a později v práci psycholožky pomáhat dětem tam, kde je to nejvíce potřeba. 

Místo domu nouzové bydlení na Žižkově

Milada Fiedlerová se narodila 5. prosince 1953 v Praze-Podolí Jiřině Paulové, které tehdy bylo čerstvých osmnáct let a zůstala na dítě sama. Otec, středoškolský učitel Zdenek Roule, se s dcerou stýkal jen sporadicky, především kolem vysvědčení, kdy hodnotil její školní výsledky. Matka pocházela z rodiny, která vlastnila restauraci; dědeček ale zemřel během druhé světové války na mozkovou příhodu a babička restauraci po válce prodala a koupila domek v Braníku. O ten ale rodina stejně nakonec přišla: „Moje vzpomínky jsou od čtyř pěti let, kdy jsme bydleli v nouzových stavbách na Žižkově, protože tam, kde babička koupila domeček, se údajně začalo stavět. A našim vysvětlili, že jsou jiné priority, a dostali bydlení v nouzových stavbách s tím, že dostanou výhledově byty. Moje rodina, to byla babička, máti, teta a dva bratranci.“ Bydlení bylo víc než skromné – pokoj, kde všichni spali, a kuchyň bez tekoucí vody uvnitř, s kohoutkem na dvorku a kadibudkou. Babička pěstovala zeleninu, chovala králíky a slepice, což pomáhalo rodině přežít. Milada nad tím ale tenkrát nepřemýšlela, v rodině se cítila dobře. Kamarádila se s dětmi z okolí, kdy mnozí z nich byli Romové; ani tady žádné konflikty nevnímala. 

Maminka pracovala jako úřednice, teta od války jako průvodčí na směny, kdy se díky tomu vyhnula nuceným pracím v Německu. Babička se starala o děti, domácnost i hospodářství, ale jako bývalá živnostnice neměla nárok na důchod. Aby odpracovala požadované roky, měla uklízet ve zdravotním středisku. O tuto práci se dělily její dcery a později i vnoučata. Milada začala chodit do základní školy na Žižkově, kde však měla velké problémy s psaním – dnes by to bylo diagnostikováno jako dysgrafie. Učitelka, kterou měla ráda, ale pro takové problémy neměla pochopení. Naopak ji před dětmi za chyby zesměšňovala a kvůli špatnému písmu nesměla chodit do Jisker: „Nerozuměla jsem tomu, bylo mi to líto a místo pochopení jsem narazila na zesměšňování a tresty.“ To všechno bylo pro malou holčičku velmi zraňující. 

Na Vinohradech zůstali ruští vojáci rok

V Miladiných deseti letech dostala rodina dva byty a ona s maminkou se stěhovaly do garsonky na Vinohradech. Že jsou v bytě samy dvě, a mají dokonce i vlastní koupelnu, považovaly tehdy za veliký luxus. I v nové škole to bylo mnohem lepší. Učitelka českého jazyka tentokrát Miladu velmi podpořila, což jí pomohlo časem překonat dřívější obtíže. Dívka, která přišla ve třetí třídě s trojkami, končila devátou třídu s vyznamenáním.

Ještě před tím, v srpnu 1968, byla Milada svědkyní příjezdu tanků: „Máti mě k ránu vzbudila, ať vstávám, že jsou tady tanky. Koukaly jsme z okna rovnou na Vinohradskou třídu, a že jich tedy bylo... A že musím vstávat, pobalila pár věcí, a jely jsme k našim. Tramvaje nejezdily, trolejbus nejezdil, takže jsme šly velký kus pěšky.“ U babičky a tety, které měly byt na okraji Prahy, zůstaly do konce prázdnin. Milada vzpomíná na zmatek se zásobováním, kdy stála fronta na čtvrtku chleba na osobu. V rodině se ale opět cítila v bezpečí, babička dirigovala nákupy a dospělí chránili děti před diskusemi o politice. Strach paradoxně přišel až při návratu do školy: „Naše škola byla před rekonstrukcí a od září jsme měli přejít na Chelčického, to byla nově otevřená škola. Za školou byl nějaký sad nebo kopec a tam se uhnízdili Rusové. Měli tam celou posádku. Ke škole se šlo od tramvaje, vpravo byl rybník, vlevo škola a uprostřed cesta. A když jsme šli do školy, tak tam stáli Rusové se samopaly a my jsme chodili mezi nimi a říkali nám, že nesmíme utíkat, nesmíme zakopnout, nesmíme se nahlas smát a měli bychom být raději zticha, než dojdeme do školy. A to jsem měla strach, to jsem se bála, a ne jenom já. Fakt jsme se báli.“ V takové tíživé atmosféře se nesl poslední rok na základní škole. Milada chtěla studovat a podala si přihlášku na gymnázium. Otec na to měl ale jiný názor: „Táta přišel a říkal, že nemám šanci ani náhodou, že přece nemůžu udělat ani přijímací zkoušky. A to jsem ho viděla naposledy. Tehdy jsem mu řekla, že už s ním nechci mluvit. Otevřela jsem dveře a řekla jsem mu, ať odejde. A táta prostě odešel.“

