The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Fencl (* 1934)

• narodil se 26. prosince 1934 v Plzni Janu Fenclovi a Anně Fenclové, rozené Havlíčkové

• po náletu na Doubravku 17. dubna roku 1945 vyprošťovali z trosek tetu Annu Živnou

• 6. května během Pražského povstání padl tatínkův bratranec

• pamětník cvičil v Sokole, rodiče vystoupili z komunistické strany

• po studiích plzeňské reálky pracoval ve Škodovce, pak v dopravním oddělení městských jatek

• 1. října 1954 nastoupil do Děčína k 60. technickému praporu, pak sloužil v Kynžvartu a na Sokolovsku

• po vojně pracoval jako dopravní a investiční referent v plzeňském družstvu Dílo

• oženil se s Marií Kopečnou, vychovali spolu tři děti

• rozmnožoval náboženské samizdaty

• spolu s manželkou podepsal v kině Eden manifest Dva tisíce slov

• do odchodu do důchodu v roce 1992 pracoval jako vedoucí technolog v Družstvu invalidů Styl Plzeň

• od poloviny 80. let se přátelil s plk. Lubošem Hruškou, o nějž na sklonku jeho života s rodinou pečoval

• v roce 2025 žil s manželkou v Plzni

Příběh Jindřicha Fencla se odvíjí od válečného dětství přes službu u technických praporů po těžkosti s praktikováním křesťanské víry za komunistického režimu. Se vzpomínkou na vykonstruované procesy 50. let se nepodvolil a nikdy do komunistické strany nevstoupil. Od poloviny 80. let se přátelil s komunistickým vězněm, plk. Lubošem Hruškou, ke kterému se na přání jeho dětí nastěhoval spolu se ženou. Pomáhal mu se zahradou, katalogem knih a zůstal po jeho boku téměř do posledních dnů jeho života.

Oba dědečkové brzy ovdověli

Jindřich Fencl se narodil 26. prosince 1934 v Plzni v městské čtvrti Valcha. Brzy nato se rodina přestěhovala na Letnou do Spolkové ulice. Maminka pracovala jako uklízečka v nemocnici, tatínek byl zaměstnán jako zámečník, později pracoval na dráze. Jindřicha nechali pokřtít, ke křesťanské víře však nebyl obzvláště veden. „S maminkou jsme se ale modlili a babička mě o svátcích brávala do kostela k františkánům,“ uvádí své vyprávění. Smutnou zajímavostí je, že jeden z maminčiných bratrů, dvanáctiletý Václav, byl s dalšími pěti dětmi zastřelen 21. června 1918 v Koterovské ulici při hladových bouřích[1] první světové války.

Dědeček z tatínkovy strany se jmenoval Jan Fencl, babička Kateřina Fenclová, za svobodna Hoffmeisterová. „Měla laktační psychózu. Ztratila se a našli ji utopenou.“ Čerstvý vdovec musel chodit do práce, a tak mu syna Jana, Jindřichova tatínka, hlídalo příbuzenstvo. Později se oženil s Magdalenou Brabcovou, která na Letné pracovala jako prodavačka střižního zboží u firmy Kodet.

Dědeček z maminčiny strany se jmenoval Havlíček. Měl pronajatou hospodu v Doudlevecké ulici na místě současného zimního stadionu, kde od roku 1875 bývaly dobytčí trhy. Babička v té hospodě vařila. „Mojí mamince maminka zemřela a tatínek si přivedl jinou. Byl povolán do první světové války. Ona vyháněla děti z domova, aby kolem kolejiště sbíraly do kýblů uhlíky. Děti chodily žebrat. Někdy je ani nepustila domů, takže moje matka Anička brala své bratry s sebou a občas přespávali v některých plzeňských domech, vždycky někde na schodech u půdy.“ Když se to dozvěděli příbuzní, vzali si chlapce k sobě a Anička odjela do Staňkova, kde se živila jako opatrovnice dětí. Když se vrátila do Plzně, bydlela u tety Anny Živné. Na tancovačkách ve Spolkovém domě potkávala sympatického mladíka, kterého si pak vzala za muže.

