Václav Fiala

* 1955

  • "Tam chodila ‚vybraná společnost‘ – propuštěnci z vězení, bachaři. A mezi nimi v dýmu tam seděl takový ušlechtilý pán, který si pořád něco psal. Jsem přesvědčený, že když někam kráčíte, tak osud vám ty správné lidi ukáže. Tak jednou jsem si dával guláš a pil branické pivo a koukám přes talíř, a ten pán četl v sanskrtu. A já mu říkám: ,Promiňte, to je sanskrt?‘ A on odpověděl: ‚Vy jste to poznal? No to vám je taková zajímavá báseň ze 4. století, já ji teď překládám.‘ A to byl fenomenální lingvista a překladatel Vladimír Miltner. Vyučoval předtím na Sorbonně, potom ho povolali, aby si jel domů něco vyřídit, zpět už ho nepustili, rodina zůstala ve Francii, jemu vzali pas. Dostal práci někde v rozhlase v archivu. A tento génius mě připravoval na cestu, ke které mělo dojít. Nasměroval mě ještě na doktora Krásu z akademie věd, který strávil v Indii mnoho let a byl šéfem Česko-indické kulturní společnosti. Ten se mě též ujal (...) Řadu let jsem podával žádosti a vždycky mi napsali, že není dost deviz. A pak jsem použil nečistou techniku: Napsal jsem, že jsem redaktor Mladé fronty (‚výtvarný‘ – což jsem měl zavedeno v průkazce – jsem zatajil) a že by mě zajímalo, kdy už budou, protože mě nebaví furt psát. A okamžitě jsme – já a moje přítelkyně – dostali devizový příslib na 14 dní do Německa. A protože jsme věděli, že už nás nikdo nikdy nikam nepustí, že to je jednou a dost, tak jsme z Mnichova odletěli do New Delhi. A pak už to byla extáze."

  • "A tak se stalo, že jsme s mojí ženou Sylvií strávili asi deset dní uvnitř toho ústavu, bydleli jsme tam mezi postiženými klienty. Byl to neuvěřitelný čas. Pořád to ve mně rezonuje. A já tam postavil asi sedmimetrovou zvonici. Když byla hotová, přišel ředitel s tím, že by tam měl být zvon. – 'Já dělám zvonice, které čekají na zvon, jestli ho tam dáte, nebo ne, to je vaše věc.' Podařilo se mu sehnat tatínka, co tam měl synka, že zvon zaplatí. S tím zvonařem jsme si ale moc nerozuměli, chtěl na něj dát moravskou orlici. Já mu říkal, že by tam mělo být spíš nějaké velké poselství – třeba že by něco napsal Svatý otec nebo dalajláma. On se mi trochu vysmál, a to mě vyprovokovalo. Trvalo mi asi tři týdny, než jsem sehnal e-mail na dalajlámu a napsal mu. Za pět dní – mám z toho husí kůži, když si na to vzpomenu – se objevil e-mail a v subjektu nahoře HHDL – His Holiness Dalai Lama. Psal mi tajemník, že Jeho Svatost je dojata. Nikdy necituje sebe, ale svého guru z 6. století a posílá čtyřverší. Bylo napsáno anglicky: ‚Chci být na tomto světě co nejdéle, abych mohl pomáhat snímat utrpení z beder živým bytostem.‘ A dole byla poznámka: ‚Jeho Svatost se Vám omlouvá, že odpovídá až za pět dní, měli jsme rozbitý počítač.‘"

  • "Jak jsem se zmínil, že jsme bydleli na spodním okraji klatovského náměstí, tak přes roh byl renesanční dům, ve kterém se dole nachází historická lékárna U Bílého jednorožce. Bolševici ho nechali v 80. letech opravit, protože tam chtěli vybudovat muzeum dělnického hnutí a revolučních tradic na Klatovsku. Takže tam byly nové vitríny, velkoplošné fotografie Gottwalda a další blbosti. V listopadu 1989 mi zavolal jeden můj známý, co tam dělal údržbáře. Navázal na můj výrok na besedě, kterou mi tam pár měsíců předtím uspořádali, na které jsem pronesl, že z toho domu by byla krásná galerie. Tak mi řekl, že má klíče a zda mám pořád ten nápad s galerií. Řekl jsem, že jasně. Jel jsem do Klatov, ten dům jsme obsadili a rozjeli Galerii U Bílého jednorožce. Ale nebylo to tak jednoduché. Sice jsme byli ti revolucionáři, co obsadili budovu, ale ona pořád někomu patřila – instituci Muzeum a galerie Klatovy, a ta se jí nechtěla vzdát. Vedli jsme s nimi spory. A já tehdy napsal na budovu obrovský nápis: ‚Paříž má Centre Pompidou, Klatovy Bílého jednorožce.‘ A začali jsme dělat výstavy. Ukrutně nás to bavilo. Napřed jsme obsadili mazhauz a uspořádali aktuální politickou výstavu k listopadu 1989, různí známí fotografové mi poskytli fotografie, pak výstavu k roku 1968. Přirozeně se z toho vyvinula galerie věnovaná dokumentární fotografii. Pak jsme obsadili první patro a začali dělat výtvarné výstavy, v dalším potom kolektivní výstavy a v podzemí zvukové výstavy. Takže čtyři výstavy paralelně v jedné budově. Galerie se pak stala státní a spojila se se sbírkovou galerií Klenová. Už má statut – a to už nebylo tak vzrušující – už tam musel být ekonom, ředitel. Takže jsme zvolna vymázli. A od té doby ta galerie funguje."

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 24.11.2021

    (audio)
    duration: 01:48:40
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Když někam kráčíte, osud vám ty správné lidi vždycky ukáže

Václav Fiala v roce 2021
Václav Fiala v roce 2021
photo: Post Bellum, 24. 11. 2021

Sochař Václav Fiala se narodil 11. ledna 1955 do rodiny klatovského mašinfíry. Na konci 60. let, v době znovuobnovení Skautu, byl členem oddílu Šipka Klatovy, spolu s dalšími kamarády po zrušení organizace tajně postavili chatu „kolibu“ na místě někdejších táborů. Kvůli této stavbě byl vyšetřován StB. Po studiu na Střední umělecko-průmyslové škole pracoval jako výstavář v nakladatelství Mladá fronta. V 80. letech uskutečnil několik cest do zahraničí – Indie, Tádžikistán. V roce 1989 se stal spoluzakladatelem klatovské Galerie U Bílého jednorožce. Po sametové revoluci se začal plně věnovat umělecké práci, je znám zejména svými sochami ve veřejném prostoru u nás i v zahraničí. Věnuje se též nakladatelské činnosti (Kovalam, Hangár F).