Alena Fiedlerová

* 1948

  • "V padesátých letech, když mu to zabrali, tak se strašně zlobil jako spousta jiných živnostníků. Tak psal pamflety a někdo asi, zřejmě to byl jeho švagr, ho udal. Se svojí ženou se rozvedl a utekl do Německa. To bylo v roce 1950, mně byly dva roky. Babička s dědou si mysleli, že je někde ve vězení, nebo už není. Pět roků ho oplakávali. On pak v roce 1955 poslal pohled z Kanady: 'Jsem živ a zdráv, Jarda.' Babička, ta ten pohled pořád měla u srdíčka, byla šťastná, že aspoň jeden ze synů žije."

  • "[Strýc] – to byl zaměstnanec Českých drah na hlavním nádraží v Praze. Když v roce 1945 volal rozhlas o pomoc, tak ti železničáři šli rozhlas bránit. On naproti rozhlasu dostal kulku 'dum-dum', to pak pátrali po tom, jak zemřel. Zbyly po něm tři děti. V těch Mnichovicích bydleli moji prarodiče a taky ten maminčin bratr, co přišel o život u rozhlasu. Ráno přišla jeho manželka, že se nevrátil z práce. Moje maminka s dědou ho šli do Prahy hledat. Ptali se u zaměstnavatele na hlavním nádraží, kde by mohl být, že se nevrátil z práce. Tam se dozvěděli, že železničáři šli bránit rozhlas, když volal rozhlas o pomoc. Víc o něm ale nevěděli."

  • "[Otec] měl havárii s ředitelem Jednoty Broumov mezi Broumovem a Policí a oba skončili v nemocnici. Byl soud a můj otec byl odsouzený, protože ten ředitel tam uvedl, že je antikomunista a že ho chtěl zabít. Tak skončil v jáchymovských dolech. To bylo asi v roce 1953, byl tam asi jen půl roku. Ale v roce 1953 zrovna zemřel Gottwald a jeho maminka mu umřela v Pardubicích, v tom Mateřově. Maminka žádala, jestli může na pohřeb. Oni řekli, že může, ale musel by si zaplatit eskortu. Maminka řekla, že to zaplatí, že na pohřeb své matky by jít měl. Jenomže, jak jsem uváděla, zemřel Gottwald a všechny pohřby byly zakázané. Takže babička ani pohřbena být nemohla, ten pohřeb se nekonal."

  • "Ten pomník Smíření na Horních Teplicích... Tak já sama jsem to nezažila, protože jsem se narodila v roce 1948. Ale dost mě to zajímalo a ten náš syn studoval dějiny a vybral si od devětatřicátého roku až do roku 1945 život v Teplicích, tak tam se ten divoký odsun taky promítal. Jednak jsem sháněla knížky v Německu, protože tady nic v archivech o tom nebylo, tak jsem se taky o tom hodně dozvěděla. To by se dalo asi vyprávět déle. Ale co já vím a pamatuji, když maminka manželova, když potom byli na Horních Teplicích zavražděni a na té Bukové hoře je potom museli vykopat, exhumovat a odváželi je do Srbské a tam je museli pohřbít, tak maminka se tady dívala z okna, když je na žebřiňáku a koňmi odváželi. A tam na té Bukové hoře zahynulo 22 dětí. Byly tam i děti! A tihleti měli být odsunuti jako první do Německa, vlastně z Polska. No a byla tam mezi nimi i jedna Češka, maminka holčičky, a tam to byla taková osobní msta finance Riedla. A ten celkem těch 22 lidí včetně ní do toho odsunu zařadil. Poslali je do Polska, jenomže polská strana je odmítla a oni přišli zpátky a na té Bukové hoře si museli vykopat jámu a oni je tam postříleli. Takže jsem se dočetla, že to byl pan Svoboda a pan Riedl. A ten pan Riedl, to byla taková osobní msta na tu paní, tu Češku. A oni, když šli potom do toho transportu, nebo když byli připraveni, tak ona ta Češka bydlela na Dolních Teplicích. Tatínek z Hronova za ní přijel, protože té Češky manžel, ten byl na frontě, byla válka a nebyl doma. Ten tatínek ji přijel navštívit, a když potom začali ten divoký odsun, tak ji sebrali a toho tatínka jejího s tou holčičkou nechali tady. Ta přišla o život a byla to Češka, ale jak říkám, byla to osobní msta jednoho z těch financů. Tu holčičku vychovali prarodiče v Hronově, no je to složité a ještě by se dalo vyprávět. Ten tatínek té holčičky a manžel té popravené se už z té fronty nevrátil. Ten zůstal v Německu. A jak už jsem se zmínila, potom byl takový soud v roce 1946 a tam se měl zodpovídat ten pan Riedl, ten financ s tím panem Svobodou. A oni je sice odsoudili. A jak jsem říkala, museli je exhumovat a pohřbít tak, jak se má. Takže jsou v té Srbské u Police pohřbení. A jak byla ta válečná doba, tak oni dostali takové to malé odsouzení, takové to 'tytyty', ale nic se jim nestalo."