Válečné dětství

Když bylo Jindřichovi dva a půl roku, vážně onemocněl záškrtem i spálou, lékaři mu dávali jen malou naději. Naštěstí se uzdravil. Válce navzdory bylo jeho dětství barevné. Od tety Magdaleny dostával spoustu hraček. Dne 15. února 1939 přibyl do rodiny syn Jan. Rodina se v létě přestěhovala do Červeného Hrádku. Tatínek tam koupil kus pole, na kterém postavil malý rodinný domek. Za války hladem netrpěli, chovali kozy, slepice, králíky a husy. Jindřich začal do první třídy chodit o rok dříve, protože by tam prý později byl sám. Psal se rok 1940. „V první třídě nás bylo osm a ve škole se mi moc líbilo. Měli jsme tabulky a pisátka,“ říká. Často chodívali do přírody, kde sbírali trnky a šípky, které škola posílala do výrobny marmelád. „Začaly zkoušky sirén, toho jsem se hrozně bál. První letadla se objevovala až v polovině války, toho jsem se také strašně bál.“

V době heydrichiády se Jindřich blíže setkal s německými vojáky. „K nám domů jako do každého domu – na půdu, do kolny a do prádelny – chodili vojáci a hledali zbraně. Tatínek byl v práci, maminka stála v kuchyni. Nesměli jsme se hýbat. Jeníček se jí držel a plakal. Ten Němec byl pravděpodobně z pohraničí, protože mluvil lámaně česky. Jeníček byl blonďáček. Hladil ho po hlavě a říkal: ‚Ty neplakat, já jít.’“ Někdo udal tatínkovu sestřenici za schvalování atentátu na Heydricha. „Takže ji odvezli a zastřelili. Její manžel se s tím nevyrovnal a vzal si život.“

Pokuta a pár facek na gestapu

Jindřich v roce 1944 úspěšně složil zkoušky na plzeňskou reálku na Mikulášském náměstí. „Často houkali poplach, takže nás učitelé vedli do sklepů pod reálkou. Když byl poplach, že jsou letadla ještě daleko, vypustili nás domů,“ vzpomíná. S kamarádem Františkem Němcem tak utíkal přes pískové Chvojkovy lomy na Slovanech dolů k řece a odtamtud za prarodiči do Rokycanské ulice. Na začátku října roku 1944 si Jindřich s bratrem a kamarády Jaroslavem a Františkem Liškou na poli sedláka Maška na jím zapáleném stohu opékali brambory. Přikládali slámou z ostatních stohů, až se všechny stohy rozhořely. „V Zábělé pískal vlak, v Doubravce troubili hasiči, z Hrádku hasiči přijeli, rozhrabávali a hasili. Z města přijelo gestapo a zatkli naše otce. Na gestapu dostali pár facek a pokuty, každý 500 korun. A poslali je domů,“ vzpomíná na jednu ze svých lumpáren Jindřich Fencl. Za války doma svítili petrolejem, kterého však bylo na příděl málo. Tatínek tak nakoupil karbidové lampy. „A protože měl ve Škodovce studený motor[2] a bylo tedy jasné, že nevyráběl, dostal pár facek, ze mzdové účtárny 500 korun pokuty na německý Válečný kříž a ustřihli nám možnost brát elektrický proud.“

Při náletu na Škodovku dne 20. prosince 1944 zasáhla bomba plzeňský hotel Continental a také reálku, do které zjara Jindřich se spolužáky přinesl poslední vysvědčení ze základní školy. „Bomba smetla ředitelnu i sborovnu, tam shořelo i moje vysvědčení.“

Jak jsme zpod trosek domu vyhrabali tetu

V ranních hodinách 17. dubna roku 1945 zasáhly bomby spojeneckých letadel městskou čtvrť Doubravka. Cílem přitom bylo mimo jiné zničení seřaďovacího nádraží, které by znemožnilo ústup německých vojáků po železnici. Při náletu přišlo o život až 850 civilistů. Tatínek vzal motyku, desetiletý Jindra motyčku a vydali se vyhrabávat lidi z domu, ve kterém bydlela teta Živná. „Byl to roh Spolkové ulice a roh další ulice. Už tam plno lidí vyhrabávalo, takže jsme pomáhali. Vyhrabali jsme ji a teta se venku zhroutila. Čekali jsme, až se trošku vzpamatuje. Tatínek jí vyfoukával omítku z vlasů, otřepali jsme jí oblečení. V ruce měla taštičku, ve které měla doklady a peníze. Odvezli jsme ji k nám domů. A protože maminka měla v Podlesí bratrance a ten bydlel s rodiči a měli na zahradě časovanou bombu, tak taky přišli k nám.“ Malý domek najednou musel pojmout 18 příbuzných.