Nikdy jsme se s máti neangažovaly

Na gymnáziu chtěla Milada studovat humanitní směr, ale přijata byla na přírodovědný, navíc s rozšířenou výukou jazyků. Bylo to pro ni obtížné. Navíc se ocitla ve třídě složené z dětí prominentů – vojáků, primářů a diplomatů. Sama žila v úplně jiných podmínkách. Aby pomohla matce, chodila na brigády jako průvodčí v tramvajích a později v příměstských autobusech. Šetřily na záclony, pračku či ždímačku. Svátek byl, když jely na rekreaci k Máchovu jezeru přes ROH (Revoluční odborové hnutí). Tím jejich angažovanost končila. Milada sice byla na základní škole zapsaná v Pionýru, ale vyloučili ji kvůli účasti v turistickém kroužku, což byl skauting v převleku. Na gymnáziu to probíhalo podobně, byla zapsaná do ČSM (Československý svaz mládeže), který se po roce změnil na SSM (Socialistický svaz mládeže), a tam již nevstoupila. Nabídku na vstup do komunistické strany nikdy nedostala. Po gymnáziu si podala přihlášku na lékařskou fakultu, ale nepřijali ji s odkazem na nadbytečný počet uchazečů. Pokračovala tedy dvouletým studiem zdravotní školy, obor porodní asistentka. 

Po druhé maturitě v roce 1976 nastoupila v porodnici na ostrově Štvanice. Práce ji bavila a dostala se i k psychologické přípravě pacientek na zákrok. A protože tehdy uvažovala o studiu na vysoké škole, rozhodla se pro tzv. dálkové studium oboru psychologie na filozofické fakultě. Po prvním, bezdětném manželství se podruhé provdala, během studia se jí v roce 1981 narodila dcera a druhá brzy po jeho ukončení, v roce 1985. Zároveň do rodiny přibyli dva chlapci z manželova předchozího vztahu. Pamětnice se tak starala o čtyři děti. Vzpomíná, jak se s manželem rozhodli požádat stát o finanční podporu, ale protože měli staré auto, dostali pouze nákupní poukázky: „Dostali jsme poukázky jenom do textilu, ale ne na oblečení, ale na ložní prádlo. Jenom na ložní prádlo. Říkám si, co já s tím? Takže jsem přišla domů s poukázkami a říkám: ,Tak si koupíme ložní prádlo.‘ A manžel na to: ,Ty ses zbláznila, co s tím budeme dělat?‘“ Nakoupili tedy dětem ložní prádlo a ty dodnes vzpomínají na absurditu celé situace.

Když se topíš, šetři síly

Práci po mateřské dovolené hledala Milada Fiedlerová obtížně a nakonec nastoupila na pozici romské kurátorky, kde měla motivovat romské rodiny k docházce dětí do školy. Bez podpory a mentora to však zvládla jen s vypětím všech sil. I když si k rodinám našla cestu, bylo těžké si udržovat hranice; vydržela půl roku. Poté pracovala tři roky v manželské poradně v Mělníku, kde ji mentoroval doktor Zdenek Rieger, což hodnotí jako skvělou školu. 

Přišla sametová revoluce. Vzpomíná, jak s manželem zvonili klíči na Václavském náměstí. Tehdy vstoupili do Občanského fóra na Letné a organizovali schůze v prádelně domu, kde bydleli. Brzy ale přišly starosti všedních dnů. Rozvod a nutnost najít si takovou práci, aby zvládala i péči o dcery. Pamětnice nastoupila na půl úvazku do pedagogicko-psychologické poradny v Praze 4 a doplnila to pozicí školní psycholožky. Tu vystřídala práce ve středisku výchovné péče v Modřanech a nakonec v roce 1997 vyhrála konkurz na ředitelku modřanské pedagogicko-psychologické poradny. Zde pracovala až do svého odchodu do důchodu a práce s dětmi se tak stala její celoživotní náplní. Měla k tomu nejen profesionální zkušenosti, ale i ty životní, kdy prožívala podobná trápení jako děti, které přicházely do poradny. A pokud se sama dostala do potíží, vždy si vzpomněla na to, co říkávala babička: „Když se topíš a jdeš ke dnu, neplýtvej energií a nekopej kolem sebe. Počkej, až dopadneš. Šetři síly, aby ses mohla odrazit ode dna.“