  • "No, jaké jsou změny v Teplicích? Dá se říci, že prakticky žádné. Teď se zrovna z okna dívám na obchodní dům, prodejna Verner dole je. A tady kdysi byla sýpka, protože tady byla pole a tady se uskladňovalo do té sýpky obilí a tady se to pytlovalo a pak se to rozváželo, kde bylo potřeba. A byla to národní kulturní památka. A pak se tu postavil ten obchodní dům a jako obchodní dům už to hodně dlouho neslouží, jenom ty potraviny dole a nahoře se ten textil šije a je to tak nějak různě rozdělené. No a jinak to byla Jednota, Jednota to postavila, to byl podnik za minulého režimu, kde provozovali prodejny se smíšeným zbožím. Takže si mysleli, že když tu je turistické místo, že by se v tom obchodním domě dalo nakoupit všechno... Tady přišla pryč ta sýpka a pak dál – tam bylo železářství a domácí potřeby. Takže ten dům taky musel ustoupit. A vedle, dál ten červený, ta cihlově červená barva – tam byla samoobsluha s potravinářským zbožím. A tohle to je taková ta největší změna."

  • "Já jsem právě žila v České Lípě a pak jsme se stěhovali zase k babičce do Adršpachu, protože tam měli rodný domek, ti tam přišli v roce 1945 a tam měl můj děda trafiku. A můj táta v tom roce 1945 byl jako národní správce, možná to je pro vás moc složité. Provozoval tam hospodu a provozoval tam i řeznictví, protože byl řezník. A ta hospoda byla v Adršpachu před současnou továrnou. Teď se to jmenuje Kontinental a tam byla ta hospoda. A když začal ten odsun Němců v pětačtyřicátém, tak můj otec tam byl jako národní správce. Takže ten odsun Němců on tam zažil, to bylo taky takové kruté, no."

  • Full recordings
  • 1

    v Broumově

    (video)
    duration: 34:29
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    ED Velké Poříčí, 22.04.2023

    (audio)
    duration: 01:28:11
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Doplatili na nacisty i komunisty. Dva strýcové zahynuli, táta trpěl v dole

Se strýcem Jaroslavem Švarcbekem, Německo, 1967
Se strýcem Jaroslavem Švarcbekem, Německo, 1967
photo: archiv pamětníka

Alena Fiedlerová se narodila 13. srpna 1948. Její otec byl národní správce v Adršpachu a provozoval zde hospodu a řeznictví. Po komunistickém převratu živnosti raději zanechal a začal dělat řidiče. Jednou však měl dopravní nehodu s komunistickým funkcionářem a za trest skončil v jáchymovských dolech. Naštěstí ho propustili na amnestii. Rodina bydlela společně v domku s prarodiči. Dědeček měl v Adršpachu trafiku, v důchodu pak pracoval jako vrátný a přišel při tom o život. Tato tragická smrt dědečka celou rodinu velice zasáhla. Komunistická policie odmítla tragédii prošetřit a rodina neměla šanci se dovolat spravedlnosti. V 18 letech mohla Alena Fiedlerová navštívit svého strýce, který uprchl do západního Německa. Pobyt ve vyspělé demokratické zemi v ní zanechal hluboký dojem. Brzy se vdala a měla tři syny. V roce 2023 žila v Teplicích nad Metují.