Dne 29. dubna do vsi k lesu nad domem přijela tanková jednotka SS. Příslušníci SS chodili po vsi, brali jídlo a ze školy vytahali zatemnění. „Postavili je na Maškovo pole, kterému se říkalo Na háji, a trefovali se do nich tanky.“ Z obav, že přes ně půjde fronta, se všichni muži z rodiny vydali do lesa V Pytli, kde pod dlouhými stržemi plnými vyvrácených stromů připravovali skrýš. „Kdyby něco, že tam utečeme.“ Dne 1. nebo 2. května 1945 však tanková jednotka SS odjela na pole u Ejpovic, kde se zakopala.

Američané, hříběcí maso a první čokoláda

Dne 5. května vypuklo Pražské povstání, den nato jel tatínek do Škodovky. „Praha volala o pomoc. Tak se domluvili, že pojedou na pomoc škodováckým autem. Někde v blízkosti Olšanských hřbitovů byla barikáda. Převrátili auto, dali do něj kostky a tam čekali, co bude dál. Byl tam taky jeho bratranec. A chvilku po tom, co za ním přišel, ho záškodník zezadu za barikádou střelil do zad a zabil. Pak se tam rozběhli a zastřelili ho,“ vypráví o tragických událostech Pražského povstání Jindřich Fencl. Když se tatínek vrátil domů, stály už všude po lesních cestách tanky osvobozujících amerických vojáků. „Byli upravení, uměli se chovat, být veselí. Jim voněl i benzín, zatímco Němci jezdili na kdeco… Lidé jim nosili buchty, oni zase rozdávali cigarety. A já jsem toho 9. nebo 10. května měl poprvé v životě čokoládu,“ říká s úsměvem. V rámci americké organizace UNRRA dostávali i další pochutiny, a to včetně hříběcího masa, které bylo po veterinární stránce zdravější než vepřové. Přesto když přijel holandský Červený kříž, který očkoval a vážil děti, dostal se Jindřich na seznam podvyživených. Každý den po celou druhou třídu až do června roku 1946 dostával navíc hrnek kakaa, někdy smažená vajíčka či vuřt. Poté jej tatínek odvezl „na výkrm“ do zotavovny v Brandýsu nad Orlicí. „Zůstal jsem tam měsíc. Byly to velké budovy internátu firmy Baťa. Chodili jsme na výlety, koupali jsme se a dostávali jsme pět jídel denně,“ vzpomíná Jindřich Fencl. V roce 1947 tam jel znovu a trávil tam čas s několika kamarády z plzeňské reálky. Se svým bratrem chodíval do Sokola a v červnu roku 1948 cvičili na XI. všesokolském sletu v Praze, prvním sletu po poválečné obnově této organizace.

Dětské běsy z politických procesů 50. let

V dubnu 1945 vstoupil tatínek Jan Fencl ve Škodovce do komunistické strany. Vstupoval do ní jakožto do dělnické strany z přesvědčení. Byl členem odborového hnutí. „V únoru 1948 dostali nařízeno jet do Prahy. Tam jim vydali pušky a oni museli pochodovat Prahou. A začal tedy komunistický puč, kterého byl tatínek spolu s dalšími tvůrcem.“ Maminka vstoupila do strany na podzim roku 1945. „Jenže hned v roce 1950 začal teror. Lidé byli vyhazováni z práce. V roce 1951 zatkli tatínkova bratrance a kamaráda. Tatínek věděl, že to byli lidi, kteří nemohli proti republice nic dělat. A tatínek s maminkou na protest ty legitimace vrátili a členství zrušili.“ Atmosféra ve vesnici se změnila, někteří lidé Fenclovým neodpovídali na pozdrav. V roce 1951 ve škole povinně poslouchali vykonstruované politické procesy. „Kde prokurátor Urválek vykřikoval na ty obviněné, že jsou zrádci a nepřátelé národa. Milicionáři na ně křičeli: ‚Oběsit, oběsit!’ Na mě to strašně působilo. Říkal jsem tatínkovi, že do školy přestanu chodit.“ Tatínek mu odvětil, že ti lidé jsou nevinní, že jde o teror. Musel se tedy přes to sám přenést.

