Frída Ficková

„Ale já na tom Krymu jsem chodila večer o šesti hodinách do fronty na chleba do městskýho obchodu a ráno obchod v šest hodin se otevíral, tak já jsem tam celou noc stála ve frontě na chleba. Ráno se otevřel obchod. Já jsem dostala chleba, přišla jsem domů, tak babička nám ho poctivě rozdělila. Každému kousek, protože musela ještě... oběd uvařila... To už jí, mamince, daly tetky nějakou mouku, tak už to bylo lehčeji, ale kvůli tomu chlebu jsem musela chodit do té fronty.“

„Bylo to těžký. Jídlo žádný. Když udělali normu, tak dostali půl kilo nebo 70 deka chleba, nevím. To bylo všechno, žádná mouka. Ten první rok ještě lidi měli něco, nějakou zásobu, co si přivezli z domu, ale druhý rok, 30, 31, 32, 33, to byly takový hlady, že to strašně málo lidí přežilo, byli všichni... Mřeli jak mouchy. Bydlet nebylo kde, jíst nebylo co. Byl to hodně těžkej život.“

„Ve Vologdě byl konec trati. Tam je vysadili a dál je hnali pěšky. V tom roce 29, v září, bylo strašně hodně sněhu. V září až v říjnu bylo strašně hodně sněhu a byly vysoké mrazy. Někdo cestou umřel, tak je zakopali do sněhu. Někdo se teda dostal až do toho Usť-Němu. A z toho Usť-Němu, tam zase starší lidi a malé děti nechali v té vesnici a lidi, kteří mohli pracovat, tak ty odvezli ještě pětačtyřicet kilometrů dál. Tam jim postavili dva stany, v jednom byli mladoženáči a mladý děvčata a v druhým byli muži.“