Akce 77 a měnová reforma

Jindřich Fencl nastoupil po studiích plzeňské reálky na umístěnku do Škodovky. Zhruba po šesti nedělích přišla roku 1951 Akce 77, tedy 77 tisíc státních úředníků do průmyslové výroby. „Měl jsem zdravotní nevýhodu, která ale byla výhodou, že jsem měl potvrzení o změněné pracovní schopnosti. Šel jsem na úřad práce a paní referentka mi řekla, že mě pošle do městských jatek do dopravního oddělení.“ Jeho vedoucím se stal Josef Jung. Jemu vděčil za to, že jej naučil pracovat. Vytvářeli rozvozové plány, dodávali maso do řeznictví. Když přišla v roce 1953 měnová reforma, Jindřich Fencl měl na vkladní knížce deset tisíc korun. Střádal si na dalekohled, fotoaparát a kufříkový gramofon na kličku. Přihlížel bouřím nespokojených občanů Plzně, kteří přišli o své úspory. Voda z vodních děl smáčela i jeho. Když narazil na dívku plačící, že se nemůže dostat z náměstí, zavěsil se do ní a předstírajíce, že jdou do kina, z rozbouřeného davu unikli.

Vojna u technických praporů

V září 1954 obdržel povolávací rozkaz na vojnu. Nastoupil do Děčína k 60. technickému praporu. Na konci přijímače probíhala prověrka. Poddůstojník se jej vyptával na osvobození Plzně a nepokoje v důsledku měnové reformy. „Potom mi dal přečíst posudek z práce a posudek ze vsi. Když přišel 1. červen 1953, vedení mě obvinilo, že jsem prodával poukázky na benzín a že jsem tím poškozoval naši měnu.“ Tehdy se bránil, že to bylo schváleno, že o tom jeho vedoucí věděl, že mu to sám nařídil. Ale nebylo to nic platné a byl povolán k technickým praporům. Když mu poddůstojník přečetl i posudek ze vsi, kde mimo jiné stálo, že chodil do Sokola a že rodiče vystoupili z komunistické strany, doplnil to slovy: „Strašné, co?“ A Jindřich Fencl odvětil: „Ano, je tam hodně pravopisných chyb.“ Poddůstojník se rozesmál, poplácal ho po rameni a řekl, že u něj to má dobré, že to má pustit z hlavy. 

V Děčíně pak spolu s ostatními nastoupil do poddůstojnické školy, kde je učili, jak se staví silnice či jak se zdí. Kvůli plánované vojenské přehlídce v Praze se učili pochodovat ve čtverci. Zúčastnili se také stavebního tábora postaveného nad Mariánskými Lázněmi, kde opravovali silnici. V Sokolově pak odvodňovali bažiny, jejichž místy měla vést nová silnice. Byla to drsná práce, která jim zničila kůži mezi prsty, byť měli obuté holínky. Po květnové přehlídce v Praze se vrátili do Děčína a nacvičovali na spartakiádu. Jindřich Fencl pak odjel k posádce v Kynžvartu. Poté se zúčastnil zřizování nové pobočky v bývalé klášterní nemocnici v Chodové Plané. „Vrátili jsme se do Kynžvartu a vybrala si mě vojenská kontrarozvědka. Jezdil jsem s aktovkou připnutou řetízkem k ruce do Karlových Varů, kde mi ji v budově rozvědky odepli. Vzali písemnosti, dali jiné a jel jsem zpět.“ K tomuto úkolu byl Jindřich Fencl propůjčen pouze jednou. Neměl tušení, jaké spisy převážel. „Později, asi za 14 dní, se mě zeptali, jestli bych pro ně nechtěl dělat. Odmítl jsem to.“ V Kynžvartu pak stavěli bytové domy. „A přišli nováčci, takže já jsem dostal družstvo osmi kněží z Moravy.“ Jejich prostřednictvím se přiblížil křesťanské víře. Dne 1. ledna 1956 byl přesunut na Sokolovsko do osady Zlatá, kde byla v zájezdním hostinci odloučená pracovní četa. Vedl ji spolu se dvěma svými kamarády.

Pracovní štace a láska z Moravy

Po vojně měl nastoupit zpět do práce do městských jatek. Jeho místo však již obsadil člen komunistické strany, kterého tam potřebovali. Nastoupil tedy do škvařírny sádla v Červeném Hrádku, kde měl na starosti administrativu. Po měsíci a půl však byla část vedení zatčena kvůli rozkrádání sádla. Kvůli krádežím byl zatčen i onen komunista z městských jatek. Nastoupit na jeho místo Jindřich Fencl odmítl, a tak dostal na hodinu výpověď pro ztrátu důvěry. Poté pracoval jako dopravní a investiční referent v družstvu Plzeňské Dílo. Toto zaměstnání jej naplňovalo a bavilo. 

Po návratu z vojny se také seznámil se skupinou chlapců a děvčat, s níž navštěvoval různé kulturní akce. S jedním z kamarádů se v roce 1960 vydal na dovolenou do Bulharska. Jednoho dne se na pláži spřátelili se dvěma českými děvčaty. Přes den společně chodili na procházky a večer tančit. Jedna z dívek, Marie Kopečná z Prostějova, se Jindřichovi zalíbila natolik, že se scházeli i po návratu domů. Začala pracovat v Bruntále jako zdravotní laborantka. Svatba proběhla v Prostějově na radnici a poté v kostele. Novomanželka Marie začala pracovat v plzeňské nemocnici, bydleli u Jindřichových rodičů. „Vstoupila do Stavebního družstva zdravotníků, a tak jsme měli naději na byt v domě v ulici Ke Kukačce.“ Byt byl dostavěný a v roce 1964 přišel na svět syn Jindřich. Díky doplňkové půjčce si postupem času byt vybavili. „Moc jsme nebrali. Ona měla nástupní plat 890 korun, já bral 920 korun. Ale byli jsme skromní, střádali jsme.“ Časem už měl Jindřich Fencl v zaměstnání i podřízené pracovníky, a tak začal dostávat i zvýšený plat. Brzy do rodiny přibyla dcera Marie. „Stavěl jsem tady garáž a také jsem kupoval ojeté auto Škoda Octavia.“ Cesty na Moravu za manželčinou rodinou se tak staly pohodlnějšími.

Rok 1968 a odvšivování sovětských vojáků

V roce 1968 už manželé měli i televizor. „Přišel srpen a ruská vojska byla všude. Bylo to strašné. Já jsem se s tím psychicky strašně špatně vyrovnával,“ říká Jindřich Fencl. Jednoho dne při tradičním výletě s dětmi do lesa uviděli vojáky Sovětské armády. „Najednou jsme zjistili, že procházíme táborem ruského vojska a že běží odvšivovací stanice. Stáli tam nazí ruští vojáci ve frontě, že půjdou na odvšivení. Ze stanů se kouřilo a odvšivovali jim uniformy.“ Jindy zas v lese potkali sovětské vojáky nesoucí křemenáče. Minul rok 1968 a nastala normalizace. „Znovu jsme museli vyplňovat kádrové dotazníky. A přísně nám nařídili, že musíme vyplnit rubriky, koho máme v zahraničí. K dotazníkům jsme dostali list papíru s otázkami, na které jsme museli odpovídat. Bylo to vážné. Vedoucí na mě psal hodnocení a to hodnocení bylo, že jsem nesouhlasil se vstupem vojsk.“ Kádrová pracovnice však bez mého vědomí perličkou pod text vedoucího napsala: „Soudruh Fencl po delším vysvětlování souhlasil, že vstup musel být.“ Nakonec tak na svém kancelářském místě mohl zůstat. Čas plynul a rodina se rozrostla o poslední dítě, dceru Magdalenu.

Křesťany za komunistické éry

Jindřichu Fenclovi nabízeli vstup do komunistické strany dvakrát. „Jednou na vojně, jednou v zaměstnání. Odmítl jsem. Protože jsem pamatoval rok 1948 a procesy 50. let: ‚Oběsit…’ Těžce jsem to prožíval. Přece bych do takové strany nemohl vstoupit!“ Sám v kontaktu se Státní bezpečností (StB) nebyl, jeho rodina však ano. „Moji manželku jednou odvezli z práce. Pracovala v nemocnici v laboratoři. Odvezli ji proto, že byli někde na chatě, kde se společně modlili a bavili o křesťanství. Přijela teta jedné její kamarádky. Bydlela v Praze v hotelu, který byl odposloucháván. Ta dívka to té tetě vyprávěla, a tak se to ti estébáci dozvěděli a postupně je všechny vyslýchali.“ Výslechem vše naštěstí skončilo. Několikrát však byl vyslýchán i syn Jindřich. „Bylo to většinou kvůli tomu, když mládež byla s Josefem Kašem na výletě ve slovenských horách. Nakonec se zjistilo, že jeden z nich to prozrazoval jednomu plzeňskému knězi, který byl estébák.“ Jednalo se o Aloise Kánského[3]. Kvůli vztahu ke křesťanské víře si na syna Jindřicha zasedli i ve škole. Po přesunu na jinou byl na chvíli klid. Přestože udělal zkoušky na gymnázium, opět jej kvůli víře nepřijali. Když začala na náboženství docházet i nejmladší dcera, už se vyučovalo pouze v kostele. V té době vycházelo hodně náboženských samizdatů, které rodině dodával Jindřichův tchán, František Kopečný[4]. „Některé jsem přepisoval na stroji a dávali jsme je dál. StB nás často natáčela, například když jsme byli na velké pouti v Nepomuku. Bez jakéhokoli schovávání stáli v oknech a všechny ty účastníky na náměstí natáčeli.“ Jindřich Fencl s manželkou se účastnili poslední mše tehdejšího kaplana Václava Malého, než mu byl v lednu roku 1979 odebrán státní souhlas.

Cestou ke svobodě

Zhruba od roku 1987 si spolupracovníci ze zaměstnání, kteří si mezi sebou důvěřovali, říkali, že se něco musí stát. Byl mezi nimi i Jindřich Fencl. „V práci říkali: ‚Povolili studentům demonstraci.’ A já říkal: ‚Já jim nevěřím, to nedopadne dobře.’ V zaměstnání jsme okamžitě vedli stávku. Komunisti, ti z toho byli divocí.“ Oba manželé podepsali v kině Eden manifest Dva tisíce slov. Mimo jiné se zúčastnili demonstrace na zaplněné Letenské pláni, kde se společně s davy a Václavem Malým modlili Otčenáš. Pád komunistického režimu přivítali s radostí. Jindřich Fencl tou dobou pracoval jako vedoucí technolog ve VDI Styl Plzeň, což bylo družstvo invalidů. V tomto zaměstnání setrval až do odchodu do důchodu 31. prosince 1992. Po sametové revoluci také mohl konečně svobodně praktikovat křesťanskou víru, kterou oživil příkladem své manželky. Po pádu železné opony se společně zúčastnili několika zahraničních křesťanských poutí.

Doprovázení Luboše Hrušky na cestě jeho posledních dnů

Jindřich Fencl s manželkou se v polovině 80. let přes svého syna, který ministroval v Plzni u františkánů, seznámili s plk. Lubošem Hruškou, politickým vězněm komunistického režimu a tvůrcem proslulé Meditační zahrady v Plzni, která je koncipována jako Památník obětem zla. Nejprve se scházeli u františkánů a pak v zahradě. Stejně jako Hruškovi se i Fenclovi stali členy společenství manželů. Jindřich Fencl pomáhal Luboši Hruškovi sázet stromy v jeho zahradě. „Když už věděl, že bude chodit na operace, tak mi v zimě svěřil klíče a já jsem tam chodil prosekávat led v tom horním rybníce, ve kterém měl rybičky.“ V zahradě pomáhal i Jiří Kutek, který se záhy stal Jindřichovým přítelem. „Když už Luboš nemohl na zahradě dělat vůbec, předal zahradu biskupství, a to přijalo Jiřího Kutka jako zahradníka.“ Luboš Hruška Jindřichovi vyprávěl o tom, co musel zakusit v komunistických kriminálech. Čas běžel a nastaly smutné chvíle. Společenství manželů se přestalo scházet, zemřela[5] Lubošova žena Ludmila, on sám už následkem krutého věznění neměl sílu chodit na zahradu. Blížil se konec jeho dnů. Dne 2. ledna 2007 se k němu na žádost jeho dětí manželé Fenclovi nastěhovali a pečovali o něj do dubna, kdy i je postihly zdravotní problémy. Lubošova cesta se uzavřela v červnu téhož roku. Jindřich Fencl na něj dodnes rád vzpomíná a mezi svými upomínkovými předměty má i Lubošovu vězeňskou čepici, kterou od něj dostal darem.

[1] „Malé děti neměly z ničeho rozum a navíc byly hladem pološílené. Udělaly to, co ostatní, bohužel. Na vojsko, které se přiblížilo, začaly házet kameny. Velitel Wirfl nikoho nevaroval. Nepadl ani výstražný výstřel, který v těchto případech armáda udělat musela. Kdepak. Maďarští vojáci zvedli zbraně a salvou začali střílet do davu. Podle úřední zprávy vypálilo 50 vojáků kolem 300 ran, což by svědčilo o tom, že se salva celkem šestkrát opakovala. V tratolišti krve zůstalo ležet dvanáct lidí, ostatní se při první salvě rozutekli. Přímo na ulici zemřel na následky mnohačetného střelného zranění dvanáctiletý Jaroslav Vališ. Dalších pět dětí zemřelo v nemocnici na devastující střelná poranění. Václav Havlíček (*1906), Karel Hovora (*1905), Jaroslav Kolář (*1907), František Veverka (*1904). Posledním mrtvým byl Josef Vogl, tomu bylo sedmnáct let.“ (https://medium.seznam.cz/clanek/petra-pavlickova-plzensky-masakr-sesti-deti-hladove-boure-z-roku-1918-skoncily-krvavou-tragedii-na-koterovske-tride-86194)

[2] „On měl obrábět nějaké součástky. Byl na noční. Přes den tam byl dozor, ale na noční nebylo tolik lidí, takže to obcházela kontrola. Byli to němečtí civilisté, kteří měli pásku přes rukáv a pušku. Přišli a kontrolovali. Tatínek měl na tom stroji motor studený, takže bylo jasné, že nevyráběl.“

[3] „Páter Alois Kánský se narodil 20. 10. 1954. Jeho matka byla řádová sestra, která musela nuceně odejít do civilu v roce 1950, jeho otec byl vysokým komunistickým funkcionářem, který záhy od rodiny odešel. Alois Kánský i přes jeho odpor a pod dozorem StB vystudoval teologii a v roce 1978 byl kardinálem Tomáškem vysvěcen na kněze. Pod nátlakem podepsal spolupráci s StB. Působil ve farnostech v Plzni, v Praze u sv. Markéty na Břevnově, u sv. Gotharda v Bubenči, v Roztokách, Úněticích, Libčicích, na Levém Hradci, v Suchdole a naposledy u sv. Antonína v Praze-Holešovicích. V roce 1986 sloužil zádušní mši při pohřbu Jaroslava Seiferta, jíž se zúčastnilo množství představitelů českého kulturního života a také mnoho osobností známých svým odporem ke komunistickému režimu. V roce 1991 se veřejně přiznal k tomu, že podepsal spolupráci s StB, a omluvil se všem, jež mohl tímto počínáním poškodit.“ (https://www.pametnaroda.cz/cs/kansky-alois-1954)

[4] https://www.prostejov.eu/cs/aktuality-archiv/pripominame-si-sto-deset-let-od-narozeni-jazykovedce-frantiska-kopecneho.html

[5] „Ta událost byla taky pro mne významná. Jednou jsem zašel za Lubošem už trvale ležícím. Dům byl odemčený jako vždy, protože takových návštěvníků za Lubošem chodilo mnoho. Slyšel jsem šramot v kuchyni, tak jsem se tam šel podívat. To se Lída vrátila z nemocnice. Musela být toho plná, neboť pravila mně, zřejmě jako prvnímu. ‘Tak to byla dnes poslední chemoterapie, už záleží jen na tom, co to tělo vydrží. Ale Lubošovi to ještě neřekneme.’ Brzo se to dozvěděl nejkrutějším způsobem. Lída zemřela dříve než Luboš.“ (https://www.fojticek.cz/ctibor/clanky/publ0523.html)